Po měsících putování je Grand Tour u konce. Prošli jsme salony, galerie, podzemí i tržiště, byli jsme svědky slavností i jsme sledovali pozůstatky vulkanické aktivity flegrejských polí. Teď přichází chvíle návratu. Kufry jsou plné, skicáky popsané, peněženky lehčí. Ale jedna otázka ještě zůstává: odvezli jsme si vážně všechno, co jsme mohli?
Každý z nás už si z daleké cesty dovezl nějakou tu mušličku, barevný oblázek, památku na krásné místo, zážitek a strávený čas. V 18. a 19. století si se suvenýry hlavu vůbec nelámali: v jejich zavazadlech bychom běžně objevili odloupnutý kousek zdiva z Kolosea, malovanou fresku z Pompejí, zdobený střep z Capuy nebo pár kamínků mozaiky z Hadriánovy vily.
Dnes tyto drobnosti přehlížíme, přestože jich v českých sbírkách najdeme překvapivé množství – zasazené do rámů, vystavené pod sklem, často ale bez kontextu a beze jména, přitom jejich původ odkazuje k velmi osobnímu a spontannímu gestu a touze tehdejších cestovatelů odnést si kousek zážitku s sebou.
Řada těchto artefaktů skutečně vznikla jako výsledek svého druhu „ušlechtilého vandalství“, jak bychom tuto sběratelskou vášeň mohli s nadsázkou nazvat. Na hradě Buchlov se ve sbírce Berchtoldů dochovaly předměty, které ukazují, že si památku „vytvořil“ sám sběratel – například červeně natřený úlomek kamene s amatérsky vyškrábaným nápisem „FORO TRAINO“ nebo rakouský krejcar vtisknutý a zapečený v sopečné lávě.
Co však začalo jako spontánní gesto jednotlivce, se brzy proměnilo ve výnosnou specializaci – poptávka po „kousku památky“ vytvořila zcela novou položku na uměleckém trhu. Připravený, popsaný a přitom zdánlivě nahodilý fragment římské ruiny, nebo třeba i lávy z Vesuvu, se stal najednou žádaným zbožím.
Na stejném hradě tak najdeme propracovaný dvojportrét vtištěný do stejné lávové strusky, tentokrát i s datem erupce. Na střepech se začínají objevovat detailní ryté nápisy, které přesně určují jejich původ – například v zámecké sbírce na SZ Veltrusy najdeme fragment mramorové desky s rytým nápisem OMNIPOT/ens/ITvA, údajně z Kalixtových katakomb v Římě, jak dokládá nápis na rámečku, v němž je fragment uložen.
Propracované nápisy, datace a rámečky – to vše nasvědčuje tomu, že se tyto věci staly běžným obchodním artiklem. Některé lokality byly přitom zjevně oblíbenější než jiné. Ve sbírkách se opakovaně objevují fragmenty označené jako pozůstatky Kolosea, Caracallových lázní nebo třeba Pompejí. U těchto zprostředkovaných suvenýrů se ale cestovatel často ocitl ve stejné nejistotě jako dnešní badatel. Může se spoléhat na to, že se skutečně jedná o fragment památky, jejíž název nese? Odpověď nalezneme v tehdejších cestovatelských denících a reportážích, kde koluje nejedna úsměvná historka o posedlých sběratelích (nejhorší vizitku mezi místními měli příznačně Britové), kteří se často stávali terčem posměchu a žertů místních lidí: „[…] a od té doby vida, jak se staré cihly a kamení draze platí, celý komín svého baráku jsem rozbořil a Angličanům, když přišli, vždy několik cihel draze prodal, řka, že jsem je buď z toho, neb jiného místa v Pompeji s velikým nebezpečenstvím ukradl. Která cihla nejvíc začuzená byla, ta na největší peníze se uvedla.“ (z deníku českého obrozence Miloty Zdirada Poláka).
Nejen místní venkované si zahrávali s důvěřivostí cestovatelů, za pochybné praktiky také můžeme považovat jednání některých obchodníků se starožitnostmi, kteří se snažili vydělat na populárních lokalitách, a často tedy záměrně přepisovali místa objevů a původu, jak popisuje francouzský helénista a archeolog Francois Lenormant: „Neapolský trh se starožitnostmi je propast. Falešný materiál opatří certifikáty a skutečné předměty přeurčí. Pamatuji si, kdy každá delikátní váza byla označena nápisem ‚Santa Maria di Capua‘, před dvěma lety jediným oblíbeným místem nálezu byla Nola, nyní vše co je z terakoty pochází z Taranta.“
Neznalost většiny návštěvníků hrála obchodníkům do karet. Bez zaváhání nabízeli tytéž předměty za různé ceny – podle toho, koho měli před sebou. Nejnižší cena pro ty vzdělané, pro učence, kteří poznali skutečnou hodnotu předmětu. Průměrná cena byla pro amatéry, diletanty a prostě milovníky umění, kterým láska k tomuto umění často zaslepovala úsudek. A nakonec, vysoká cena pro „Brity a jiné blázny“.
Z dnešního pohledu působí až komicky, že i tak zkušený sběratel, jako byl kancléř Klemens Metternich, měl ve své sbírce na Kynžvartu mozaikové kamínky údajně z „Hadriánova paláce v Pompejích“, což je samozřejmě historická zkomolenina Hadriánovy vily v Tivoli a populárních Pompejí.
