Rok se s rokem sešel a jsme tu opět s našimi oblíbenými letními tipy! Tentokrát jsme pro vás společně vybrali pár tipů na zábavné prázdninové čtení. A pokud si z naší nabídky lehčích i vážnějších žánrů nevyberete, můžete se inspirovat také v článcích z předchozích let (2018, 2019, 2021 a 2022).
Laurent Binet: Perspektivy, 2024
Pokud jste někdy zatoužili vrátit se v čase zpátky do renesanční Florencie v dobách její největší slávy, román Perspektivy od slavného francouzského spisovatele Laurenta Bineta je přesně pro vás. Chytrá a hravá detektivka v dopisech rozplétá okolnosti vraždy malíře Jacopa da Pontormo, jejímž vyřešením není pověřen nikdo jiný než Giorgio Vasari – autor slavných Životů a zde i detektiv ve službách Cosima I. Medicejského. Detektivní důvtip mu neschází, ale spíš než na geniálního Holmese se připravte na pečlivého a občas poněkud zmateného dr. Watsona. Do případu jsou samozřejmě zapleteny i další slavné osobnosti, včetně Pontormova žáka Agnola Bronzina, protřelého světáka Benvenuta Celliniho a samozřejmě všemi zbožňovaného Michelangela. Epistolární forma přibližuje nejen protikladné perspektivy jednotlivých pisatelů, ale vnáší do románu také fascinující polyfonii jejich osobitých literárních stylů, a vytváří tak neobyčejně barvitou mozaiku florentského uměleckého světa plného intrik, pomluv, vášní, ale (občas) i ideálů. Ač poněkud lehčí než Binetovy předchozí knihy, Perspektivy si udržují stylovou zápletku, jazykovou vynalézavost a vtip, jimiž vzdávají hold nejen slavným renesančním mistrům, ale i obyčejným lidským slabostem. (Pavel Suchánek)
Laura Shepherd-Robinson: Blood & Sugar, 2020
V kulisách britského obchodního přístavu Deptfordu se roku 1781 odehrává strhující detektivní zápletka, odrážející napětí mezi osvícenskými ideály a realitou tehdejšího koloniálního impéria. Záhadnou smrt abolicionisty bojujícího proti otroctví se snaží rozklíčovat jeho kdysi nejlepší přítel kapitán Harry Corsham, válečný hrdina, který svým vyšetřováním ohrožuje nejen slibné vyhlídky na kariéru v parlamentu, ale i své rodinné zázemí. Historický detektivní román je inspirován tragickou událostí – masakrem více než sto třiceti afrických zajatců na otrokářské lodi Zong – jejíž medializace v Británii podnítila tlak veřejnosti na ukončení tohoto obchodního systému. Jako historiky umění vás pak jistě zaujme skutečnost, že právě tuto nešťastnou událost později znázornil i William Turner ve svém díle Otrokářská loď (1840). (Veronika Řezníčková)
Susanna Clarke: Piranesi, 2021
Představte si místo, kde jsou nekonečné sály plné antických soch, v dolních patrech se převalují vlny moře a nad hlavou se rozprostírá nebe poseté hvězdami. Tam žije Piranesi. V Domě žije odjakživa, nebo si alespoň nevzpomíná, že by tomu kdy bylo jinak. Pečlivě si zaznamenává dění v Domě, objevuje jeho zákonitosti a věří v jeho moudrost. Kromě něj tam přebývá jen Ten Druhý. Skrze deníkové záznamy se nám postupně odhaluje, že za tímto zvláštním světem se skrývá cosi hlubšího a že Piranesi možná kdysi znal jiný svět. Podivný román, a přesto tak krásný a podmanivý. Je to příběh, který přetrvává. Jako bych tam byla. Jako bych se vracela. Vkrádá se zpět do mé mysli a někdy, když zavřu oči, opět vidím vlny narážející do stěn, dlouhé síně a hvězdami pokryté nebe. Jak už název napovídá, autorka Susanna Clarke se při psaní románu inspirovala zejména grafickými listy italského umělce Giovanniho Battisty Piranesiho (1720–1778). Pokud máte rádi knihy, které nejsou jen o příběhu, ale i o prostoru, pocitu a tichu mezi slovy, Piranesi je právě pro vás. (Michaela Hojdysz)
