Ludvík XIV. je v této knize představen nejen jako patron a sběratel maleb, ale především tapisérií, které tvoří jednu z nejvýznamnějších částí majetku francouzských královských sbírek. Král žil obklopen uměleckými díly, které se podílely na vytváření nejkrásnějšího paláce v Evropě a byl obdivován již za svého života jako patron (architektury, zahradního designu, maleb, soch, tkaných gobelínů) všech forem umění, které kvetly pod vizí a vedením jeho talentovaného a všestranného dvorního malíře Charlese le Bruna.

Královská kolekce zahrnuje velmi staré, ale i soudobé kusy, které následují modely největších mistrů renesance a barokní doby jako byl Raffel, Guilio Romano či Petr Paul Rubens. V knize je představena sbírka, která patřila francouzskému království v době vlády Ludvíka XIV., se scénami zobrazujícími příběhy z bible, historie a mytologie.

Mimořádné výdaje peněz, času a uměleckého talentu, jež byl vynaložen na tapiserie, měl dát najevo vzdělanost, virtuozitu a estetickou sofistikovanost jejich patrona. Ludvík formoval jednu z největších raně moderních evropských sbírek tapisérií, jež ke konci jeho vlády obsahovala kolem 2650 kusů.

Zdroj obrázku: The Getty Store

Procházka zahradami, a nejen tak ledajakými. Zahradami, které vznikaly a proměňovaly se po osm století. Vliv na ně měly různé kultury a styly, přes Francii a Anglii se můžeme dostat až do Asie. Jsou nádherné, tajemné a dech beroucí. Přesně tak se dají popsat Vatikánské zahrady. A přesně tak je představuje Alberta Campitelli ve své knize The Vatican Gardens: An Architectural and Horticultural History.

Publikace je koncipována chronologicky a soustřeďuje se na vývoj a dekoraci Vatikánských zahrad za vlády papežů, kteří jejich podobu významně ovlivnili. Autorka se snaží čtenáře vtáhnout do jednotlivých století a let nejen za pomoci dnešních fotografií, ale také maleb, vedut, historických plánů a grafik, čímž vykresluje takřka dokonalý obrázek doby. Nesoustředí se však jen na podobu zahrad, ale i na život v nich, a proto přidává dobové historky o papežích, jak který zahradu vnímal a užíval. Vše je podpořeno na počátku každé kapitoly plánkem zahrady, a tak si můžeme představit, jak se zahrady rozrostly či proměnily od předchozích úprav. Zajímavostí je také zařazení botanických informací o vysazovaných rostlinách, což je prezentováno v podobě vyobrazení jednotlivých rostlin soudobými autory.

Kniha je rozdělena do devíti kapitol, přičemž první až osmá pojednávají právě o Vatikánských zahradách a jejich proměnách za jednotlivých papežů. Například kapitola sedmá je věnována 19. století, vlivu Francie, anglického stylu zahrad a také papežům zahradníkům. Poslední, devátá kapitola mírně vybočuje z konceptu knihy a tím ji ozvláštňuje. Je věnována „papežům na prázdninách“. Papeži se jezdili dnešními slovy rekreovat do vily v městečku Castel Gandolfo a poslední kapitola je zaměřena právě na ni a její vývoji od středověku po 20. století.

Foto: www.abbeville.com

Hybrid Renaissance: Culture, Language, Architecture je název v pořadí osmadvacáté knihy Petera Burka. Cambridgeský profesor ve své nejnovější publikaci již tradičně pohlíží na svět raného novověku neotřelým pohledem kulturního a sociálního historika a tentokrát zkoumá období renesance jako živý organismus, ve kterém vedle sebe koexistují a prolínají se nejrůznější vlivy. Na příkladu italského i neitalského prostředí poukazuje na to, jakým způsobem se podařilo propojit italskou renesanční kulturu s kulturou evropského i mimoevropského prostoru. Burkovým cílem je pak prozkoumat nově vznikající formy, které pramení ze spojení starší lokální tradice a nově přicházejících podnětů italské renesance.

Ve svém textu pracuje s pojmem „hybridizace“, prostřednictvím kterého se snaží vypořádat s vnímáním kultury jako statického stavu a poukázat na skutečnost, že se jedná o neustále se proměňující fenomén „bez ostrých hran“. Burke v úvodu knihy zdůrazňuje, že „hybridizace“ může mít pro rozvoj kultury značný potenciál.  Předkládá například domněnku, že vykořenění tradic a přenos myšlenek do jiného prostředí může být často předpokladem kreativity. Vzájemná interakce dvou myšlenkových světů, která probíhá srze debatu a často i nepochopení názorů dílčích stran, vede k výměně vědomostí.

Burke zkoumá „hybriditu“ v širokých kulturních a sociálních souvislostech. Neopomíjí se zastavit u otázky migrace, globalizace či multikulturalismu raného novověku, dívá se na rozlišné demografické skupiny a zkoumá tak prostředí dvora či města. Neopomíjí ani jazykovou stránku, literaturu, hudbu, otázku náboženství či filozofie. V neposlední řadě pak otevírá v kapitolách věnovaných architektuře, respektive umění, otázku vizuální kultury. Zde Burke poodhaluje významy použitých vizuálních forem. Věnuje se tak například pronikání flámského umění do Itálie a jeho roli v dvorské kultuře.

