Příběh měsíce | Sant’Onofrio al Gianicolo – Umění a vizuální kultura renesance a baroka ve střední Evropě

Mnozí z členů Centra pro studium raného novověku v nedávné době navštívili Řím, kde mimo jiné poznávali umělecké a architektonické skvosty, jež po staletí inspirovaly mecenáše a umělce z celého kontinentu. Nadcházející Příběhy měsíce budou proto zprostředkovávat naše oblíbená místa a díla právě z věčného města, přičemž vám pak mohou posloužit také jako takový malý cestovní průvodce. První, říjnový příběh je věnován renesančnímu kostelu Sant’Onofrio al Gianicolo, nacházející se nedaleko Vatikánu na okraji čtvrti Trastevere.

Za poslední rok jsem měla možnost navštívit Řím hned třikrát, a tak jsem velmi rychle pochopila, že ve „věčném městě“ je stále co objevovat. V říjnovém Příběhu měsíce bych vám chtěla představit kostel zasvěcený pro nás poměrně neobvyklému světci – sv. Onufriovi Velikému, poustevníkovi ze 4. století, jehož kult se šířil z Egypta přes Řecko až do Říma.

Klášter se nachází na západním břehu Tibery, na úpatí pahorku zvaném Janiculus (it. Gianicolo), který je proslulý svou vyhlídkou na město. Původně šlo o jednolodní kostel se dvěma kaplemi na obou stranách, jehož stavba započala roku 1439 na místě starší poustevny a dokončena byla v až v 16. století, přičemž interiér byl upravován také později. V návaznosti na své založení klášter sloužil bratřím sv. Jeronýma, církevního Otce a poustevníka, jehož život zaznamenávají malby od Domenichina ve vstupním portiku.

1. Domenichino, Křest sv. Jeronýma, 1604–⁠1605, portikus kláštera Sant’Onofrio al Gianicolo

Uvnitř kostela návštěvníka nejprve zaujme zlacená výmalba apsidy presbytáře s mariánskou tematikou – horní část s Korunovací Panny Marie, světci a anděly vymaloval Pinturicchio, zatímco spodní část s výjevy Madona s dítětem a světci, Klanění tří králů a Útěk z Egypta je dílem Baldassarre Peruzziho z let 1503–1508. Na počátku 17. století byl kostel rozšířen o loretánskou kapli (či kapli duší v očistci), pořízenou kardinálem a tridentským biskupem Carlem Gaudenziem Madruzzem. Dokončena byla v roce 1605 a malbou oltářního plátna pro ni kardinál pověřil Annibale Carracciho, který zvolil poměrně neobvyklou ikonografii – korunovanou Pannu Marii zobrazil usazenou na Svaté Chýši, nesené třemi anděly, zatímco Ježíšek na jejím klíně vylévá vodu ze džbánu duším v níže znázorněném očistci, aby tak zmírnil jejich utrpení.

2. Baldassarre Peruzzi a kol., Výzdoba presbytáře, 1503-1508

3. Annibale Carracci, Madona z Loreta, 1604-1605

Útěchu zde v posledních letech svého života mimochodem hledal i významný renesanční básník Torquato Tasso, autor eposu Osvobozený Jeruzalém (1580), jenž se zakládá na událostech první křížové výpravy. Papež Klement VIII. chtěl Tassa korunovat básníkem na Kapitolu, stejně jako byl před staletími korunován Petrarca. K této ceremonii však nakonec nedošlo, jelikož básník 25. dubna 1595 zemřel. Pohřben byl právě v kostele Sant’Onofrio, který se pak stal cílem řady umělců a básníků navštěvujících Řím (včetně Goetheho). Hned u vstupu se nachází jeho náhrobek a v přilehlé kapli také jeho pomník z roku 1857 od Giuseppe Fabrise. Není bez zajímavosti, že na počest Tassova epického díla věnoval roku 1945 papež Pius XII. část kláštera Rytířskému řádu Božího hrobu jeruzalémského. Návštěvníci si však jeho osobu mohou připomenout také u nedalekého dubu, pod nímž prý Tasso psal a rozjímal.