Gustave Flaubert: Paní Bovaryová, 1857
Není lepší letní počtení než pořádná nevěra z červené knihovny. Znuděná panička, kterou již přestalo bavit vyšívat a kupovat drahé flanderské krajky, rozbije manželství s dobrosrdečným troubou, venkovským doktorem Charlesem, aby se mohla ve velkoměstské společnosti Rouenu Druhého císařství setkávat s okouzlujícím, ale vypočítavým hrabětem. Gustave Flaubert, jehož k sepsání románu inspiroval novinový článek o tragické sebevraždě dámy zapletené do strastí milostného trojúhelníku i strastí uvěznění ve zlaté kleci, mistrovsky vládne slovem. Zaroseným polem tak skrze vůni normandských borovic a fialek kráčíte jako čtenář společně s věčně zasněnou, beznadějně romantickou a navždy prokletou Emmou Bovaryovou vstříc lásce, existenciální marnosti i smrti. (Juliana Hudecová)
Pavla Horáková: Teorie podivnosti, 2018
Čtení románu Teorie podivnosti, ověnčeného cenou Magnesia Litera za rok 2019, jsem dlouho odkládala. Zvlášť o prázdninách se mi nechtělo číst o „moderní intelektuálce a mladé vědkyni z Ústavu mezioborových studií, která se pokouší vybalancovat osobní život a kariéru“, jak uváděla anotace. Kniha mi však přichystala velké překvapení – chytrý text, který mě rychle zaujal, nabízel prostor k zamyšlení a zároveň bavil neotřele a s důvtipem, a který nakonec způsobil, že jsem román přečetla v rekordním čase a s pocitem, že si ho chci někdy přečíst zase znovu. Z hlediska naší disciplíny jsou jistě zajímavé úvahy nad proměnami pražských staveb či míst s pohnutou historií, kde se napříč časem prolínají různé lidské osudy. Inteligentní „ženský“ pohled na současný svět vás pobaví a osvěží a vůbec přitom nemusíte být žena pohybující se v akademickém světě. (Michaela Šeferisová Loudová)
Susanna Clarke: Jonathan Strange & pan Norrell, 2007
Jonathan Strange & pan Norrell je román, který mistrně mate: magie se tu tváří jako seriózní věda, má své dějiny, autority, odborné spory i univerzitní šarlatány. Záplava poznámek pod čarou odkazuje na stohy fiktivních (ale děsivě přesvědčivých) odborných publikací a čtenář se rychle přistihne, že neví, co je vymyšlené a co „jen“ alternativně historické. Jestli hledáte román, který vypadá jako klasický anglický společenský román z 19. století, ale ve skutečnosti je to brilantní fikce s elfy, suchým anglickým humorem a mágy, co kouzlí na bojištích napoleonských válek – tohle je ideální letní halucinace. (Eliška Petřeková)
Caroline Bernard: Frida Kahlo a barvy života, 2022
Tania Schlie je vystudovaná germanistka a autorka mnoha románů, ale to, co mi připadá na její tvorbě zajímavé (nejen) pro historiky umění, se váže k jejímu pseudonymu Caroline Bernard. Pod ním, jak dodává sama autorka, píše o životě výjimečných, kreativních a silných žen. Jako historici umění se s ní prolínáme ve způsobu práce, studujeme archiválie, cestujeme za místy, kde vznikala umělecká díla nebo se odehrávaly mnohé příběhy, ve výsledku vše sepíšeme a snažíme se přiblížit naše zjištění čtenářům, i když odlišnými formami. To a mnohem víc nalezneme i v autorčině románu Frida Kahlo a barvy života, který představuje malířčinu tvorbu v kontextu jejího vztahu k sobě samé, přátelům, partnerovi či společnosti. Obrazy srozumitelnou formou vysvětluje a zasazuje do dobového i společenského kontextu s apelem na malířčinu touhu po nezávislosti, což se prolíná s autorčiným nasazením v hnutí za lepší postavení dívek a žen ve společnosti. (Tereza Horáková)
