27. prosince uplyne přesně dvě stě let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších malířů chrámových interiérů na území Finska. Příběh Mikaela ToppeliA, jehož díla je možné nalézt ve více než čtyřiceti finských kostelech, se Vám pokusím nastínit v následujícím příspěvku.

Rozsáhlé dílo Mikaela Toppelia představuje doznívající tradici bohatě malovaných interiérů dřevěných kostelů na finském území, jejíž počátky lze sledovat již od pozdního středověku. Výstavba svatostánků ze dřeva byla ve Finsku typická především díky vlivu reformace v průběhu 16. století, kdy bylo součástí švédského království.Vedle reformace stojí za použitím tohoto levného materiálu také čistě pragmatické důvody spojené s nedostatkem finančních prostředků církve, který zapříčinily státní reformy, jež razantně zasahovaly do jejích příjmů.

Mikael Toppelius se narodil roku 1734 do rodiny žijící v přímořském městě Oulu. Jeho otec Kristoffer Toppelius byl nadšeným amatérským malířem, což nepochybně ovlivnilo i jeho syna. Mikaelovo nadání je ilustrováno skutečností, že první příležitosti k malířské práci v chrámovém interiéru se mu dostalo již ve věku čtrnácti či patnácti let – kolem roku 1748 vytvořil výzdobu dřevěných zábradlí v kostele v Iisalmi.

Toppeliova nadání si v Iisalmi patrně povšimnul hrabě Henrik Helsingius, díky němuž měl umělec možnost odcestovat do Stockholmu. Uměleckého vzdělání zde nabyl u dvorního malíře Johanna Pasche. Ve švédské metropoli měl možnost seznámit se s tehdy nastupujícím módním rokokovým stylem, importovaným zde z Francie, a jeho bohatou paletou pastelových barevných tónů. Pod Paschovým vedením se podílel na výzdobě královského paláce, který v daném období procházel rozsáhlou obnovou. Z neznámých důvodů, které však měly s největší pravděpodobností co do činění s finanční tísní spojenou s podřadným platem malířského učně, musel svá stockholmská studia přerušit. Do rodné Ostrobotnie se Toppelius natrvalo vrátil roku 1753.

Brzy poté se stal předním profesionálním malířem chrámových interiérů. První významný soubor maleb po svém návratu vytvořil roku 1756 pro kostel na ostrově Hailuoto, pro který vymaloval rámy oken, sakristii a kazatelnu. V kostele v  Pieksämäki pracoval v letech 1760–1762 společně s malířem Danielem Hjulströmem. Kromě pro něj typických maleb na kazatelně a zábradlí chóru se zde Toppelius projevil rovněž jako zručný portrétista, když v sakristii kostela malířsky ztvárnil podobiznu pastora Paula Krogia staršího.

Nejznámější Toppeliův soubor maleb vytvořený mezi lety 1774–1779 se nachází v kostele v obci Haukipudas. Malbami, které čerpají námět z příběhů Nového i Starého Zákona, jsou pokryty skoro všechny plochy interiéru, celkově se jedná o takřka čtyřicet výjevů. Nejpozoruhodnější částí souboru je malba Posledního soudu na severní straně závěru kostela. Součástí interiéru je rovněž dřevěná kazatelna vyzdobená čtyřmi kartušemi s grisaillovými malbami evangelistů. Zvláště zdařilé je pak umělcovo provedení výjevu se svatým Markem dokládající malířský cit pro detail.  Podobně bohatou výzdobou jako v Haukipudasu se může pyšnit také kostel v Kempele (1785–1795) s bohatě zdobenou kazatelnou nebo v Rantsile (1788), kde bychom v závěru presbytáře nalezli rozsáhlé triptychové malby.

Bohatý seznam Toppeliových církevních zakázek uzavírá malířská výzdoba kostela v Revonlahti z roku 1821. Mezi jeho první prací z Iisalmi a touto poslední leží doslova časová propast více než sedmdesáti let, během nichž malíř poctil návštěvou úctyhodný počet chrámových objektů na celém území provincií Ostrobotnie a Savonie. V těchto regionech se těšil velké důvěře a respektu. Na druhou stranu je však třeba mít na paměti, že Toppelius nikdy nezískal zakázku na výzdobu velkých kamenných kostelů postavených v druhé polovině 18. století včetně nových neoklasicistních chrámů. Umělcův stárnoucí styl se také nesetkal s pochopením v jižním Finsku, kde se při stavbě nových chrámů uplatňoval trend čisté bílé výmalby stěn kopírující vzory ze Stockholmu. Tyto proměny vkusu vedly v mnoha případech také k zabílení Toppeliových maleb v již stávajících kostelech, což při jejich pozdějším odkrytí díky restaurátorské činnosti přispělo k připsání nových děl právě tomuto malíři.

V rámci naznačených dobových souvislostí odehrávajících se v období poslední třetiny 18. století je možné sledovat určité pnutí mezi oficiálním neoklasicistním stylem stockholmských elit a předchozí tradicí prodchnutou kreativitou malířů dřevěných chrámů na rozlehlém severu, která se však novými trendy nenechala zcela pohltit. Autority sídlící ve Stockholmu, které ovlivňovaly rovněž finskou správu, kontrolovaly pouze výkresy veřejných budov. Výzdoba interiérů budov však již nebyla pod přísným drobnohledem, což malířům usnadňovalo práci.

Toppeliův malířský styl má i přes jistou neohrabanost detailů a nedodržení proporčních zásad svůj osobitý výraz, který se projevuje expresivitou a vyjádřením emočního prožitku postav, čehož je dosaženo především důrazem na výraz obličeje a gesta. Toppelius ve svých dílech často zdůrazňoval etnografická specifika kraje, odkud pocházel a v němž byl umělecky činný. Do svých maleb často dokonce zapojoval portréty konkrétních obyvatel, se kterými se v průběhu pobytu v dané oblasti setkal. Jedním z důležitých rysů jeho tvorby dokládající malířovu všestrannost je rovněž fakt, že jako profesionální umělec byl obvykle zodpovědný za veškerou malířskou práci v interiéru, od drobných dekorativních prvků až k velkoformátovým figurálním scénám.

Bez nadsázky lze konstatovat, že Toppeliova časově široce rozprostřená tvorba je spolu s dílem Emanuela Granberga vyvrcholením dlouhé řady církevních malířů, na jejímž počátku stojí Petrus Henrikinpoika činný v jihozápadním Finsku již v sedmdesátých letech 14. století. Desítky prací nejen těchto dvou malířů svědčí o značné oblíbenosti interiérové malby na dřevě u církevních objednavatelů ze severních provincií Finska.

Zdroje:

Carl Jacob Gardberg, Toppelius Mikael (1734–1821), in: Matti Klinge (ed.), Suomen kansallisbiografia, Helsinki 2007, sv. 9, s. 878–879.

Eino Jutikkala – Kauko Pirinen, Dějiny Finska, Praha 2001, s. 144–156.

Emil Nervander, Suomalainen kirkkomaalari Michael Toppelius ja hänen teoksensa, Helsinki 1905, s. 66–68.

Markku Valkonen, Finnish art over the centuries, Helsinki 1999, s. 18–21.

Reprodukce: Wikimedia Commons