5. Fragment mozaiky z „Hadriánova paláce v Pompejích“, SZ Kynžvart
Na poptávku po netradičních suvenýrech nereagovali jen obchodníci. Svou vynalézavost předvedli i umělci. Začátek 19. století byl totiž dobou vzestupu nové řady umělců, tzv. Scarpellini, neboli kameníků, kteří vytvářeli architektonické modely a k jejich výrobě používali mramor z původních antických staveb. Zhotovovali tak modely doslova z trosek starověké Itálie.
Přesně tak je popsala irská lady Morgan ve své knize Italy z roku 1821: „V Římě tu existuje profese spojená s uměním, […] a malé obchůdky, v nichž se to provozuje, jsou během krátkého pobytu přelétavých ptáků navštěvovány stejně často jako ateliéry nebo galerie. Scarpelliniové pracují s mramory a pietra dura, a v malém napodobují nejvznešenější formy a nejznámější antické památky s jemností a věrností, jež svědčí o životě zasvěceném umění.“
Ačkoliv se může zdát, že šlo o nový fenomén, v římském prostředí měly tyto praktiky dlouhou tradici, sahající až k renesanci. V době 19. století navíc mnohdy nebylo třeba památky ničit a rozkládat, podle svědectví se jimi římská půda jenom hemžila: „Dalším typem ateliéru, který si téměř zaslouží označení ‚studi‘, jsou ateliéry Scarpellini, kteří se zabývají vyřezáváním z drobných úlomků vzácných mramorů, jimiž římská půda oplývá, do podoby miniaturních modelů Trajánových sloupů, Severova oblouku, Agrippova sarkofágu nebo jiných památek římské velikosti, které by mohly přitáhnout pozornost davu každoročních turistů.“
Přesně takové miniatury najdeme i v českých sbírkách, oblíbenými modely byly zejména dvě torza římských staveb – chrám Castora a Polluxe a chrám Vespasiána a Tita, obojí známé dominanty Fora Romana. Tato dvojice tvořila oblíbený suvenýrový pár a v této podobě se dochovala například na zámku v Litomyšli nebo na Hluboké. Zvlášť zajímavý je alabastrový model Pantheonu dnes vystavený na Duchcově (původ SZ Jemnice). Při bližším ohledání zjistíme, že celá miniatura je složena z dvaceti různých částí: z podstavce, jednotlivých sloupů, kruhové auly a trojúhelníkového štítu. Všechny tyto díly se navíc od sebe odlišují barvou kamene, což společně se skládanou konstrukcí napovídá, že nešlo o unikát, ale o produkt chytré, malosériové výroby.
Pro tehdejšího cestovatele to byla ideální kořist – lehce přenosná, relativně levná a přitom stále cenná, vždyť si doslova odváželi kousek antického města. V salónech pak tyto drobné stavby doplňovaly autentické starožitnosti a umělecké předměty a společně vytvářely hmatatelnou mapu vzpomínek na cestu plnou zážitků a dechberoucích památek. Není divu, že se těmito úlovky často chlubili při popisu svých vil, tím spíš, že původ materiálu, z něhož byl model vyroben, ještě zvyšoval jeho hodnotu: „Je zde také menší Tazza z Giallo Antico z Kolosea a další z Brescia z Monte Palatino. […] Na nich jsou umístěny dva obelisky, vyrobené z bílých žulových sloupů chrámu Venuše a Romy na Foru Romanu, jejichž obrovská masa stále setrvává na svém původním místě.“
To, co začalo jako spontánní zvednutí střípku ze země, se v rukou obchodníků a umělců proměnilo v žádané suvenýry a později v celou kategorii uměleckých předmětů. V době, kdy byla Grand Tour formující životní událostí, se i úlomek mramorové římsy mohl stát symbolem kulturní příslušnosti. Dnes tyto fragmenty neslouží jen jako vzpomínky na cestu, ale připomínají samotnou vášeň 19. století pro cestování, sběratelství a umění. A co na tom, že některé z nich jsou spíš popelem z místního komína než popelem z Achillovy hrobky. I kulturní paměť může mít smysl pro humor.
9. Popel z Achillovy hrobky, SZ Kynžvart
ZDROJE:
Eliška Petřeková, Modely antické architektury, in: Stanislava Kučová – Šárka Radostová, Ad Unicum Antika. Antické památky v mobiliárních fondech ve správě NPÚ, Praha 2023, s. 291–308.
Eliška Petřeková, Recycling Antiquity: The Conflict between Material Value and Cultural Significance in 19th-Century Collectors‘ Models, 31st EAA Annual Meeting in Belgrade, 2.–6. 9. 2025.
ZDROJE OBRÁZKŮ:
- NPÚ, ÚOP v Kroměříži
- NPÚ, ÚOP v Kroměříži
- Stanislava Kučová – Šárka Radostová, Ad Unicum Antika. Antické památky v mobiliárních fondech ve správě NPÚ, Praha 2023, s. 346.
- NPÚ, ÚOP v Kroměříži
- Kučová – Šárka Radostová 2023, s. 366.
- Ibidem, s. 303.
- Ibidem, s. 303.
- Ibidem, s. 308.
- Ibidem, s. 364.