Irving Stone: Agónie a extáze, 1961
Životopisný román Agónie a extáze nabízí úžasnou sondu do hlubin duše Michelangela Buonarrotiho, jeho vášně pro mramor, vztahů s objednavateli – od florentských rodů až po kardinály a papeže. Střídají se v něm pocity štěstí a uspokojení s nesnesitelnou touhou po mramoru a mučivou potřebou dosáhnout dokonalosti. Kniha představuje vztahy s rodinou, přáteli a třemi osudovými ženami. Na pozadí sond do nitra umělce sledujeme osudy Medicejských, Leonarda da Vinciho, Raffaela Santiho, Donata Bramanteho i fanatického mnicha Savonaroly. Román odkrývá mimo jiné každodennost dílny Domenica Ghirlandaia, techniku práce s mramorem, bronzem a freskou či námahu kameníků v lomech. Vše působí autenticky, jako by čtenář stál po Michelangelově boku – uprostřed zápasu mezi agónií a extází. (Žaneta Marvanová)
Raymond Queneau: Modré květy, 1965
Okraj Paříže, hausbót zakotvený na břehu Seiny, v němž žije Cidrolín v jakési neděli života a nemá na práci nic lepšího než celé dny snít. Během svého snění prochází v osobě vévody d’Auge vrstvami dějin v celkovém úhrnu sedmi set let. Sny se prolínají s realitou, intelektuální hříčky s vulgarismy, a čtenář nemá nikdy jistotu, zda je román zamýšlen spíše jako pocta modernímu dějepisectví, či se mu nepokrytě vysmívá. Pokud chcete v ulicích Paříže potkat vzdělaného mluvícího koně Démosténa, dozvědět se, jak to bylo doopravdy s jeskynními malbami v Altamiře, nebo se jen bavit absurdními scénami v kulisách francouzských dějin a autorovy současnosti, Paříže 60. let 20. století, vřele doporučuji. (Štepánka Grunová)
Orhan Pamuk: Jmenuji se Červená, 2007
Co by řekl obraz, kdyby mohl mluvit? A co kdyby promluvila samotná barva? Tahle sofistikovaná historická detektivka od Orhana Pamuka, zasazená mezi dvorské miniaturisty v Istanbulu konce 16. století, dává hlas nejen lidem, ale i věcem, mrtvolám a idejím. Každou kapitolu vypráví někdo jiný – jednou umrlec na dně studny, jindy obraz koně či stromu, a někdy dokonce i samotná červená barva. Na pozadí zasněženého Istanbulu sledujeme nejen zápletku kolem vraždy, ale i rozklad jednoho výtvarného světa. Když se kůň nechá slyšet, že evropské zobrazování zvířat je vlastně pravdivější a věrnější islámské doktríně než islámské miniatury, začneme tušit, že se tu nehraje jen o život jedné postavy, ale o boj mezi tradicí a inovací – o samotnou podstatu umění a víry. Jmenuji se Červená je meditací nad tím, co vlastně znamená vidět a komu patří obraz světa. Pamukův román v mnohém připomíná Ecovo Jméno růže – jen se místo benediktinského kláštera ocitnete v osmanském paláci, místo zaprášených pergamenů vás čekají pigmenty s vlastním názorem a místo mnichů zde vystupují miniaturisté s noži v rukou. A protože tenhle román má víc vrstev než ta nejbohatší baklava, doporučuji si ke čtení připravit i podobnou tematickou lahůdku osmanského dvora: sladký kanafeh z tenkých nudlí kadaif, sýra a pistácií (recept na videu zde). (Anna Jaegerová)
