Jak vypadalo osvícenství na moravském venkově koncem 18. století?
Ve středu 19. října začala v prostorách Moravské zemské knihovny za doprovodu části vokálně-instrumentálního tělesa Musica Figuralis výstava s názvem „Odvaž se poznat!“. Expozice umístěná ve foyer knihovny si klade za cíl přiblížit návštěvníkům Moravu jako významnou lokalitu úzce kulturně propojenou s Vídní, konkrétně v době osvícenství mezi lety 1740–1810, jež dalo vzniknout Moravské zemské knihovně či Moravskému zemskému muzeu a položilo základy „moderní“ společnosti. Výstava nabízí prostřednictvím knih, brožur, map i grafik ze sbírek knihovny pohled jak do šlechtických salonů, zednářských lóží tak i do venkovských škol tohoto období či představuje rukopisy používané na moravském venkově pro hledání pokladů. Právě moravský venkov kolem roku 1800 je dějištěm i našeho říjnového příběhu.
Krajinu moravského venkova neodmyslitelně dotvářejí malé římskokatolické kostely s jednou věží v průčelí a poměrně puristicky řešenou fasádou. V některých lokalitách, například na Valašsku či Vysočině, se v jedné vesnici nezřídka nachází také protestantský svatostánek, většinou ale přestavěný v historizujícím duchu druhé poloviny 19. století. Při procházce podél břehu řeky Bečvy na Vsetíně si pozorný kolemjdoucí všimne na svahu tzv. Horního města kromě zámku dokonce tří sakrálních staveb, z nichž jedna se obešla bez věže. Zatímco farní kostel Nanebevzetí Panny Marie umístěný hned pod vsetínským zámkem pochází z konce 17. století, příběhy dvou dalších kostelů začínají reformami Josefa II. v osmdesátých letech 18. století.
Pohled na sakrální stavby a vsetínský zámek Horního Vsetína
Myšlenky evropského osvícenství pronikly ve druhé polovině 18. století z Francie, Anglie i Pruska také na vídeňský dvůr a formovaly budoucího císaře Josefa II. Reformy (např. církevní a školské reformy, zavedení náboženské tolerance, zavedení jednotného úředního jazyka či reforma stavitelství), které císař v rychlém sledu uskutečnil po smrti Marie Terezie, však nebyly náhlé, nýbrž představovaly vyvrcholení dřívějších tendencí a dále se odvíjely až do třetiny 19. století. Realizace osvícenských myšlenek v absolutistickém ovzduší Habsburské monarchie je označována jako „josefinismus“, jenž se s „pravým“ osvícenstvím potkává například v odmítnutí všeho „mimorozumového“, „nepřirozeného“, „pověrečného“ či „zpátečnického“. Velmi trefně proto výstava v Moravské zemské knihovně předkládá návštěvníkům třeba příručku Odkryté tajnosti čarodějnických kunštů k vejstraze a vyučování obecnýho lidu (1792, Carl von Eckartshausen a Josef Vratislav Monse) bojující proti pověrám a „pochybným“ praktikám lidového náboženství, jež zcela odpovídala Kantovu apelu na používání kritického přemýšlení, a s tím spojeného důrazu na vzdělání, výchovu, vědu a kulturu, tedy prostředky k pokroku společnosti a rozvoje humanity.
Daniel Chodowiecki, Minerva jako symbol osvícenské moudrosti ochraňuje věřící všech náboženství, 1791
Mezi stěžejní myšlenky osvícenství, jež se na sklonku 18. století projevily také v Habsburské monarchii patřily také duchovní svoboda a náboženské tolerance. Josef II. neměl zájem měnit římskokatolická církevní dogmata. Na druhou stranu neměl zájem na úplném oddělení morálky od náboženství a církve od státu, jak prosazovali Thomas Hobbes nebo Pierre Bayle. Místo toho měla římskokatolická církev reprezentovat církev státní. Odtud se odvíjely církevní reformy, počínaje rušením klášterů kontemplativních a žebravých řádů a konfiskací jejich majetků až po vytvoření husté sítě farností, protkávající země monarchie, a s tím spojenou výstavbu nových kostelů. Doba osvícenství si ovšem žádala také náboženskou toleranci, jež se Josef II. rozhodl využít k efektivnímu chodu státu a jeho prosperitě. Vydal tedy Toleranční patent (13. října 1781), v němž bylo povoleno ustanovení sborů augsburského, helvetského a řeckokatolického vyznání a umožněno jim postavit si vlastní svatostánek pro potřeby soukromého vykonávání náboženství, vše za přísně definovaných podmínek.
