Před vánočními svátky nás zastihla smutná zpráva, 17. prosince 2023 zemřel ve věku 97 let historik umění prof. PhDr. Pavel Preiss, DrSc.
Tento vynikající znalec barokního umění, zejména malířství a kresby, patřil k nepřehlédnutelným osobnostem českého dějepisu umění i kultury. V příštích dnech o něm bude jistě řečeno mnohé, budou připomínány jeho knihy, objeví se zhodnocení jeho díla, zazní osobní vzpomínky. Ráda bych se k těmto hlasům připojila krátkým biogramem, a dovolíte-li, i vlastní vzpomínkou.
Pavel Preiss se narodil roku 1926 a stojí za zmínku, že byl vnukem české spisovatelky Gabriely Preissové (1862–1946), k níž se vždy hrdě hlásil. Ke studiu dějin umění a klasické archeologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy mohl nastoupit až po skončení druhé světové války, na jejímž konci byl totálně nasazen. Kvůli svému „buržoaznímu“ původu strávil nedobrovolně léta 1950–1954 v tehdy nově zakládaných útvarech PTP (Pomocné technické prapory), sloužících k převýchově politicky nespolehlivých osob. Nejdůležitějším bodem na počátku jeho profesního života se stal nástup do Národní galerie v Praze, kde ve Sbírce starého umění působil od roku 1961 do roku 2000. Svoji pedagogickou činnost mohl plně rozvinout až po sametové revoluci: od roku 1992, kdy byl jmenován profesorem, přednášel na Ústavu dějin umění Univerzity Karlovy, v letech 1993–1994 byl hostujícím profesorem s povinnostmi a právy řádného profesora na Vídeňské univerzitě.
Když jsem se s prof. Preissem v roce 2000 setkala já, chýlila se jeho profesní dráha ke konci, ne však jeho vitalita, životní elán a nadšení pro barokní umění. Jako jeho poslední doktorandka jsem měla možnost navštěvovat ho při pravidelných konzultacích v jeho domácí pracovně, čehož jsem si velmi považovala. Na naše setkání jsem se vždy těšila a obávala se ho zároveň, pokaždé však zbytečně. Pan profesor, nesmlouvavý, neobyčejně bystrý a kritický pozorovatel veškerého dění v našem oboru i ve společnosti, byl k nejmladší generaci svých žáků nesmírně velkorysý a mé neumělé texty vždy posuzoval nezaujatě, s porozuměním a patřičným povzbuzením k další práci. Rozhovory s ním vydaly za několik hutných přednášek a trvalo mi často několik dní, než jsem dohledala vše, co během konzultace zmínil. V podobném duchu se pak nesla i všechna naše pozdější setkání a hovory po telefonu, pak i v době, kdy jej sužovala choroba očí, jež mu zcela znemožnila číst. Tento, pro pana profesora velmi bolestný handicap, však nijak neumenšoval jeho zájem o dění v oboru. Měl neustále vynikající přehled o všem, co se událo, a nekompromisně odsuzoval vše, co pokládal (téměř vždy právem) za neprofesionální či diletantské. Druhou stranou této mince pak bylo umění ocenit profesní úspěchy či kvalitní práci kolegů a kolegyň a vyzdvihnout jejich osobní kvality; toto umění pan profesor ovládal s bravurou. Velmi ráda jsem pak tlumočila slova jeho uznání těm, kterých se to týkalo.
Pokud jde o odborné texty Pavla Preisse, brzy jsem zjistila, že často poskytují odpovědi na mnohé odborné otázky, jež výrazně přesahují tematický rámec dané knihy nebo článku. Za nesmírně inspirativní a obsažné texty lze označit například výbor studií o barokním umění vydaný pod názvem Kořeny a letorosty (2008) nebo pojednání o malířství 18. století v habsburské monarchii Pod Minerviným štítem (2007). Život a dílo Pavla Preisse však dle mého názoru nejlépe zrcadlí monografie českého malíře a freskaře Václava Vavřince Reinera (poprvé vydáno v roce 1970). Její druhé, výrazně rozšířené a upravené vydání z roku 2013 vzniklo za obětavé pomoci a úsilí řady historiků a historiček umění, jimž pan profesor opakovaně vyjadřoval svůj vděk. Do detailu vylíčené Reinerovy životní osudy zasazené do širokého kontextu doby, vynikající znalost historie a pramenů, precizní ikonografické analýzy a detailní popisy obrazů a kreseb, vytvářejících svébytnou literární hodnotu knihy – to jsou kvality, které činí z této monografie „fresku“, osobité komplexní dílo nevyčerpatelné erudice.
Je vždy těžké smířit se s odchodem člověka. V tomto případě nám však budiž útěchou řada pozoruhodných textů, jež zůstanou, byť časem jistě doplněny a rozšířeny, pilíři bádání o barokním umění, k nimž se budeme moci stále vracet. A přes tyto texty k nám bude vždy proudit ona pověstná vitalita, nezdolnost, vytrvalost a energie Pavla Preisse, které jsme byli svědky a kterou bych přála nám všem.
Foto:
Martin Mádl | mistnikultura.cz | abebooks.com
Zdroje:
Lubomír Slavíček – Polana Bregantová (edd.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), N-Ž, Praha 2016.
Pavel Preiss, Na co si ještě vzpomenu, Praha 2012.