Minulý semestr se konal netradičně pojatý seminář Za zdmi zámků a paláců: sociální dějiny architektury, v rámci kterého jsme pod vedením doktorů Tomáše Valeše a Jana Galety dostali za úkol zpracovat jeden ze šestice vybraných zámeckých či palácových objektů na Moravě. Zajímat nás neměly ani tak stavební dějiny a autorský podíl s nimi spojených architektů, jako spíše jakým způsobem daná architektura fungovala pro různé skupiny jejích obyvatel, tedy jednoduše řečeno: jak se tam žilo.

Ačkoliv Moravský Krumlov sdílí celou řadu vlastností s daleko známějším Českým Krumlovem – i on je obklopený meandrem řeky a skalisky, která vyvolávají impozantní dojem, a vévodí mu zámek, je dnes poněkud izolovaným maloměstem, turisticky nepříliš atraktivním. Na malé atraktivitě města se podepsaly následky bombardování za druhé světové války, kterému padla za oběť většina historických domů. V podobném stínu nezájmu odborné i laické veřejnosti ležel dlouhou dobu chátrající renesanční zámek. Výrazná dominanta města, původně patrně zeměpanský hrad v nejužším bodě ostrohu zcela kontrolující vstup do města, byl v 60. letech 16. století pod vedením ticinského architekta Leonarda Gary di Bisono přestavěn do arkádové podoby. Držitelé zámku, páni z Lipé, patřili ke stavovské elitě podílející se na správě země, neboť vlastnili dědičný titul nejvyšších maršálků. Rezidenční charakter města a zámeckého sídla přetrvával i po konfiskaci zámku, kdy se stal sídlem sekundogenitury asi nejvlivnějšího moravského rodu Lichtensteinů. Dvě důležité etapy zámek zažil za vlády knížete Gundakara z Liechtensteina v první polovině 17. století a později vnuka Maxmiliána Jakuba Mořice. Nás ale bude zajímat třetí výrazná změna, a to raně klasicistní přestavba zámku. Hlavní etapa stavebních prací týkající se především vnitřních úprav interiérů, byla zahájena v roce 1773, tedy přesně před 250 lety. V tomto příběhu měsíce bychom vám tedy jednak rádi představili některé naše výsledky z netradičně pojatého semináře o sociálních dějinách architektury, ve kterém jsme právě toto téma zpracovávali. Zároveň bychom vám samozřejmě chtěli pozvat do expozice zámeckých interiérů i na návštěvu Slovanské epopeje.