Do čerstvě založeného sboru augsburského vyznání ve Vsetíně dorazil ze svého působiště v Nitranské Stredě již na sklonku roku 1781 kazatel Jan Hrdlička, původem z moravské Kamenice. Nutno podotknout, že vsetínský sbor měl díky svým dobrým kontaktům se spoluvěrci v Uhrách štěstí na kazatele ze své domoviny, na rozdíl od mnoha jiných sborů, jejichž první duchovní, většinou z Uher, neznali dobře ani jazyk, ani prostředí. Podobně jako v jiných sborech vydali nekatolíci ve Vsetíně všechny své peníze na stavbu vlastní modlitebny, přičemž pozemek věnoval jeden z jejich nejmovitějších členů. Podélná modlitebna, splňující toleranční nařízení o absenci věže, půlkruhových oken či apsidy, tak byla ve Vsetíně postavena již v roce 1783.
Nárys vsetínské modlitebny a. v. MZA Brno, fond B1, karton 1655, f. 173
Stejně rychle, jako byl naplněn sen vsetínských nekatolíků o vlastním chrámu, začalo docházet k ostrým sporům v rámci tohoto společenství. Již několik měsíců po dokončení modlitebny se projevily odlišné požadavky části členů na liturgii a výzdobu modlitebny, ale také na chování pastora a používání náboženských knih. Podobné spory začaly propukovat také v dalších moravských (a českých) obcích. Tradice utrakvismu a Jednoty bratrské se zde mísila s prvky luteránství i kalvinismu a během 160 let tajné praxe vytvořila specifickou formu. Při tolerančních přihláškách se mnozí nekatolíci zmateně hlásili k „husitům“, „bratřím“ či „následovníkům Beránka“, což v praxi znamenalo, že byli přihlášeni dle uvážení náboženské komise. Ta automaticky upřednostňovala církev augsburského vyznání pro Lutherovo zdůrazňování poslušnosti věřících vůči světské moci. Řada moravských sborů z 80. let 18.století proto ve výsledku sdružovala nekatolíky různorodých náboženských identit.
Kostely Českobratrské církve evangelické ve Velké Lhotě u Dačic, původně kostel augsburského vyznání (vpravo) a kostel helvetského vyznání (vlevo)
Ve Velké Lhotě u Dačic se věroučné rozdělení sboru projevilo sice vytvořením samostatného sboru helvetského vyznání, ale užívání společné modlitebny se obešlo bez větších potíží, takže sbory vyčkaly až do druhé poloviny 19. století, kdy si kalvínský sbor postavil jen přes cestu vlastní kostel s novorománskými a novorenesančními prvky a starší luteránský sbor původní modlitebnu nechal přestavět v novogotickém slohu i s věží. Ve Vsetíně byla ale situace mnohem dramatičtější.
Půdorys vsetínské modlitebny augsburského vyznání, MZA Brno, fond B1, karton 1655, f. 197
Kazatel vsetínského sboru helvétského vyznání Jakub Lukl v dopise z roku 1821 emotivně popisuje svému anonymnímu příteli událost, jež dobře odráží, že umělecká výzdoba společného svatostánku byla někdy důvodem, či dokonce prostředkem v souboji o sakrální prostor. Citace nastiňuje spor, jenž se rozvinul kolem vybavení sdílené modlitebny: „[…] oni [tedy luteráni – pozn. autorky] jeden nad potřebu skvostný, rytinami vyložený, k našemu trucu pak pěti křídlatými serafíny, jak ti buřičé se chlubí, ozdobenou mají […]“. Úryvek se pravděpodobně týká tzv. kazatelnového oltáře, jejž senior Lukl jednoduše nazývá oltářem. Existence Kanzelaltaru je zde vysoce pravděpodobná vzhledem k zaměňování mužského a ženského rodu v uvedené pasáži, dále díky půdorysu vsetínské modlitebny, jež vyznačuje pouze místo pro oltář, ale pro samostatnou kazatelnu nikoli, a také pro skutečnost, že se v mnoha moravských a těšínských sborech augsburského vyznání původně kazatelnový oltář buď dochoval, nebo jej známe z fotografií. Sjednocení kazatelny a oltáře, a tím vizuální povýšení kazatelny, respektive kázání Evangelia, výborně odpovídalo luteránské teologii a liturgii a vycházelo z tradice luteránské praxe v německých zemích koncem 16. a ve druhé polovině 17. století, a proto bylo takové řešení mobiliáře, jenž navíc vhodně řešilo praktický nedostatek místa, v tolerančních sborech hojně využíváno.
