Poslední příspěvek našeho Vánočního speciálu sice vychází na Štědrý den, zaměřením na námět Klanění tří králů v něm ovšem budeme předjímat svátek Zjevení Páně, který se tradičně slaví až 6. ledna.

Jako jedinou z epizod vánočního příběhu nenajdeme příběh Tří králů v evangeliu podle Lukáše – popisuje ho totiž pouze evangelista Matouš (2:1–12). Králové jsou v Bibli charakterizováni jako „mudrci od východu“ hledající právě narozeného Mesiáše podle hvězdy, která se objevila na nebi. Nejprve přicházejí do Jeruzaléma, aby se vyptali na podrobnosti proroctví, což velmi znepokojí izraelského krále Heroda. Na základě obdržených rad se pak mudrci vydávají do Betléma, kde skutečně nacházejí nově narozeného Spasitele.

„A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“

Herodes sice apeloval na mudrce, aby ho o nálezu prorokovaného dítěte spravili; ti se ovšem na pokyn anděla na jeruzalémský dvůr už nevrátili a odcestovali zpátky do své země. Král se pak z obavy příchodu nového krále uchýlil k vyvraždění všech betlémských chlapců ve věku do dvou let – námět známý ve výtvarném umění jako Vraždění neviňátek. Ten ale už do tradičního vánočního příběhu nepatří…

Z biblického textu se toho o postavách mudrců příliš mnoho nedozvídáme – neznáme jejich společenské postavení, počet ani jména. Historicky jsou Tři králové považováni za astrology z perského dvora a kněží Mithrova kultu (na nejranějších zobrazeních jsou proto znázorněni s frygickými čapkami). Teprve křesťanský spisovatel Tertullianus označil mudrce za krále. Jejich počet se nejdřív výrazně proměňoval, později se ustálil na nám známé trojici odvozené z počtu darů, které s sebou mudrci přinesli. Jejich jména se poprvé objevují až v ravennském pontifikálu z 9. století – v latinské podobě jsou králové nazváni Caspar, Melchior a Balthasar. Pro vzestup kultu Tří králů je zásadní rok 1164, kdy byly poblíž Milána objeveny jejich ostatky. Ty byly následně přeneseny do Kolína nad Rýnem, kde se staly součástí dómského pokladu a cílem početných poutí.

 

Přestože zejména v byzantském prostředí bývá někdy zobrazován celý cyklus putování králů do Betléma a zpět, znázornění samotného Klanění ve výtvarném umění jednoznačně převažují. Scéna je situována do jeskyně nebo chléva, kde se odehrálo Narození: Panna Marie sedí s malým Ježíškem na klíně, králové přistupují se svými bohatě dekorovanými schránkami s dary – jeden z králů většinou již klečí před Kristem a líbá mu nožku, ostatní ještě stojí nebo sedí na koních. Obvykle je přítomný také Josef. Hvězda, která mudrce do Betléma zavedla, může být zobrazena v podobě anděla, někdy ovšem na obraze zcela chybí. V průběhu staletí se postupně rozhojňoval doprovod králů odkazující na jejich orientální původ – v družině tak můžeme nalézt pážata v turbanech s oděvy dekorovanými saracénskými půlměsíci, ale také velbloudy či leopardy. I jednotlivým darům byla přisouzena symbolická role – zlato označuje Kristovu královskou důstojnost, kadidlo jeho Božskou podstatu, myrrha užívaná při balzamování je předznamenáním jeho mučednické smrti. Podle syrské legendy Jeskyně pokladů mají darované předměty původ u Adama, který je obdržel po vyhnání z ráje a ukryl do jeskyně, kde je nalezli mudrci – příběh tak posiluje typologický paralelismus Krista jako nového Adama.