Roku 1772 zemřel ve Vídni bez mužských potomků dosavadní vládnoucí kníže Josef Václav z Liechtensteina (1696–1772) a rodový majetek byl rozdělen mezi jeho synovce. Majitelem moravskokrumlovského panství se stal Karel I. Boromejský kníže z Liechtensteina (1730–1789) spolu se svou manželkou Marií Eleonorou, rozenou kněžnou von Oettingen-Spielberg (1745–1812) a zámek, který již několik desetiletí nesloužil rezidenčním účelům, byl takřka okamžitě důkladně renovován. Mladý manželský pár patřil k elitám dvorské aristokracie a do té doby pobýval zejména v paláci ve Vídni, v rodovém sídle ve Valticích, rakouském Loosdorfu a na zámku ve Velkém Meziříčí. Kníže Karel, mimo jiné člen osvícenského spolku tzv. „asiatských bratří“, byl předurčen k vojenské kariéře. Již za sedmileté války si získal uznání generála Laudona za hrdinství v bitvách u Liberce, kde také utrpěl zranění, a u Svídnice.  Eleonora pocházela ze starobylého švábského říšského rodu von Oettingen-Spielberg, vzdělání se jí i její sestře Leopoldině dostalo ve frankofonním prostředí v ženském klášteře u Štrasburku a společně se také od 60. let 18. století staly součástí panovnického dvora ve Vídni. Zde velmi brzy získala pověst krásné ženy mimořádného vzdělání i inteligence, jak referuje například Vídní projíždějící anglický lord Wraxall: „Její osobnost je příjemná, a přestože její rysy nelze považovat za pravidelné, jejich celkový výraz je obdivuhodný. Především ústa jsou mimořádně krásná a celá její osobnost se vyznačuje skromností, inteligencí a důstojností, které se u žen jen málokdy objevují společně. Kromě toho má širokou a kultivovanou mysl, je schopná zábavné konverzace, má moc bavit ostatní a zlepšovat se, která vysoce převyšuje průměrné schopnosti příslušnic stejného pohlaví ve Vídni.“ Pevnější pouto vzplanulo mezi duchaplnou kněžnou a budoucím císařem Josefem II., který prožíval jako dvojnásobný vdovec nelehké chvíle a k Eleonoře přilnul vahou svých citů, což se odrazilo i v její korespondenci, když se sestře Leopoldině svěřila o slovech, které k ní Josef v soukromí pronesl: „Zajímá mě všechno, co se vás týká. Jsem si jistý, že mi patříte“. Blízký vztah s budoucím panovníkem utužovalo Eleonořino členství v okruhu „Pěti kněžen“, které se s ním s železnou pravidelností v zimních měsících několikrát týdně společně scházely v neformálním salónu, vedly rozhovory o novinkách na vídeňském dvoře, společenském životě a o literatuře, a také během léta zůstávaly v neustálém korespondenčním kontaktu. Ačkoli je nesporné, že Eleonora do jisté míry využívala Josefovy přízně ke kariérnímu postupu svého nediplomaticky založeného manžela, ne vždycky se její snahy setkaly s úspěchem a vzájemné neshody vyvrcholily roku 1772, kdy Josef nabídl Karlovi pozici velícího důstojníka v Rakouském Nizozemí, což by již znamenalo přestěhování celé rodiny a patrně i císařovo záměrné odloučení od kněžny. Z této možnosti nakonec sešlo, Karel setrval v Bratislavě až do roku 1775 a Eleonora se rozhodla pro dočasné stažení z veřejného života ve Vídni. Ačkoli si Josef s Eleonorou zůstali i nadále jedinečně blízcí, jejich vztah již nikdy nenabyl takové intenzity.

Počátek 70. let tak pro Eleonoru představoval průsečík značně turbulentních událostí, ať už se jednalo o převelení manžela, vysilující vztah s Josefem II. či úmrtí syna Emanuela Kašpara roku 1773 a několika blízkých přátel. Čerstvě získaný zámek v Moravském Krumlově tak mohl v nelehkých chvílích pro uměnímilovnou kněžnu, představovat poklidné útočiště od intrik, snobství a povrchnosti vídeňského dvora, které nalézala právě v pobytu na venkovských statcích: „Raději si odpírám každá jiná potěšení, než svou svobodu a klid. Nakolik krásněji by se nám žilo jen na venkově, kde bychom vychovávali děti, spravovali naše statky a uchovaly srdce v čistotě a radosti. To vše však obětujeme nudě, intrikám a dusivému ovzduší města. S životem na venkově je to jako se ctností, člověk se bojí, že jej bude nudit, a přece není nikdy spokojenější a více svobodný, než když ji pěstuje,“ psala své sestře Leopoldině Kaunitzové v dopise z roku 1782. Eleonora starý zámek obklopený ze všech stran skalisky nejprve pokládala za ošklivý. Ale postupně si pobyty zde zamilovala a v létě, když poslouchala zpěv své dcery a šťastný smích malých synů a hrála si s nimi, nebo když přijel její muž a společně se procházeli po parku či po hlubokých lesích v okolí města, byla v Moravském Krumlově nejšťastnější. Naproti tomu, její manžel Karel z Liechtensteina neměl rád pomalý běh života na venkově a pokud zrovna nenastala sezóna lovu, navštěvoval Krumlov pouze příležitostně. Eleonora komentovala „že patří k lidem, kteří nemohou snést, nevidí-li na obzoru věžičku Stephansdomu“ a těžce nesla jeho letní pobyty ve Vídni, především v prostředí společnosti hazardních hráčů neprospívají rodinným financím. Tak či tak, byla to především kněžna, která iniciovala a vedla přestavbu zámku.

