Příběh měsíce | Krev mučedníků a pramen vody živé v protireformačním Římě – Umění a vizuální kultura renesance a baroka ve střední Evropě

Dubnový příběh měsíce můžete vnímat jako pozvání na procházku. Čeká nás několik objektů v okolí chrámu Santa Maria Maggiore, které mají společnou jednu věc – časově a prostřednictvím sítě osobních vazeb jsou propojeny s poměrně krátkým pontifikátem papeže Sixta V. (1585–1590), iniciátora dalekosáhlé raně novověké urbanistické proměny Říma.

Vzdělanému františkánovi prostého původu se díky kazatelským schopnostem a zapálení pro reformní úsilí podařilo dosáhnout závratné církevní kariéry. Nejprve byl jmenován generálním vikářem svého řádu, aby se roku 1570 stal kardinálem a v roce 1585 dosáhl papežské hodnosti. Svatopetrský stolec přebíral v době, kdy se v Evropě stupňovalo mezikonfesní napětí, které mnohde přerůstalo ve vleklé náboženské války. S bezmeznou energií a jasnou vizí se pustil do reforem papežské kurie a města Říma, které měly obnovenou katolickou církev posílit. Reformy se týkaly mnoha oblastí. Přísným trestáním banditů i jejich šlechtických ochránců se Sixtus V. snažil zvýšit bezpečnost města, pokusil se rovněž konsolidovat papežské finance a důsledným dbáním na mravní bezúhonnost svých kardinálů se snažil zlepšit poněkud poškozenou pověst papežského dvora. Také přestavěl Lateránský palác, dokončil kupoli chrámu svatého Petra a postavil novou Vatikánskou knihovnu. Do tohoto kontextu spadá také slavný plán přestavby Říma z roku 1588 vedený Domenicem Fontanou (1543–1607). Systém rovných bulvárů, které propojovaly sedm starobylých bazilik a přemístění starověkých obelisků na nejposvátnější místa mělo věčné město učinit jednou velkou poutní svatyní a symbolicky propojit reformovaný katolicismus s jeho raně křesťanskými kořeny. Všechny papežovy reformní snahy však byly pozoruhodně propojeny také s osobitou reprezentací sebe a své neurozené rodiny.

1. Giovanni Pinadello, Sixtus V. a jeho stavitelské zásluhy, 1589.

2. Urbanistický plán Sixta V. na fresce ve Vatikánské knihovně.

Cappella Sistina a Villa Montalto

Středobod hlavní komunikační osy představovala bazilika Santa Maria Maggiore, ve které si Sixtus V. ještě jako kardinál nechal pod vedením Domenica Fontany vybudovat překrásnou pohřební kapli. Cappella Sistina se nachází na pravé straně hlavního oltáře v Santa Maria Maggiore, přesně naproti uctívané ikoně Salus Populi Romani. Kaple má půdorys řeckého kříže. Na její stavbu byly použity překrásné intarzie ze vzácných mramorů, pocházející ze starořímských památek včetně ruin Lateránského paláce. Manýristické malby v kopuli provedla malířská dílna Cesare Nebbia (asi 1536–1614). Sixtus V. je v kapli pohřbený společně se svým dřívějším patronem, papežem z dominikánského řádu, Piem V. (1566–1572). Nalezneme zde jejich klečící sochy obklopené mramorovými reliéfy a sochy řádových světců.

3. Cappella Sistina v chrámu Santa Maria Maggiore, 1580–1587.

4. Antonio Tempesta, plán města Říma z r. 1593. Na výseku plánu vidíme chrám Santa Maria Maggiore, Casino Felice se zahradou vily Montalto a kostel Santa Pudenziana.

Cappella Sistina však není jediným osobním místem paměti v jádru urbanistického plánu. Jeho světský protipól tvořila luxusní vila, pojmenovaná po papežově rodišti Villa Montalto. Vila se zahradou se nacházela na obrovské ploše vymezené dnešním vlakovým nádražím Termini, Diokleciánovými lázněmi a náměstím pod bazilikou Santa Maria Maggiore. Vilu budovala především papežova starší sestra Camilla Peretti (1519–1605), původem obyčejná selská vdova, která se se svými dvěma dětmi po smrti manžela přestěhovala za bratrem do Říma a žila s ním v jedné domácnosti. Stavbou byl rovněž pověřen Domenico Fontana. Komplex měl dvě ústřední budovy – palác v blízkosti Diokleciánových lázní nazývaný Palazzo di Sisto V. alle Terme a jižněji položené Casino Felice. Dechberoucí však byly především zahrady s více než třiceti vodotrysky a s terasami s nádhernými výhledy. Prakticky celý obrovský komplex musel v 19. století postupně ustoupit stavbě hlavního římského nádraží Termini a přilehlé moderní zástavbě. Obě budovy byly zbořeny roku 1887 a na rušných rovných ulicích v blízkosti nádraží si zurčení vodotrysků a zahradní paláce plné uměleckých děl představíme jen velmi obtížně.

