Kromě obdivu k těm nejproslulejším uměleckým dílům projevovali kavalíři raného novověku na svých cestách také fascinaci různými exotickými materiály. Jedním ze sběratelů takových předmětů byl i hrabě Lev Vilém z Kounic, jemuž je věnován lednový Příběh měsíce. 

Kavalírská cesta v životě raně novověkého aristokrata nebyla jen prostředkem dalšího vzdělávání, získávání zkušeností či takřka přechodovým rituálem na cestě k dospělosti, ale také jedinečnou možností formovat vlastní vkus či zájmy. Delší pobyt mimo známé a „bezpečné“ prostředí domácí rezidence, najednou často stovky kilometrů vzdálené, umožňoval šlechtickým mladíkům vystavit se působení nových vjemů. Ať už šlo o nová jídla, klimatická prostředí, místní obyvatelstvo anebo třeba látky a materiály, z nichž byly zhotovovány oděvy, případně umělecká díla, tak skutečně jen málokterý účastník grand tour zůstal k těmto podnětům zcela netečný. Dějinám umění přitom může rekonstrukce individuálních zkušeností z takovéto cesty přinést řadu podnětných otázek týkajících se nejen uměleckých děl, ale i jejich pořizování či percepce. Samotné neobvyklé suroviny a materiály, z nichž jsou jednotlivé artefakty vyrobeny, pak přinášejí témata, která často původní rámce zájmů historiků a historiček umění přesahují a dotýkají se například problémů spotřeby či exploatace přírodních zdrojů.

Vlastními deníkovými záznamy dobře dokumentovaná kavalírská cesta Lva Viléma z Kounic (1614–1655), zpřístupněná především díky pečlivé práci archiváře Františka Hrubého, představuje pro takováto zkoumání ideální výchozí bod. Nejen mládí Lva Viléma, ale v podstatě celý jeho život se odehrával v pro Evropu turbulentním období první poloviny 17. století. Zátěží pro mladého aristokrata nebyla jen brzká smrt jeho otce Oldřicha V. z Kounic (1569–1617), preferujícího protestanství, ale také účast jeho dvou bratrů Karla a Bedřicha na stavovském povstání. Nebylo tedy divu, že přes původní poručnickou správu drženou matkou Lva Viléma Ludmilou Roupovskou z Roupova bylo poručnictví nad mladým „kacířem“ záhy svěřeno do rukou kardinála Františka z Ditrichštejna. Pod kardinálovým vlivem mladík konvertoval ke katolictví a byl připravován na roli reprezentanta rodu Kouniců, kterému mělo opět patřit důležité místo a prestiž mezi dalšími moravskými aristokratickými rody. Kýženým vyvrcholením jeho vzdělávacího procesu se následně stala pečlivě připravená kavalírská cesta, jež trvala od února 1635 až do listopadu 1637 a během níž Lev Vilém se svými společníky navštívil nejen takřka celou Itálii a Maltu, ale také Španělsko, Anglii a severní a jižní Nizozemí. Jednotlivé aktivity a zážitky absolvované během cesty svědčí o tom, že Lev Vilém byl stejně jako například Karel Eusebius z Liechtensteina, s nímž se seznámil během pobytu v Neapoli, pevně začleněn do světa potridentské katolické zbožnosti, imaginace a mecenášství. To nicméně rozhodně nevylučovalo běžné kratochvíle kavalírského života, které byly běžné pro většinu urozených mladíků zakoušejících při odloučení od svých rodin daleko větší míru svobody.

Z archivních dokladů je také patrné, že právě kavalírská cesta Lva Viléma byla klíčovým impulsem pro založení vlastní umělecké sbírky, která se měla mimochodem stát jedním z důležitých prvků jeho nové identity. Koneckonců, jak se zmínil v jednom z dopisů své sestře, v době, kdy se přestěhoval, nebyl v jeho slavkovském sídle „ani stůl, ani židle“ („nicht einen Tisch, nicht einen Stuhl“). I přesto, že se většina předmětů získaných zejména během pobytu Lva Viléma v Itálii nedochovala (nebo nebyla ještě identifikována), lze obrysy jeho uměleckých zájmů alespoň částečně rekonstruovat. Mladý aristokrat během své cesty přirozeně obdivoval umělecká díla vytvořená slavnými umělci, jako byli Michelangelo, Caravaggio nebo Gian Lorenzo Bernini, která mohl na vlastní oči spatřit v mnoha kostelech, palácích nebo soukromých sbírkách. Lev Vilém úspěšně navázal kontakty se slavným Guidem Renim nebo štrasburským rodákem Johannem Wilhelmem Baurem, specializovaným na drobné malby na pergamenu. Tyto objednávky pak doplňoval nákupy od méně známých, případně dnes praktických zapomenutých lokálních umělců, jako byli Girolamo Marchi a Giovanni Stanchi v Římě nebo například Giacomo Lippi či Alessandro Tiarini v Boloni.

