Rembrandtův obraz Noční hlídka (1642), jedno z nejznámějších děl období tzv. zlatého věku Holandska, se po více než tři sta letech vrátilo do své původní podoby.

Historici umění dobře znají pohnutý osud této malby, kterou si u malíře v roce 1639 objednal Frans Banninck Cocq, starosta města Amsterdam a současně kapitán městské gardy. Obraz, tehdy měřící téměř čtyři metry na výšku a pět metrů na šířku, byl původně vystaven v hlavním sídle domobrany. Už na konci 17. století ale ztrácela milice na významu, a proto byla malba roku 1715 z bezpečnostních (sic!) důvodů přesunuta do královského paláce na náměstí Dam, který sloužil jako městská radnice. Pro obraz bylo vybráno ideální místo na stěně mezi dvěma dveřmi. Jediným problémem se ukázala být jeho nadměrná velikost. Drobný zádrhel byl však snadno vyřešen – plátno bylo na všech čtyřech stranách oříznuto (60 cm zleva, 7 cm zprava, 22 cm shora, 12 cm zdola). Připomeňme, že autor díla byl v té době téměř půl století po smrti a tato praxe byla poměrně běžná. Dlužno dodat, že zbylé části obrazu se už nikdy nenašly.

V červenci 2019 začal na obraze probíhat rozsáhlý výzkumný a konzervátorský program nazvaný Operace Noční hlídka („Operatie Nachtwacht“). V rámci první části výzkumu mohli diváci naživo i online sledovat práci badatelů a restaurátorů, kterou částečně zkomplikovala pandemie. Během této etapy byly mj. pořízeny fotografie plátna ve vysokém rozlišení a z těchto výstupů pak vznikla zcela unikátní výstava. Pomocí umělé inteligence (UI) se podařilo obraz doplnit do původní podoby, takže se nyní můžeme přenést v čase a prohlédnout si Noční hlídku tak, jak vypadala v celé své kráse.

Před odborníky stál hned na počátku nelehký úkol – jak fyzicky zhmotnit chybějící místa, když se odstraněné části plátna nedochovaly? Naštěstí existuje jedna kopie Rembrandtova obrazu, která vznikla krátce po jeho dokončení. Pravděpodobně ji objednal sám starosta Cocq u amsterdamského malíře Gerrita Lundense. Tato malá olejomalba je v současnosti ve sbírkách Národní galerie v Londýně, která dílo Rijksmuseu dočasně zapůjčila. Díky Lundensově malbě máme alespoň přibližnou představu o tom, co na obraze původně bylo.

Pouze okopírovat a zvětšit Lundensův obraz by však nestačilo. Když byly oba obrazy porovnány, objevily se výrazné perspektivní deformace. Ty byly – kromě běžných nedokonalostí vzniklých při ručním kopírování velkých pláten – zřejmě způsobeny i tím, že Lundens při malování seděl vlevo, čímž došlo k dalšímu výraznému zkreslení. Pro vytvoření co nejlepšího výsledku se tvůrci rozhodli neoslovit žádného umělce a svou důvěru vložili do „rukou“ umělé inteligence. Využili k tomu poměrně nové technologie zvané konvoluční neuronové sítě (convolutional neural networks), což jsou algoritmy UI, které pomáhají počítačům „rozumět“ obrazům. V první fázi se musela vytvořit sémantická/významová shoda (semantic correspondence), kdy se Lundensova nepřesná perspektiva „napasovala“ na Rembrandtův obraz tak, aby obrysy obou obrazů postav i předmětů přesně odpovídaly.

Když byla tato fáze hotová, bylo třeba sjednotit odstíny a sytost barev. Lundens jednak používal jinou škálu pigmentů, oba obrazy ale navíc i rozdílně zestárly. Pak následovala třetí, nejtěžší fáze, kdy UI musela napodobit Rembrandtův typický štětcopis. Prakticky to probíhalo tak, že se originál i kopie pomyslně „rozstříhaly“ na tisíce malých čtverečků a vzájemně porovnávaly. Počítač potom simuloval, jak by vybraný úsek vytvořil sám – tedy že dostal „zadání“ (Lundensovu kopii) a k němu měl najít správné „řešení“ (Rembrandtův originál). Použitý software musel milionkrát napodobit Rembrandtův styl malby, než byli tvůrci spokojeni. Dle slov Roberta Erdmanna, hlavního vědeckého pracovníka, dokonce UI „blouznila“ a vytvářela i drobné praskliny, když převáděla Lundensovu malbu do výsledné podoby.

Výsledek byl naprosto nečekaný, téměř dechberoucí. Všechny chybějící části byly nakonec natištěny na plátno a opatrně připevněny k původnímu plátnu, které bylo pro tyto účely vyjmuto z rámu.

Od června 2021 tak mají návštěvníci unikátní možnost zhlédnout Noční hlídku tak, jak ji Rembrandt zamýšlel. Expozice je však plánována pouze na tři měsíce, aby diváky – dle slov ředitele Taco Dibbitse – „neklamala představa“, že se jedná o originální malbu. Už jen ze samotné vizualizace obrazu, jež byla doplněna neurální rekonstrukcí, je patrné, jak mocný efekt musela malba v původních rozměrech mít. Nejenže přišla o tři postavy vlevo, ale výrazně se také změnila její kompozice a celkové vyznění, které je obzvlášť patrné při prohlídce originálu in situ. Přesunutí těžiště dvou hlavních postav z centra směrem do místa zlatého řezu ještě více podtrhuje pohyb a zvyšuje dynamiku celé scény. Je velká škoda, že se amsterdamští úředníci rozhodli pro tak radikální krok, kterým navždy změnili vzhled jednoho z největších mistrovských děl raného novověku. Nicméně i zde platí, že opravdu kvalitní umělecká díla neztrácejí nic ze své velkoleposti, i když se dochovala v částečném, či dokonce torzálním stavu. Navíc technologie se (na rozdíl od lidské povahy) stále zlepšuje, takže se určitě můžeme těšit na další jedinečné zážitky, jimiž nás muzea někdy v budoucnu překvapí.

Zdroje:

Svetlana Alpers, Rembrandt’s Enterprise: The Studio and the Market, Chicago 1988.

https://nightwatchexperience.com/en/

https://www.rijksmuseum.nl/en/stories/operation-night-watch/

https://www.rijksmuseum.nl/en/press/press-releases/operation-night-watch-to-start-at-the-rijksmuseum