V rámci zmíněného semináře o sociálních dějinách architektury nás zajímaly úpravy interiérů prvního a druhého patra zámku (1772–1775), ve kterých mladá rodina v 70. a 80. letech v letních měsících pobývala, především s ohledem na funkci jednotlivých prostor a jejich vzájemné fungování. Vzhledem k poválečným dějinám zámku, kdy byl veškerý mobiliář odvezen na sběrný zámek v Jaroměřicích a interiéry radikálně vybíleny, by se na první pohled zdálo problematické o nich konkrétněji pojednávat. Opřít jsme se mohli především o studii Jiřího Kroupy, který se věnoval právě klasicistním úpravám zámku, autorském podílu architektů Isidore Marcela Gannevala (1730–1786) a Johanna Christopha Fabicha na základě pozoruhodného souboru 18 plánů a výkresů z doby přestavby. Jeho závěry jsme doplnili o studium inventářů zámku a účetního materiálu z let 1773 a 1774.

Eleonora s manželem zámek poprvé navštívila 14. září 1772. Ještě téhož roku byly zahájeny stavební úpravy, které zahrnovaly především snížení věže východního křídla. Hlavní úpravy z let 1773 a 1774 obnášely důkladnou renovaci a zařízení reprezentačních a obytných prostor v prvním a druhém patře. Většina místností byla ponechána v původních půdorysech, jen některé byly přepříčkovány podle Gannevalova projektu. Prováděny byly kamenické, kovářské, tapetářské a štukatérské práce, pořízeny byly i nové krby. Pro nás je však nejzajímavější vyúčtování od jinak neznámého vídeňského malíře Josepha Sebotha, neboť specifikuje, které konkrétní místnosti si rodina nechala upravit a jakým způsobem. Jednotlivé položky neinformují „pouze“ o tónování stěn, ale také o nabarvení přes sto kusů židlí, mnoha okenních rámů a dveří, lišt na špaletách a postelí, z nichž některé Seboth vyzdobil rostlinnými motivy. Malíř evidentně interiérům i staršímu mobiliáři vtiskl jednotný vizuální styl.

Celé východní křídlo prvního patra, tedy prostory, kde se dnes nachází expozice Slovanské epopeje, bylo zasvěceno reprezentativním prostorům a tvořil jej slavnostní jídelní sál, pokoj s kulečníkem a s krbem. Další kategorii v rámci malířských prací z roku 1774 zaujímá položka „apartmán jeho milosti [knížete]“. Ten se nacházel v poměrně odlehlé části zámku přístavbě na nároží připomínající bastion. Obsahoval předpokoj, dva kabinety s hracími stolky, ložnici a pokoj pro komorníka. Jeho výzdoba byla v porovnání s ostatními náklady na jednu místnost mnohem dražší, což dokládá například jinde absentovaná šambrána nad nikou k posteli nebo účet za „lambrie“, tedy obložení stěn. Podobný samostatný apartmán měla také kněžna. Ten se však nacházel v samém srdci zámku v jižním křídle a zajišťoval jí bezprostřední přístup ke garderobě a do řady dalších nově zařízených apartmánů pojmenovaných podle barev (žlutý, červený, modrý a červený). Za klíčovou spojnici komunikačních tras můžeme považovat tzv. Altanna Zimmer. Výraz altana běžně odkazoval k reprezentativnímu balkonu nad portálem, odkud byl rezidentem očekáván hold poddaných. Při hledání odpovědi na otázku tohoto specifického pojmenování místnosti je možné odkázat na jeho symbolický význam jako svorníku komunikace v zámku. Zároveň z něj bylo možné vstoupit na terasu.  Z Altanna Zimmer, jež sloužila jako rozváděcí článek (podobně jako jinde salon), vedla po jedné  straně cesta do prostorů knížete, po straně druhé pak k prostorům kněžny, ty dále propojoval s reprezentačními prostory a se schodištěm do druhého patra. Ve druhém patře se přímo nad apartmánem kněžny nacházely pokoje pro děti manželského páru a v západním křídle osm pokojů pro hosty a pro jejich služebnictvo.