Samostatnou kapitolu v zájmech mladého kavalíra pak představovaly různé vzácné a exotické materiály, kterým se věnoval nejen průběžně jako návštěvník rozmanitých chrámů a paláců, kde byly často používány, ale také jako objednavatel a „konzument“. Nejvýraznějším příkladem takovéhoto zájmu se nepochybně stala jeho fascinace drahocenným červeným korálem (Corallium rubrum) při jeho pobytu v Palermu na Sicílii, kde Lev Vilém zůstal od 2. prosince 1635 do 8. ledna 1636. Korál byl jako vzácný materiál využíván už od antiky a již v 10. a 11. století byl získáván u pobřeží Španělska, Francie, severní Afriky, Apeninského poloostrova nebo právě Sicílie (Trapani), která se vedle Janova nebo Neapole stala jedním z center jak pro „těžbu“ korálu, tak pro jeho zpracování. Korály byly v tomto období získávány prostřednictvím nástroje označovaného jako ingegno, který měl tvar svatoondřejského kříže, na jehož konce byly připevněny sítě. Díky těžkému kameni uprostřed se ingegno spustilo ze člunu na dno a následně byly jeho prostřednictvím strhávány větvičky korálu, což velmi často vedlo k celkovému poškození jednotlivých kolonií a jejich vyčerpání.

Z deníkových záznamů je patrné, že si Lev Vilém jako „správný katolík“ objednal nejen typickou korálovou monstranci, kterou šel spolu s dalšími věcmi zhotovenými z tohoto materiálu zaplatit na Štědrý den roku 1635, ale také drobné ozdoby a dárky. Ty věnoval například baletce Gracilii, jíž se mladý Kounic dvořil, nebo si je ponechal pro vlastní potřebu, jako v případě korálové umrlčí lebky, již nosil připnutou na límci a kterou udělal dojem na jednu z aristokratek při svém následném pobytu v Neapoli. O tom, že si šlechtic předmětů z červeného korálu skutečně cenil a byl si vědom jejich hodnoty, svědčí také jeho snaha je skrýt během proclení při vstupu do Říma 24. února 1636, kdy dvě truhly s nimi nechal složit do nosítek, v nichž seděl. Že Lva Viléma láska ke korálům a dalším drahocenným materiálům neopustila ani po jeho návratu na Moravu, dokládá soupis jeho pozůstalosti v kounicovském brněnském domě a slavkovské rezidenci, kde se kromě obrazů nacházela i rozsáhlá kunstkomora s předměty z korálu, ale také z křišťálu anebo jaspisu.

I když se do dnešních dnů z těchto Kounicových akvizic s největší pravděpodobností nic nedochovalo a v našich sbírkách a chrámových klenotnicích představují předměty z červeného korálu spíše ojedinělé vzácnosti (např. korálový kalich z majetku svatováclavské farnosti v Olomouci, zhotovený v Trapani v letech 1600–1650, nebo capezzale z pražského loretánského pokladu), je vztah Lva Viléma a dalších středoevropských aristokratů ke korálům nepochybným dokladem nejen jejich obliby, individuálního vkusu či ukázkou transferu materiálů napříč kontinentem, ale i nepřiznanou participací na jeho nepřiměřené těžbě a nepřímo tak na postupném vyčerpání a zániku jednotlivých korálových útesů, představujících nejen významný ekonomický zdroj, ale také důležitou součást místních ekosystémů.

Obrázky:

úvodní foto: cabanamagazine.com 

1. Wikimedia Common
2. vintage-maps.com
3. sanderusmaps.com 
4. Tomáš Valeš
5. Pandolfini.it  
6. MUO

Zdroje:

František Hrubý, Lev Vilém z Kounic. Barokní kavalír, Brno 1987.

Cristina Del Mare – Maria Concetta Di Natale, Mirabilia coralii. Capolavori barocchi in corallo tra maestranze ebraiche e trapanesi, Napoli 2009.

Jiří Kubeš, Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750), Pelhřimov 2013.

Lubomír Slavíček, „Sobě, umění, přátelům“. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939, Brno 2007.