Iida Turpeinen: Poslední siréna, 2025
Roku 1741 se přírodovědec G. W. Steller vydává na druhou kamčatskou expedici Vituse Beringa, s jejíž posádkou ztroskotá na Beringově ostrově. Zde objeví vědě dosud neznámého tvora – obří druh mořské krávy, který v budoucnu získá jméno (dle svého objevitele) koroun Stellerův. Pro své vynikající maso a tuk však přežije po svém objevení Evropany pouhých 27 let, než je lidmi zcela vyhuben. Navzdory svému dramaticky rychlému skonu však bude i nadále utvářet lidské osudy – od Hampuse Furuhjelma, finského guvernéra upadající ruské kolonie na Aljašce, který roku 1859 vyšle své muže pátrat po kostře tohoto savce, o němž se traduje, že před sto lety zmizel z chladných vod Beringova moře; přes umělkyni pověřenou rekonstrukcí jeho podoby podle neúplných kosterních pozůstatků; až po Johna Grönvalla, zkušeného restaurátora ptačích vajec, který roku 1952 dostane od Finského přírodovědného muzea za úkol kostru tohoto vymřelého mořského obra přivést zpátky k životu. Poslední siréna je příběhem propojujícím napříč třemi staletími osudy několika historických postav s reálnými objevy z oblasti přírodních věd. Román jejich očima zachycuje důsledky lidských činů i touhu vzkřísit to, co jsme ve své nevědomosti zničili. Kniha originálním způsobem pojednává o dilematech, před kterými dnes stojíme – poučí, zamrazí a nasměřuje čtenáře k tomu, aby svými činy mohli předejít dalšímu vymírání živočišných druhů. (Stela Segeťová)
Charles Sealsfield: Rakousko, jaké je, 1828
Rodák z Popic u Znojma a člen řádu křížovníků s červenou hvězdou podává v cestopisu po německojazyčných oblastech Evropy kritiku Metternichova absolutismu. Potenciál veškerého kulturního bohatství habsburského soustátí je podle autora ovlivněného americkým demokratickým zřízením zcela degradován režimem, ve kterém je nejzávažnějším hříchem liberalismus: „Způsob, jakým je každý prostředek veřejné informace v Rakousku buď umlčen nebo zkreslen podle názoru vlády, se vymyká jakémukoliv popisu. Žádné město na světě nemá víc muzeí, galerií, sbírek, nebo knihoven, ale to vše představuje mrtvé poklady.“ Ačkoli je Sealsfieldovo stanovisko zcela nesmlouvavé, podává ve svém čtivém textu řadu výstižných příkladů ilustrujících zkušenost očitého svědka událostí počátku 19. století. (Jiří Štefaňák)
Jack McDevitt: Motory boha, 2021
Lidstvo není jediným inteligentním živočišným druhem ve vesmíru. Většinu ostatních civilizací však již pohltilo propadliště dějin, a tak je na odbornících, aby jejich pozůstatky zkoumali. Hlavní postavou románu je Priscilla Hutchins, pilotka vesmírné lodi Winckelmann, pojmenované po Johannu Joachimu Winckelmannovi, zakladateli našeho oboru. Čtenáři a čtenářky se bohatě dočkají nejen mezilidských vztahů rozvíjejících se během dlouhých letů kosmickou prázdnotou, ale především výzkumu a vykopávek na cizí planetě. Vše je samozřejmě okořeněno dávkou akce a napětí, jedná se prostě o ideální letní čtení. Každopádně u scén popisujících, jak archeologové analyzují nalezená mimozemská umělecká díla, se nedá ubránit pocitu, že by se jim v týmu opravdu hodil někdo, kdo se vyzná v dějinách umění. Lze jen doufat, že i pro nás bude mezi hvězdami jednou místo. (Jan Galeta)
Původ snímků:
2-14: www.databazeknih.cz