Jádrem vsetínského konfliktu však nebylo samotné spojení kazatelny a oltáře, nýbrž jejich umělecká výzdoba. Luterství se rozhodlo ponechat si tuto část katolického dědictví, ovšem s nutnou sémantickou, případně i vizuální adaptací do evangelického prostředí. Martin Luther se k přítomnosti umění v sakrálním prostoru stavěl velmi vlažně jako k nepotřebné (ale v principu neškodící) záležitosti. Švýcarská reformace i domácí Jednota bratrská nicméně umění v sakrálním prostoru zavrhovalay jako modloslužbu. Senior Lukl v dopise nadto uvádí, že dle výpovědi jednoho člena kalvinistického sboru, se člen luteránského sboru přihlížející instalaci vyjádřil (nevěda, že mluví s protistranou) takto: „My tohoto nepotřebujeme, dyť nás každá tato – (ukazuje na ty rytiny) koštuje 15 zl., ale to se proto dělá, abychom tím ten helvetský puch vyhnat mohli.“ Ať už je popsaná příhoda pravdivá, či si ji „očitý svěděk“, případně farář Lukl, upravil ke své potřebě a nebo byla slova luterána pouhou provokativní poznámkou bez pravdivého základu, vypadá to, že se toleranční nekatolíci i v rámci šetření ztotožňovali spíše s Lutherovými slovy o nepotřebnosti obrazů v sakrálním prostoru. V mezikonfesních sporech přesto umělecká výzdoba posloužila jako prostředek, jak demonstrovat konfesní příslušnost a zároveň jako mocná „zbraň“ v souboji o modlitebnu.
Modlitebna sboru helvétského vyznání ve Vsetíně, původní stav r. 1827
O šest let později byla ve Vsetíně dokončena stavba modlitebny pro sbor helvétského vyznání jen nedaleko původního společného chrámu. Navzdory honosnému štítu s klasicistními vázami na kratší straně modlitebny, se hlavní vstup musel nacházet z boku, ze strany od hřbitova, aby stavba vyhovovala tolerančním nařízením. V interiéru byla proti tomuto hlavnímu vchodu umístěna kazatelna, po kratších stranách modlitebny stály dvě empory a rovněž lavice v přízemí byly umístěny proti sobě tak, aby na sebe účastníci bohoslužeb viděli a aby „obklopovali“ stůl Páně, tedy oltář bez retáblového nástavce. Uvedené uspořádání interiéru se v modlitebnách i kostelech kalvínských sborů objevovalo opakovaně, protože výborně vyhovovalo jejich pojetí Večeře Páně jako symbolické připomínky Poslední večeře Krista, při níž je vysluhován a lámán chléb bez proměny živlů. Toto chápání Večeře Páně bylo klíčovým důvodem, jež mnohé moravské raně toleranční sbory rozdělil, nebo je přiměl k výměně pastora a změně konfese, jak píše i kazatel Lukl ve svém dopise: „[…] jak celé toto okolí při vydání patentu tolerancionálního […] chybu učinilo, přijavše nejprve kazatelů evangelických konfesí aug. v tom domnění, že to jsou potomkové Starobratří českých, jejichž písma až dosavad pod jménem evangelické písně, modlitby atd. nám známa jsou a toto okolí ve vážnosti má, nemohli ještě znáti toho subtilného rozdílu, který je mezi těmato evangelickýma stranama. Tak byly podvedené Zádveřice, Liptál, Vsetín, Rouštka, Lhota a Prusenovice […] Zde pak na Vsetíně byl nějaký Hrdlička, ten také spatřiv tutéž náchylnost, brzy se do Uher nazpět odebral […] Zbavení byvše tedy Vsetínští Hrdličky, uradili se, aby se takový hledal, an by učení to, ku kterémuž od svých předků tajně vedení bývali, beze všech zevnějších ceremonií zachovával a svátost chlebem obecným vysluhoval a evangelickým slul.“