4. Náhrobek Torquata Tassa, 1608

5. Giuseppe Fabris, Pomník Torquata Tassa, 1857

Mě však ještě více zaujala snad nejstarší část klášterního komplexu, a totiž ambit, který byl k jubilejnímu roku 1600 (v souladu s patrociniem) vyzdoben freskami znázorňujícími scény ze života sv. Onufria Velikého, doprovázenými latinskými a italskými nápisy. Autory sedmadvaceti lunetových výjevů jsou římští malíři Giuseppe Cesari, známý jako Cavaliere d’Arpino (jehož nejslavnějším učedníkem byl Caravaggio), a Vespasiano Strada.

6. Sant’Onofrio al Gianicolo, ambit

Cyklus začíná ještě před narozením Onufria, kdy se jeho otec, perský král, modlí k Bohu, aby mu dopřál syna. Ačkoliv byla jeho modlitba vyslyšena, ďábel prohlásil, že je ono dítě plodem cizoložství, což se král rozhodl vyvrátit tím, že syna podrobil zkoušce ohněm. S pomocí Boží mu plameny nijak neublížily, načež se zjevil anděl, jenž králi nařídil dítě pokřtít a dát mu jméno Onufrius.

7. Laň kojící malého Onufria

8. Onufrius obětující chléb Ježíškovi

Tak se i stalo, Onufrius pak byl předán mnichům a po tři roky jej svým mlékem kojila bílá laň. Důležitou událostí v jeho dětství byl zázrak s chlebem – malý světec je zobrazen, jak v chrámu obětuje chléb Madoně s dítětem, přičemž mu jakoby „oživlý“ Ježíšek, dává chléb daleko větších rozměrů nazpět, což udiveně pozorují ostatní mniši. Onufrius byl díky tomu dokonce navržen na opata kláštera, avšak pro svůj nízký věk k tomu nedošlo. O něco vyspělejší se dal na poustevnický život, do něhož ho zasvětil postarší poustevník, kterého později Onufrius na jednom z výjevů pohřbívá. Dále Onufrius prožil šedesát let sám v egyptské poušti, kde se mu zjevil hořící sloup, respektive anděl Boží, od něhož pak po třicet let dostával chléb; po další tři dekády jej živila palma svými plody.

9. Onufriovi se zjevuje ohnivý sloup

10. Pohřbení poustevníka

11. Třicet let Onufria živily plody palmy

12. Třicet let přijímal Onufrius chléb a vodu od anděla

Po této době našel poustevníka Pafnutius, biskup z Théb toužící poznat život mnichů v poušti. Když spatřil muže děsivého vzhledu, zarostlého a opásaného pouze listím, nejprve se k smrti zhrozil a utekl se před ním schovat – myslel si totiž, že je to jakási stvůra či šelma. Poustevník ho však uklidnil, že je člověkem jako on, a přizval jej k sobě. Na jeho přání mu pověděl o svém životě a dovedl ho do své cely (jeskyně), kde se společně modlili. Poté Onufrius zemřel, byl blahořečen anděly a oplakáván biskupem Pafnutiem, který si nevěděl rady s jeho pohřbem. Objevili se však dva lvi (tedy světcovy atributy), jež zesnulému smutně olizovali nohy, Pafnutius jich proto využil, zakreslil na zem místo hrobu, který zde lvi svými tlapami vyhloubili a kde pak uložil Onufriovo tělo. Chtěl v poušti zůstat a také se oddat duchovnímu zápasu, Bůh měl však pro něj jiné plány. Poslední scéna tak zachycuje zřícení světcovy cely a anděla připomínajícího Pafnutiovi, že se má vrátit do Egypta a povědět svým bratrům i ostatním věřícím o ctnostném životě Onufria a dalších poustevníků. Jeho příběh proto sepsal a dal tak vzniknout onomu kultu světce.

13. Setkání Pafnutia a Onufria

14. Smrt Onufria za zpěvu andělů

15. Andělé žehnající blahořečící zesnulého Onufria

16. Pafnutius zakresluje hrob, který lvi hloubí svými tlapami

Sv. Onufrius, jehož legenda se velmi podobá té o životě sv. Pavla, prvního poustevníka rovněž žijícího v egyptské poušti, nebývá v Záalpí zobrazován příliš často. Jedním z kabinetních příkladů může být mědirytina od Jana a Rafaela Sadelerů, jež Onufria zahrnuli do svého cyklu poustevníků Vitae Patrum Eremicolarum (1585–1586). U nás je pak nejznámější sochařské ztvárnění Onufria od Matyáše Bernarda Brauna v Betlémě u Kuksu (kol. 1726). Tato díla však postrádají onu didaktičnost a naraci, již můžete vidět právě v římslém klášteře.