Králové byli postupně odlišeni věkem – jako nejstarší bývá zpodobněn Kašpar, jako nejmladší Melichar. Třetí král, Baltazar, je zhruba od poloviny  14. století zobrazován jako černoch. Toto rozlišení postav je v souladu s výkladem scény jako symbolického vítězství křesťanství nad pohanstvím ve všech třech částech známého světa – Evropě, Asii a Africe. Králové mohou také reprezentovat tři lidské věky nebo rasy, ale především podřízenost světské moci církvi (námět byl proto hojně využíván například v průběhu boje o investituru). Klanění tří králů bylo zároveň oblíbeným devočním námětem v dvorském prostředí. Objednavatel se totiž mohl nechat portrétovat do podoby jednoho z králů a veřejně tak demonstrovat svou zbožnost – ukázku takové imitatio pietatis nalezneme třeba v kapli svatého Kříže na Karlštejně.

 

Příkladem znázornění scény Klanění tří králů může být stejnojmenná tapiserie Edwarda Burne-Jonese a Williama Morrise reprezentující revival náboženských témat v závěru 19. století. Tapiserie byla objednána pro univerzitní kapli Exeter College v Oxfordu, kde oba umělci studovali. Námět zvolil její rektor John Prideaux Lightfoot v roce 1886. V následujícím roce naskicoval Burne-Jones malé akvarelové modello, podle nějž byly vytvořeny vzorové kartony. Scéna je redukována na minimální počet postav, které zabírají téměř celou výšku obrazu: Panna Marie je místo chléva usazena pod malým baldachýnem ze slámy, tři králové přicházejí vedeni andělem s hvězdou zprava, po levé straně Krista stojí Josef s otýpkou dříví a sekyrkou u nohou jako atributem tesařského povolání. Velmi důležitou roli ovšem na obraze hraje také vegetace. V kontrastu s bezlistými stromy v pozadí oplývá přední plán různorodými druhy rostlin, které jsou koncentrovány obzvlášť v blízkosti baldachýnu s děťátkem. Samotná příroda jakoby oslavovala narození Božího syna.

Aby tapiserie vynikla mezi vitrážemi neogotické kaple, umocnil Morris barevnost Burne-Jonesova návrhu a přidal některé detaily. Finální verzi pak odeslal do Merton Abbey, kde byla další dva roky tkána. Výsledná tapiserie byla vystavena v londýnském showroomu Morris & Co., než byla slavnostně předána Exeter College. Klanění Tří králů se stalo nejúspěšnější kompozicí firmy – v následujících 17 letech bylo objednáno devět dalších kusů pro instituce i soukromé objednavatele.

V roce 1887 byl Burne-Jones požádán radou města Birmingham o vytvoření malby pro nové městské muzeum a galerii. Umělec navrhl námět, na kterém právě pracoval pro Williama Morrise,  a v následujících třech letech na něj vytvořil největší akvarelový obraz 19. století (257 x 386 cm). Obraz zvaný Betlémská hvězda se od skici pro tapiserii odlišuje výraznější barevností, větší hloubkou obrazu i mírou detailnosti – ta byla malíři umožněna velkým rozměrem plátna a je patrná zejména v květinách předního plánu či oděvech mudrců. Burne-Jones musel rozměrný obraz dokonce malovat ze žebříku jak zachycuje fotografie  z roku 1890, kdy byl obraz dokončen.

 

Klaněním tří králů se tedy uzavírá náš Vánoční speciál. No a vy si přečtením tohoto článku můžete odškrtnout intelektuální část Štědrého dne a věnovat se už jen radovánkám pozemským. ?

Veselé Vánoce!

 

Bibliografie:

James Hall, Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění,  Praha 1991, s. 218–219.

Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie, Bd. 1, Rom 1994, s. 539–549.

Jan Royt, Slovník biblické ikonografie, Praha 2006, s. 110–113.

Valburga Vavřinová, Malá encyklopedie Vánoc, Praha 2000, s. 145–153.

Stephen Wildman, Edward Burne-Jones: Victorian Artist-Dreamer, New York 1998, s. 293–296.