5. Matthäus Greuter / Giovanni G. de Rossi, pohled z ptačí perspektivy na vilu Montalto, asi 1623.

Santa Pudenziana

O starobylé bazilice svaté Pudenziany, která se nacházela v bezprostřední blízkosti vily Montalto i chrámu Santa Maria Maggiore, jste se už leccos mohli dočíst v Příběhu měsíce před dvěma lety. Kostel vznikl na místě, o kterém se věřilo, že patřil senátoru Pudensovi. Právě u něj měl podle Skutků apoštolů pobývat svatý Pavel, a v tomto domě proto také měla být sloužena první mše v Římě. To mu v očích papeže Sixta V. bezpochyby dodávalo zvláštní závažnosti a titulární kostel svěřil jednomu ze svých nejoddanějších stoupenců, kardinálu Enricu Caetanimu (1550–1599), nositeli úřadu cammerlenga. Caetani v letech 1587–1588 inicioval, pod vedením architekta Francesca Caprianiho da Volterra, rozsáhlou obnovu baziliky, při které byly boční lodě přeměněny na kaple a nad apsidou byla přistavěna kupole, přičemž došlo k velmi radikální obnově mozaiky z počátku 5. století.

6. Kostel Santa Pudenziana, pohled do interiéru.

Nová kupole nad apsidou byla vyzdobena nástěnnými malbami od Niccola Circignana, zvaného Il Pomarancio. Do kupole umístil polopostavu žehnajícího Krista a na osmibokém bubnu mezi oválnými okny můžeme vidět protagonisty středověké legendy o sv. Pudenzianě – zakladatele kostela papeže Pia I. a svatého Pastora, apoštola Petra a Pavla se senátorem Pudensem a jeho dětmi. Celkem překvapivě se v hloučku svatých objevuje i Bernard z Clairvaux.

7. Niccolò Circignano, zv. Il Pomarancio, výmalba kupole Santa Pudenziana, 1587–1588.

8. Niccolò Circignano, zv. Il Pomarancio, sv. Bernard z Clairvaux ve výzdobě kupole, 1588–1587.

Přítomnost cisterciáckého světce však má jednoduché vysvětlení. V roce 1587 totiž papež Sixtus V. daroval baziliku a okolní klášter skupině mnichů, kteří museli uprchnout z Francie po atentátu na francouzského krále Jindřicha III., po němž následovala etapa krutých náboženských válek . Patřili k teprve nedávno schválené kongregaci reformovaných cisterciáků zvané Feuillanti, založené opatem Jeanem de la Barrière po jeho obrácení pod vlivem hrůzy z Bartolomějské noci. Extrémně asketický výklad řehole, zahrnující spaní na zemi, stolování v kleče a úplné odřeknutí si vína, ryb, vajec, másla a soli, vnímal jako oběť za hříchy lidstva způsobené reformací. Ve Francii byl Jean de la Barrière vyloučen z řádu, Sixtus V. však jeho kongregaci schválil a zahrnul přízní, asi mu byla pro své reformní nadšení sympatická. Také ji sám pozval do Říma. Cisterciáčtí mniši tradičně umísťovali své kláštery u pramenů, proto je zajímavé zmínit, že kostel Santa Pudenziana byl vystavěn v ruinách antických lázní. Ještě se k tomuto tématu vrátíme.

Cappella Caetani

Kardinál Enrico Caetani také zboural kapli svatého Pastora (původně snad pozdně antické baptisterium) propojenou s kostelem. Na jejím místě nechal vybudovat opulentní pohřební kapli určenou pro sebe a svého bratra. Kaple se vizuálně podobá pohřební kapli Sixta V. Kromě reliéfu s výjevem Klanění Tří králů jsou dominantními prvky vzácné mramorové intarzie na stěnách z dílny Giacoma della Porty a mozaiková výzdoba, bezpochyby opět odkazující k raně křesťanskému modelu. V souvislosti s naším tématem se zaměřme na mozaiku, nacházející se v lunetě nad východem z kaple, která očím běžného návštěvníka kostela většinou zůstává skrytá. Zachycuje výjev ze středověké legendy o kostele, jak zbožné sestry Pudenziana a Prasseda shromažďují těla mučedníků zavražděných při pronásledování křesťanů za císaře Nerona. Zde je třeba zmínit, že vedle domnělého oltáře sv. Petra byla cisterna s krví tří tisíc od středověku ústředních relikvií, přitahující do kostela poutníky.

