Při zmínce o šlechtickém rodu Nosticů si většina českých zájemců o barokní umění zřejmě vybaví rozsáhlou obrazovou sbírku, původně umístěnou v Nostickém paláci (dnešním ministerstvu kultury). Slavnou obrazárnu založil nejvyšší kancléř Českého království Jan Hartvík z Nostic (1610–1683), na kterého v průběhu následujících staletí navázala svými sběratelskými aktivitami řada jeho potomků. Synovcem tohoto nekompromisního přívržence pobělohorského režimu byl Kryštof Václav z Nostic (1648–1712), jenž se roku 1705 vydal na diplomatickou cestu do Nizozemí, během níž jeho pozornosti neuniklo množství témat souvisejících jak s tehdy aktuální, tak i starší výtvarnou kulturou.

Kryštof Václav pocházel ze starší rokytnické větve rodu Nosticů – jeho otcem byl Ota ml. z Nostic (1608–1664), nevlastní bratr již zmíněného Jana Hartvíka, příslušníka mladší a proslulejší falknovské větve. Šlechtic se v duchu rodinné tradice orientoval na kariéru ve slezských úřadech a postupně se stal hejtmanem mnoha tamních panství. Jako katolík a aristokrat oddaný habsburské vládě byl císařem Leopoldem I. na konci 17. století pověřován celou řadou diplomatických úkolů v Prusku a Polsku, za jejichž plnění byl panovníkem povýšen do hraběcího stavu. Účelem diplomatické cesty do nizozemského Haagu, kterou Nostic podnikl mezi červencem a říjnem 1705, bylo vyjednávání s Anglií o podpoře v tehdy probíhající válce o španělské dědictví. Primárním záměrem šestapadesátiletého Kryštofa Václava z Nostic tedy jistě nebyla cílená kultivace jeho vlastních znalostí a dovedností skrze poznání kulturně odlišných částí Evropy ve smyslu kavalírské Grand Tour. Navzdory tomu však informace obsažené v jeho cestovním deníku poskytují široké spektrum kulturních postřehů odpovídajících tzv. Lustreise – tedy cestě pro potěšení, odpočinek a nezávazné poznání – s jejímž charakterem byla diplomatická mise hraběte neoddělitelně provázána.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nostice během jeho putování zajímala především podoba šlechtických sídel se všemi jejich atributy, jako byly stáje, zahrady, úřednické budovy a hrobky. Při cestě Braniborskem a Brunšvickem-Lüneburskem tak slezský aristokrat navštívil úctyhodný počet rezidencí, mezi kterými (vzhledem k jeho dostatečné urozenosti) nechyběl např. Oranienburg, Köpenick či berlínský královský zámek, kde si detailněji prohlédl tamní sbírku umění a přírodnin. Hraběti bylo umožněno nahlédnout do interiérů mimo jiné i díky tomu, že tehdy čerstvě ovdovělý pruský král Fridrich I. právě pobýval na svém letním sídle Charlottenburg, jež bylo pojmenováno na počest jeho nedávno zesnulé manželky Žofie Šarloty Hannoverské (1668–1705). Vladaři a šlechtici běžně počítali s tím, že se sídla v době jejich nepřítomnosti stanou předmětem zájmu mnohých kavalírů a vzdělanců, a pro dané potřeby zaměstnávali kastelány, jejichž úkolem bylo zájemce provést po interiérech i zahradách rezidence. Nostic si tak v berlínském zámku mohl prohlédnout rozsáhlé královské sbírky: „Za velmi vzácný jsme považovali pohár císaře Rudolfa II. Uvnitř i na jeho víku se nachází mnoho umělecky a pracně zhotovených geometrických, historických a jiných motivů.“ Je zřejmé, že hrabě primárně neoceňoval kvalitní provedení malířských či sochařských děl, ale artefakty, které považoval za velmi vzácné, neobyčejné nebo raritní. V deníku se rovněž neobjevují jakékoliv detailnější úvahy nad konkrétní skladbou či způsobem prezentace obrazových sbírek. Pokud již Nostice zaujaly nějaké obrazy, vždy se jednalo o portréty odpovídající potřebám sebeprezentace vrcholně barokní šlechty – té nestačilo bohatstvím a mocí „jen“ disponovat, ale měla za nutné je i dávat na odiv.

