Jako vzpomínku na profesora Miloše Stehlíka publikujeme text, který původně vznikl pro katalog k výstavě „Miloš Stehlík, milovník krásna“, konané v prosinci 2017 a lednu 2018 v Moravské zemské knihovně v Brně. Jeho rozsáhlé dílo se jistě ještě dočká náležitého zhodnocení z řady stran, my jsme se však v tuto chvíli rozhodli připomenout pana profesora tak, jak si ho všichni pamatujeme a budeme pamatovat nejvíce – jako oblíbeného a ctěného učitele.

(foto: Zoja Matulíková)

Profesor Miloš Stehlík byl již na počátku studia dějin umění na brněnské univerzitě pevně rozhodnut pro své budoucí působení v oboru památkové péče. Již záhy se však činorodě zapojil do dění na Semináři dějin umění a v prvních poválečných letech se jako zdejší asistent podílel na znovuvybudování rozptýlené seminární knihovny a na doplňování jejího knižního fondu o nové přírůstky. Po dokončení studia a nástupu komunistické diktatury pracoval Miloš Stehlík od roku 1949 jako vědecký pracovník na brněnském Památkovém úřadu. Již poměrně záhy ovšem dostal příležitost znovu se podílet na vysokoškolské výuce jako externí vyučující, a to i navzdory svému, jak sám říká, zcela nedostačujícímu marxisticko-leninskému přesvědčení. Přednosta tehdejšího Památkového úřadu Vladimír Dufka (1892–1969) jej však v roce 1954 doporučil profesoru Antonínu Václavíkovi (1891–1959) jako nejvhodnějšího vyučujícího praktických kurzů památkové péče pro etnografy a v druhé polovině padesátých let začal stejný předmět přednášet také budoucím historikům umění. Právě historii, teorii i praxi památkové péče, postupně doplňované o specializovanou výuku znalectví a dějin sochařství pak Miloš Stehlík na katedře externě vyučoval až do roku 1989.

Záhy po sametové revoluci se profesor Stehlík na své alma mater dočkal svého nejplodnějšího pedagogického období. V roce 1993 získal profesuru a k prakticky orientovaným památkářským kurzům rychle přibyly další semináře a prosemináře, včetně dodnes přednášeného úvodu do sochařství a generacemi studentů oblíbeného, přímo v terénu probíhajícího předmětu, příznačně nazvaného „Před originály“. Profesor Stehlík během svého více než šedesátiletého působení na univerzitní katedře dějin umění zásadně ovlinil zdejší atmosféru svou svobodomyslností a otevřeností, kterou se vždy snažil povzbudit i u svých žáků. Na rozdíl od svých učitelů, profesorů Václava Richtera a Alberta Kutala, kteří podle jeho vzpomínek někdy působili dojmem jakoby je jejich pedagogická činnost spíše zdržovala od badatelské práce, Miloš Stehlík se mezi studenty vždy cítil jako ryba ve vodě, či spíše jako příslovečná štika v rybníce. Jeho výuka totiž byla a je založena na vzájemném dialogu mezi učitelem, studenty a uměleckými díly. Největší překážkou takového dialogu ze strany studentů tradičně bývá počáteční nejistota, uzavřenost a obavy z reakce ostatních, pan profesor však obvyklé rozpaky vždy dokázal rozleptat neobyčejně mocnou sloučeninou svého osobitého humoru, jemné ironie, odzbrojující přímočarosti a zejména nepředstíraného zájmu o často toporně a zmateně formulované názory a myšlenky svých spoludiskutujících. Jeho výuku lze dodnes snadno zagistrovat podle častého veselí hlasitě se linoucího do univerzitních chodeb zpoza dveří poslucháren. Účastníci páně profesorových seminářů často vzpomínají i na situace, kdy se nedobrovolnou „obětí“ takto svobodomyslně a přímočaře vedených debat „před originály“ stal náhodně přítomný restaurátor či památkář, na jehož práci bylo možné názorně ukázat nějaké nedostatky a chyby.

Odhlédneme-li ovšem od všech početných anekdot a veselých vzpomínek jeho žáků, nelze si nepovšimnout, že i sám Miloš Stehlík označuje v rozhovorech svůj živý a dialogický přístup k výuce jako její stěžejní a neoddělitelnou součást. Vyzývá studenty, aby se svými úkoly vypořádávali společně, aby se společně scházeli, o daných tématech spolu hovořili a navazovali „duchovní kamarádství“, a to i mimo vlastní obor: „Z člověčenského vzájemného sblížení vychází všechno ostatní prospěšné. Jsou takoví, které dějiny umění úplně pohltily. Ale to není možné, ani dobré. […] Smyslem života není pouze být uměleckým historikem, být pohřben s mnoha medailemi. V jisté chvíli si uvědomíte, že umění vás úplně nemůže uspokojit.“ Příčinou toho je bezpochyby ona „torzálnost“, o níž Miloš Stehlík často hovoří nejen v souvislosti s památkami a výtvarným uměním. „Pochopit existenci torza je neobyčejně důležité pro vypořádání se se skutečnem.“ Každé výtvarné dílo minulosti je spojeno s životem lidí, jeho svědectví o době svého zrodu se nicméně přirozeně vzpírá plnému poznání a pochopení, i když se o něj neustále snažíme. Naše věčné hledání a nalézání kořenů lidského bytí v takto torzálně dochovaném díle je tak podle Miloše Stehlíka hlavně naším vztahováním se k něčemu, co trvá navzdory vší pomíjivosti: „Umění nikdy nekončí. Neustále nás obohacuje nově poznávanými hodnotami, které nemohou přijít na zmar. To je víra našeho životního snažení.“

Použité zdroje:

• Lubomíra Hédlová – Robert Mečkovský, Prof. Miloš Stehlík vzpomíná na nové začátky Semináře dějin umění v Brně po roce 1945, Opuscula historiae Artium 62, 2013, č. 2, s. 212–220
• Jiří Kroupa, Sedmdesát let dějin umění v Brně, in: Jiří Kroupa – Lubomír Slavíček, Almanach 1927–1997. Sedmdesát let Semináře dějin umění, Brno 1997
• Jiří Kroupa, Miloši Stehlíkovi ke 14. listopadu 2003, in: Jiří Kroupa – Zdeněk Vácha, Ars naturam adiuvans. Sborník k poctě prof. PhDr. Miloše Stehlíka, Brno 2003, s. 3–15
• Zdeněk Kudělka, Laudatio, in: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, Řada uměnovědná F 42–44, 1993–1995, s. 7-9