Příběh dvou tolerančních kostelů ve Vsetíně a jejich „soutěžení“ pokračoval i v dalších desetiletích. Nejprve se v polovině 19. století luteránský sbor rozhodl pro výstavbu nového chrámu, tedy po vydání Protestantského provizoria (30. ledna 1849) a patentu (8. dubna 1861). K realizaci sice nedošlo, ale sbor chtěl přistoupit alespoň k přístavbě věže. V letech 1881–1882 byl nicméně ve své podstatě vybudován zcela nový kostel s půlkruhovou apsidou otočenou k faře a s novorománským průčelím a vysokou věží na kratší straně stavby s výhledem na řeku Bečvu a Dolní Vsetín. Z původní modlitebny zůstala pouze část obvodových zdí, jež byly zvýšeny.
O deset let později se rovněž sbor helvetského vyznání rozhodl pro rekonstrukci svého chrámu, nicméně nikoli tak radikální. Věž přistavena nebyla, ale hlavní vchod byl přeorientován na kratší stranu, rovněž s výhledem na město a řeku pod sebou. Novorenesnační průčelí s mohutnými sloupy bylo realizováno dle návrhu arch. Dušana Jurkoviče, stejně jako zvětšení oken. V roce 1927 pak došlo při příležitosti oslav stoletého výročí stavby dle projektu vsetínského architekta Quise k přeorientování interiéru, přičemž byla zrušena jedna empora (proti novému hlavnímu vstupu) a na tuto stranu byla přesunuta kazatelna i stůl Páně. Byly rovněž pořízeny nové lavice a kazetový strop.
Po 1. světové válce byly dvě původní toleranční církve sjednoceny do Českobratrské církve evangelické, takže oba kostely dnes náleží ke stejné protestantské církvi. Přesto si bohoslužby v jejich svatostáncích dodnes uchovávají do jisté míry liturgické prvky, včetně výzdoby interiéru, připomínající jejich původní konfesní příslušnost.
Zdroje:
MZA v Brně, fond B1 Moravské gubernium, karton 1655.
ÚA ČCE v Praze, fond Moravská superintendence h. v., karton 62.
Bohuslav Burian, Toleranční kazatelé na Valašsku (1781–1861). Příspěvek k dějinám valašského evangelictví, Střítež nad Bečvou 1938–1940.
Sixtus Bolom-Kotari, Svoboda svědomí. Superintendent Michael Blažek a protestantská společnost pozdního osvícenství, Praha 2016.
Jiří Kroupa, Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810, Brno 2006.
Petr Macek, Huldrych Zwingli, Karl Barth a odkaz původního reformačního radikalismu. Mezigenerační ekumenicko-teologický rozhovor, Praha 2011.
Eva Melmuková-Šašecí, Evangelíci v rané toleranční době v Čechách a na Moravě, Neratovice 2017.
Zdeněk Nešpor, Encyklopedie moderních evangelických (a starokatolických) kostelů Čech, Moravy a českého Slezska, Praha 2009.
Klaus Raschzok – Reiner Sörries (eds.), Geschichte des protestantischen Kirchenbaues. Festschrift für Peter Poscharsky zum 60. Geburtstag, Nürnberg 1994.
Daniela Tinková, Jakobíni v sutaně. Neklidní kněží, strach z revoluce a konec osvícenství na Moravě, Praha 2011.
Fotografie: Žaneta Marvanová; Archiv Semináře dějin umění v Brně; Sixtus Bolom Kotari (viz Svoboda svědomí, s. 387); Wikimedia commons