9. Pohled na oltář s mramorovým reliéfem od Pietra Olivieriho (1599), Cappella Caetani.

10. Paolo Rossetti a dílna, mozaika s Pudenzianou a Prassedou ošetřující těla mrtvých mučedníků, 1591–1597.

Výběr právě této drastické scény plné krve a mrtvých těl není dílem náhody. K rétorice doby protireformace totiž patřil enormní zájem o mučednické scény a jejich vizualizaci, spojený s určitou radikalizací v politické situaci v období náboženských válek. Asi nejznámějším příkladem jsou freskové cykly v jezuitských řádových kolejích, kde se školili jezuité vysílaní do protestanských oblastí. Když papež Sixtus V. navštívil cyklus martyrologií dokončený roku 1582 v kostele patřícím uhersko-německé jezuitské koleji, prý se hořce rozplakal nad utrpením, které spatřil. Brutální scény skutečně měly především vyvolat silné emoce a odvahu, pokud to bude nutné, příkladu mučedníků následovat. Naše mozaika mohla nést podobné významy. Když se roku 1589 vydal Enrico Caetani na diplomatickou misi do Francie, měl v jednáních s protestanty zastávat pod vlivem svých jezuitských rádců natolik nekompromisní postoje, že se o něm hlásalo, že „vynaložil vše, co mohl, a riskoval svůj život proti kacířům po vzoru mučedníků“. Zdá se, že se tento jeho postoj může odrážet i ve výzdobě vlastní pohřební kaple.

11. Niccolò Circignani, zv. Il Pomarancio, jedna z mnoha drastických scén z martyrologia v kostele San Stefano Rotondo, 1582.

Acqua Felice a Borgo Felice di S. Bernardo

Když Sixtus V. se sestrou Camillou započali v okolí chrámu Santa Maria Maggiore stavbu vily, byly pahorky Quirinal a Esquilin v podstatě neosídlenými oblastmi s antickými ruinami a budovami několika osamělých klášterů. Bylo to především proto, že zde chyběl vhodný zdroj vody. Sixtus V. proto navázal na neúspěšnou snahu svého předchůdce a mezi lety 1585 a 1587 dokončil budování akvaduktu, který nazval Acqua Felice. Možná znáte monumentální fontánu se sochou sv. Mojžíše poblíž kostela Santa Susanna, jehož průčelí bývá označováno jako první barokní průčelí Říma. Právě zde akvadukt ústil a malé náměstí se stalo centrem předměstí Borgo Felice di S. Bernardo, jehož novým osadníkům dal Sixtus V. rozsáhlé svobody. Přivedením vody do nehostinné oblasti sledoval papež svůj zájem o rozvoj urbanismu a byl obdivován pro technickou náročnost celého podniku. Zjevně si však tyto své snahy spojoval také s duchovní obnovou a symbolikou očistné životodárné vody. Čtvrť nazvaná po svatém Bernardovi z Clairvaux nás opět upomíná k Feuillantům, přísné odnoži cisterciáckého řádu, kterou pozval z chaosu náboženských válek do Říma. A papežova sestra Camilla Peretti nechala ke kostelu Santa Susanna instalovat sestry patřící k ženské odnoži tohoto řádu. Reformované cisterciačky založily při klášteru zitelle, internátní školu pro dívky, u nichž se předpokládalo riziko, že se začnou věnovat prostituci. Jen o pár let později, v roce 1597, byl nedaleko založen klášter San Bernardo alle Terme, který se stal ústředním klášterem feuillantů v Římě. Cisterciáci hráli v papežově plánování důležitou roli.

Srdce sixtinského plánu tak bylo prostřednictvím symboliky vody propojeno s obnovou křesťanství v jeho raně křesťanských kořenech. Skutečnost, že vodovod napájel také zahrady vily Montalto nám však ukazuje, že papež Sixtus V. své velké duchovní projekty utilitárně propojoval s možnostmi vlastní reprezentace.

12. Giovanni Battista Piranesi (1720–1778), Mojžíšova fontána u Acqua Felice, v pozadí kostel Santa Maria della Vittoria, 1751.

13. Domenico Fontana, pohled na Mojžíšovu fontánu a vyústění Acqua Felice na Quirinalu, 1587.

Literatura:

Enrico Parlato, Caetani’s Blood. Magnificence, Lineage and Martyrdom in the Family Chapel of Santa Pudenziana, in: Chiara Franceschini – Steven F. Ostrow – Patrizia Tosini (edd.), Chapels of the Cinquecento and Seicento in the Churches of Rome. Form, Function, Meaning, Milano 2020, s. 64–87.

Claudia Angelelli, La basilica titolare di S. Pudenziana: nuove ricerche, Città del Vaticano 2010.

Gina Möller, Römische Papstkapellen des Cinquecento. Buntmarmor, Materialästhetik und Kunstpatronage in post-tridentinischer Zeit, Petersberg 2018.

Denis Kimberly – Camilla Peretti, Sixtus V, and the Construction of Peretti Family Identity in Counter-Reformation Rome, The Sixteenth Century Journal XLIII, Spring 2012, s. 71–101.

Peter Stephan, Rom unter Sixtus V. Stadtplanung als Verräumlichung von Heilsgeschichte, Zeitschrift für Kunstgeschichte 72, 2009, č. 2, s. 165–214.

Pamela O. Long, Engineering the Eternal City, Infrastructure, Topography and the Culture of Knowledge in Late Sixteenth-Century Rome, Chicago 2018.