Slezský šlechtic se v deníkových zápisech po celou dobu svého putování soutěživě vyrovnával s dalšími společenskými vrstvami. Vedle zřejmého pocitu dominance nad vesnickým obyvatelstvem a opovrhováním majetnými měšťany však Nostic ve svých sděleních reflektoval také další rozdílový faktor v podobě konfesní problematiky. Ačkoli katolickou víru považoval za jedinou pravou, vyjadřování hraběte svědčí o jisté míře tolerance k jiným vyznáním, což bylo zřejmě podmíněno jeho slezským původem a tamní konfesní různorodostí. Svižné přesuny, potřeba pravidelné účasti na bohoslužbě a zvědavost přivedla Nostice do interiérů mnoha katolických i protestantských chrámů, nad jejichž vnitřní výzdobou se zaujetím rozjímal.

Nepříliš vřelý vztah k luteránské nauce se u Nostice projevil při návštěvě kostela v Perlebergu, kde spatřil obraz Krista, po jehož stranách byli vyobrazeni Martin Luther a Philipp Melanchthon. Hraběte při pozorování obrazu nezaujalo ani jeho kompoziční členění, ani malířský rukopis, ale pohled Krista, který jej při procházení interiéru neustále pozoroval: „Zvláštnost obrazu spočívá v tom, že když stojí člověk před ním, dívá se mu Spasitel přímo do očí. Pokud popojde vpravo či vlevo, oči jej stále sledují. Vyložil jsem si to tak, že se náš Vykupitel styděl za to, že má po obou stranách tak špatnou společnost.“ Jistá míra zklamání nad zobrazením protestantských teologů v blízkosti Krista tak při hodnocení dnes již zaniklého díla kompletně podmínila jeho výklad, který byl v podání hraběte v naprostém souladu s katolickým smýšlením a bez jakýchkoliv dalších hodnotících hledisek.

Na přelomu 17. a 18. století lze bezesporu zaznamenat estetickou libost rovněž v krajině, ačkoliv se nejednalo o zalíbení ve všech krásách přírody. Oceňována byla především krajina užitková a převážně rovinatá. Vzhledem k navyšující se urbanizaci v západní Evropě se pohybovala většina cestovatelů v daném období doslova od města k městu a informace týkající se cesty zpravidla popisovaly délku trasy nebo čas, za který bylo možné daný úsek urazit. Odlehlý prostor lesů a hor byl v mnoha komentářích považován za obludný a na své zhodnocení v umělecké teorii musel počkat až do poloviny 18. století. Typickým příkladem jistého nezájmu k volné krajině je italská Grand Tour dalšího významného šlechtice – Heřmana Jakuba Černína z Chudenic (1659–1710). Ve svém deníku dokázal krásy otevřené krajiny ocenit jen výjimečně a v komentářích o náročném přechodu Alp pak šlechtic zcela pominul jakýkoliv popis horských scenérií. Podobně v případě slezského hraběte bylo vnímání krajiny navázáno výhradně na hodnocení týkající se šlechtických sídel a jejich bezprostředního okolí v podobě parků, které mohlo být dále rozvíjeno pochvalnými slovy o „dobrém výhledu“. Cestovní deníky Kryštofa Václava z Nostic a mnoha jeho současníků tak představují jeden z nejlepších zdrojů pro výzkum mentalit barokního aristokrata a také způsobů, pomocí kterých se příslušník středoevropské nobility mohl vyrovnávat s odlišnou vizuální kulturou různých částí Evropy.

Zdroje: 

Kryštof Václav z Nostic, Deník z cesty do Nizozemí v roce 1705, ed. Jiří Kubeš, Praha 2004.

Simon Schama, Krajina a paměť, Praha 2007, s. 488.

Lubomír Slavíček, „Sobě, umění, přátelům.“ Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939, Brno 2007, s. 57–79.

Jiří Kubeš – Marie Marešová – Pavel Panoch, Rodová paměť a „sebe-představení“ v podání Kryštofa Václava z Nostic (1648–1712): Příspěvek k reprezentačním strategiím barokní slezské šlechty, in: Helena Dáňová – Jan Klípa – Lenka Stolárová (edd.), Slezsko – země Koruny české. Historie a kultura 1300–1740, Praha 2008, s. 347–374.

Martin Bakeš, Kryštof Václav z Nostic a jeho diplomatická cesta na území Polsko-litevské unie v roce 1693, Východočeský sborník historický 24, 2013, s. 99–119.

Heřman Jakub Černín, Cesta za Alpy a Pyreneje I. Kavalírská cesta českého šlechtice do německých zemí, Itálie, Francie, Španělska a Portugalska, edd. Zdeněk Hojda – Eva Chodějovská, Praha 2014, s. 301–316.

Zdroje obrázků:

1. Kubeš 2004, s. 26
2. Kubeš 2004, frontispis knihy
3. Wikimedia Commons
4. Kunstfreund.eu
5. Wikimedia Commons 
6. Rundflug.de