Objemná monografie Petra Brandla (1668–1735) zpracovaná Jaromírem Neumannem, měla v rukopisné verzi přes tři tisíce stran. Tato rozsáhlá práce k publikaci připravená editorkou Andreou Steckerovou si klade za úkol představit v prvním svazku čtenáři historika umění Jaromíra Neumanna (1924–2001) a jeho dvanáct studií o Petru Brandlovi. Druhý svazek pak tvoří katalog děl s bohatou obrazovou přílohou. Continue reading →

Pobělohorská doba, třicetiletá válka, rekatolizace Evropy a především Albrecht z Valdštejna. Dvoudílná kniha vydaná v roce 2017 přináší komplexní pohled na jedno z nejzajímavějších období vůbec, které přineslo rozvoj stavitelství a ovlivnění italskou stavební kulturou. Zabývá se realizovanými, ale i plánovanými stavbami ve frýdlantském vévodství a také často zkoumaným Valdštejnovým pražským palácem.

Zdroje: Databazeknih

Publikace Zelená hora s podtitulem Žďársko Jana Santiniho, kterou si můžete v naší seminární knihovně přečíst jak v českém, tak v anglickém vydání, se zabývá známou stavbou Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Kniha z roku 2015 se zaměřuje nejen na život, umělecké začátky a architektonické dílo významného barokního architekta, ale i na symboliku a význam samotné stavby. Tuto významnou kulturní památku nově zpracoval profesor Jan Sedlák společně s profesorem Jiřím Kroupou.

Zdroje:  Kosmas | iDNES

Za povšimnutí jistě také stojí dvě knihy zaměřující se na dílo Hieronyma Bosche. Tyto publikace vznikly pro rok 2016 na počest 500. výročí smrti významného malíře v rámci projektu The Bosch Research and Conservation, paralelně byla také uspořádána výstava děl Hieronyma Bosche v Noordbrabants Muzeu.

Jedná se o velkou revizi kompletního umělcova díla nejen pomocí moderní techniky, ale také na základě archivního výzkumu či stylové i ikonografické analýzy.

Pokud hledáte odpovědi na otázky: Kdo je Bosch? Které malby a kresby byly malovány jeho rukou? Jaký vztah existuje mezi jeho dílem? Jak spolehlivé jsou atribuce? Pak jistě sáhněte po této nové monografii a katalogu díla Hieronyma Bosche, které naleznete nyní nově v Gettyho knihovně.

Zdroje: Jeroen Bosch Plaza

Portrétní tvorba je mezi uměleckými žánry bezesporu jedním z nejdiskutovanějších témat dějin umění. Soustavný zájem o tuto problematiku projevuje rovněž kurátorka Národní galerie Blanka Kubíková. Její kniha Portrét v renesančním malířství v českých zemích – jeho ikonografie a funkce ve šlechtické reprezentaci poskytuje ucelený pohled na téma šlechtické podobizny 16. a 17. století na našem území. Z hlediska metodologie projevuje autorka zájem o klasické uměleckohistorické disciplíny, mezi které řadíme znalectví či ikonografickou analýzu, ale po vzoru osobností jako je například Peter Burke pracuje i v intencích kulturně-historických.

V úvodní kapitole autorka představuje dostupné archivní prameny a nabízí čtenáři rozmanitý výčet funkcí portrétu zkoumaného období. Dále knihu člení na základě příslušnosti obrazů k daným rodům. Prvně se zaměřuje na iniciační moment vzniku portrétních souborů, který autorka odkrývá v kapitole Počátky portrétních galerií v českých zemích, sbírka hradecká. Posléze se věnuje obrazům představujícím pány z Rožmberka, pozornosti neunikla galerie pernštejnsko-lobkovická a cyklus obrazů Prakšických ze Zástřizl.  V každé z kapitol se pak autorka pozastavuje u odlišných funkcí portrétu. Například u podobizen Viléma z Rožmberka si všímá jeho výsadního politického postavení a hledá tak analogie k portrétům z císařského prostředí. V kapitole věnované obrazům pernštejnské provenience se pozastavuje u dvojportrétu Marie Manrique de Lara s nahým dítětem a jejího chotě Vratislava z Pernštejna, na kterých poukazuje na použití mariánské symboliky sloužící ke zdůraznění kontinuity rodu, stejně jako konfesijní stálosti. Na díle Rolama de Mois představujícím protějškové svatební obrazy Johany z Perštejna a jejího manžela Fernanda de Gurrea z Aragonu upozorňuje na přítomnost děl vytvářených podle španělské módy. Portrét Jiřího Zikmunda Prakšického ze Zástřizl pak autorka používá jako prostředek k vykreslení osobnosti tohoto člena Jednoty bratrské a doložení jeho vazeb v humanistických kruzích.

Charles Dempsey ve své knize Inventing the Renaissance Putto mapuje vývoj zobrazování puttů v umění. V úvodu vysvětluje pojmy putti a spiritelli, které rozvíjí v historických souvislostech. Knihu samotnou autor rozdělil do pěti hlavních kapitol, které vztahuje k významným osobnostem renesance. Například první kapitolu věnoval Donatellovi a jeho objevení puttů nebo ve třetí kapitole se zabývá známým obrazem od Sandra Boticelliho Mars a Venuše. Kapitolu nazval Spirits of nightmare a snaží se nám na konkrétním díle přiblížit problém s interpretací puttů.

gregorFt

Foto: www.uncpress.org