Vytváření obrazů, zvláště takových, které zahrnují lidskou postavu, přináší
paradoxní situaci jejich „chtění“ a současně zakládá obavy z jejich působení.
Obrazy mohou mít magickou či symbolickou moc, stejně tak ale mohou dráždit,
znepokojovat a pohoršovat. Krajním důsledkem takového pohoršení je zákrok proti
dílům, jejich „úprava“, poškození, znehodnocení či dokonce zničení. V období
raného novověku se na jedné straně setkáváme s vrcholně „estétskými“ výtvarnými
projevy podněcujícími smyslové prožitky a uspokojení, ovšem stejně tak i s
případy cenzurních zásahů proti pohoršujícímu zobrazování nahých lidských těl.
Náboženské a moralistní výhrady se pak stávaly častou motivací obrazoboreckých
útoků.

Přednáší Ondřej Jakubec