Zvolená dispozice vycházela z francouzských modelů, kde do přízemí bývalo ideálně umisťováno ubytování pánů domu a reprezentační prostory, první patro bylo vyhrazeno pro ubytování dalších členů rodiny a hostů, což plně odpovídá i moravskokrumlovské dispozici, pouze s tím rozdílem, že toto rozdělení bylo vyneseno o jedno patro výše. Co se týče renesančních arkád a shora otevřeného schodišťového dvora převzatého původem z janovské architektury, představoval pro knížecí rodinu spíše nepraktickou alternativu a odumřelý pozůstatek starších období, jelikož ke vstupu do obytných prostor a pohybu mezi patry sloužilo mnohem lépe točité schodiště a koridory mezi místnostmi. Vezmeme-li však v úvahu, že knížecí pár v objektu pobýval převážně v letních a podzimních měsících, arkády mohly posloužit například Marii Eleonoře jako pohodlná spojnice mezi jejími apartmány a na druhé straně nádvoří umístěné kaple.

I když většina původního vybavení zámku leží v depozitářích či je součástí expozic na jiných zámeckých objektech na Moravě a současná snaha místních rekonstruovat s velmi omezenými možnostmi několik pokojů v bývalém apartmánu kněžny se obrací spíše k podobě interiérů na konci 19. století, rekonstruovaný zámek určitě stojí za prohlídku, ať už kvůli fascinujícím renesančním arkádám, výhledu z věže na město v meandru řeky či Muchově Slovanské epopeji.

Zdroje:

Rebecca Gates-Coon, The Charmed Circle. Joseph II and the ‚Five Princesses 1765-1790, West Lafayette 2015.

Mark Girouard, Life in the English country house: a social and architectural history, New Haven 1980.

Jiří Kroupa, Die Idee der josephinischen Residenz. Die Architekten Isidore Marcel Ganneval und Johann Christoph Fabich in Mährisch Kromau, Opuscula Historiae Artium 62, 2013.

Václav Mencl, Renesanční a barokní zámek v českých zemích, Praha 2021.

Adam Wolf, Fürstin Eleonore Liechtenstein 1745–1812. Nach Briefen und Memoiren ihrer Zeit, Wien 1875.

Ivan Žlůva, Zámek v Moravském Krumlově (rigorózní práce), Katedra věd o umění FF MU, Brno 1974.

Prameny:

Moravský zemský archiv v Brně, F 177 Velkostatek Moravský Krumlov, inv. č. 3171, kart. č. 1076 Inventář zámku 1775.

Tamtéž, inv. č. 3005, kart, č. 949, Účetní doklady k přestavbě zámku 1773 a 1774.

Zdroje obrázků:

1. Foto: Tomáš Valeš
2. Lenka Kalábová – Michal Konečný – Petr Tomášek – Tomáš Valeš, Obrazy: mistrovská díla ze sbírek Národního památkového ústavu, Kroměříž 2018, s. 261.
3. Mucha-Epopej 
4. Jiří Kroupa, Die Idee der josephinischen Residenz. Die Architekten Isidore Marcel Ganneval und Johann Christoph Fabich in Mährisch Kromau, Opuscula Historiae Artium 62, 2013, s. 6.
5. Foto: Štěpánka Grunová
6. Foto: Tomáš Valeš