Blog | Módní tělo a rituál toalety v době rokoka

V následujících dnech se na našem blogu objeví tři texty věnované pojetí módního ženského těla kolem poloviny 18. století. Všechny články původně vznikly jako společná seminární práce v jednom z kurzů věnovaných vizuální kultuře 18. století.

To, co bylo v minulosti považováno za krásné pro jednotlivá pohlaví, tj. ideál ženskosti a mužskosti, jsou přirozeně historicky a kulturně podmíněné kategorie, které se v každé době mění. Ideál krásy byl v rokoku stejně jako dnes utvářen médii, tedy obrazy a literaturou. Což vzhledem k nejrůznějším omezením vlastní literární i výtvarné produkce žen znamená, že koncept „ideální ženy“ v 18. století formovali z velké části muži.

Pro tento mužský pohled je příznačná jakási rozdvojenost ženy, která je považována za slabé pohlaví, ale zároveň hrozbu stávajícímu řádu – je opěvovaným objektem touhy i bezcitnou a nebezpečnou svůdkyní. Tento ambivalentní, „mužský“ postoj je patrný i v literárních či výtvarných reprezentacích dámské toalety. Akt toalety je vnímán jako mystérium, kterého chce být divák součástí, ale zároveň je také odsuzován jako projev ženské povrchnosti. Jako příklad může posloužit satirická báseň Jonathana Swifta The Lady’s Dressing Room z roku 1732. Jejím hlavním hrdinou je mladík Strephon, který využívá momentu nepřítomnosti své lásky Celie a nepozornosti její komorné a tajně se vkrádá do jejího pokoje. V místnosti se mu ale naskýtá děsivý pohled. Šokovaný obdivovatel nachází stopy veškerých kosmetických úprav, které objekt jeho touhy každý den podstupuje – od propocených šatů po obnošené punčochy, hřebeny plné vlasů a rozpatlané šminky. Prohlídka soukromého prostoru dámy způsobí Strephonovi takové trauma, že už na „něžné pohlaví“nedokáže pohlédnout, aniž by si nepředstavoval, jaké nečistoty jeho upravený vzhled zakrývá. Celá báseň kritizuje ženskou povrchnost v zabývání se vlastním vzhledem a zároveň ustanovuje za ideál krásu přirozenou a nenucenou.

Niklas Lafrensen, Toaleta, kolem 1780

Nutno říci, že Swiftovo dílo vyvolalo vlnu kritiky (pochopitelně především z řad čtenářek). Taková reakce jim byla ovšem umožněna pouze díky novému výdobytku 18. století – poprvé se stalo společensky akceptovatelným ženské čtení beletrie. Do té doby mohly ženy číst pouze modlitební knížky či dopisy, četba románové literatury jim totiž byla zapovězena z obavy, že by kvůli fantazírování zanedbávaly své domácí a manželské povinnosti. V 18. století však tato zábrana přestává být udržitelná a zejména pro ženy z vyšších vrstev s velkým množstvím volného času se četba stává velkou vášní.

Jean-Honoré Fragonard, Čtenářka, kolem 1770

Na trhu se brzy objevuje celá škála literárních žánrů určených novým spotřebitelkám. Marné jsou nářky obránců starého řádu vnímajících ženské volnočasové čtení jako rozpad morálky a pád do neřestí. Obava panuje především z prudkého střídání citů, které četba vyvolává, nedostatku pohybu či sklonu k onanii. Francouzský filozof Jean-Jacques Rousseau dokonce mluví o knihách „čtených jednou rukou“, jejichž četba může podle něj ústit až v neplodnost. Přes veškerou moralizaci se znázornění čtoucí ženy stává oblíbeným lascivním námětem obrazů. Různé indikátory, například rozhalené šaty či vyzývavá póza čtenářky, většinou odkazují na nemravný charakter knihy. Žena vlastně ani sama nečte, ale spíše sní o muži (implikovaně samotném pozorovateli), který by její tužby naplnil.

Pierre-Antoine Baudouin, Čtení, kolem 1760

Četbu dam už nebylo možné zastavit, bylo však možné ji usměrňovat. Proti erotické beletrii se objevuje moralistická románová literatura, tzv. ženský román, která má ženám poskytovat vzory chování. Typický je název podle hlavní postavy – například Pamela aneb Odměněná ctnost, Clarissa aneb Příběh mladé dámy (obojí od Samuela Richardsona). V závislosti na ctnostném chování hlavní hrdinky ústí hlavní milostný příběh v dobrý či špatný konec. Cílem bylo vzbudit ve čtenářkách motivaci chovat se ctnostně, aby i ony samy byly po zásluze odměněny šťastným manželstvím s vysoce postaveným mužem. Populárními se zároveň staly příručky o ženské etiketě, domácích a morálních odpovědnostech či vhodném trávení volného času. Jak již ale bylo zmíněno, z celé škály typických ženských aktivit této doby se v následujících příspěvcích blíže podíváme především na rituál ženské toalety.

Samuel Richardson, Pamela aneb Odměněná ctnost, 1741

Literatura:

Původ snímků: Wikimedia Commons