V loňském roce jste mohli zaznamenat publikaci nakladatelství Brill, která vyšla v oblíbené edici Intersections a nese název Bodies and Maps. Je věnována zobrazení žen v podobě kontinentů a otevírá otázky týkající se raně novověké politiky, cestopisné literatury, sexuality, genderu, procesů tvorby a mobility forem a motivů. Téma vychází ze starověkých alegorií světadílů, které si následně humanisté a raně novověcí umělci přizpůsobili vytvořením schématu čtyř kontinentů se standardizovanými atributy. A právě různorodosti, aktuálnosti a variabilitě tohoto námětu je věnován lednový Příběh měsíce.

Již od starověku se umělci pokoušeli znázorňovat abstraktní témata tak, že je přetvářeli v alegorie. Okolo roku 1570 vznikl nový,  úspornější způsob, jak reprezentovat svět. Sexualizované postavy mladých žen se staly personifikacemi čtyř kontinentů – Evropy, Asie, Afriky a Ameriky – doplňovaly je přitom symboly a atributy spojované s jednotlivými světadíly (například v podobě obchodních komodit a přírodních zdrojů). Ikonografie těchto personifikací byla postupně upřesňována a standardizována, o což se zasloužila mimo jiné příručka Iconologia od Cesare Ripy (vydaná poprvé r. 1593 bez ilustrací, ilustrovaná r. 1603), jakož i zprávy a objevy cestovatelů. Evropa bývá tradičně zobrazována jako sedící žena s rohy hojnosti, z nichž vyvěrají různé rostliny a plodiny. Obecně ji doprovází kůň nebo býk odkazující na mytologický únos Európy. Asie je oděna do bílého spodního prádla a červeného pláště, mává dýmající kadidelnicí a drží kytici květin a koření, které zdobí i její vlasy. Jejím společníkem bývá obvykle velbloud. Afriku alegorizuje dívka tmavé pleti, s čapkou v podobě sloní hlavy s chobotem či v doprovodu slona, jíž může u nohou odpočívat lev nebo hadi. Amerika jako jediná odhaluje horní část těla a její hlavu zdobí opeřený diadém. U jejích nohou leží lidská hlava probodnutá šípem a doplňuje ji plaz (krokodýl), který má evokovat dojem divokosti.

Výše zmíněná zvířata povětšinou byla, nebo dodnes jsou, považována za exotická. Umělci se tedy museli potýkat s otázkou, jak ztvárnit zvíře, které mnohdy nikdy nespatřili a znali jej jen z popisů. Tento jev byl příznačný pro druhou polovinu 16. a první třetinu 17. století a můžeme jej demonstrovat například na spolupráci malíře Martena de Vos a grafika Adriaena Collaerta, kteří společně vytvořili značné množství kreseb a následně grafik zvířat. Zajímavým příkladem může být velbloud, na němž je usazena personifikace Asie.

Velbloud, přinejmenším jeho hlava, má svým vzezřením očividně blíže spíše ke koni. Není se příliš čemu divit, jelikož autoři pravděpodobně neměli s živými velbloudy příliš zkušeností. Proto použili postup tzv. kvalifikovaného odhadu, což v praxi znamenalo odhadnout podobu zvířete na základě své zkušenosti, popisu a znalosti jiných zvířecích druhů. To je důvodem, proč se v umění raného novověku často můžeme setkat s tvory, kteří nejsou svým skutečným protějškům příliš podobní – byli totiž sestaveni i z několika různých živočichů. Tento postup tvorby na způsob „skládačky“ nebyl úplnou novinkou, užíval jej například již Leonardo da Vinci, který tak vytvářel zcela nové živočišné druhy. Inovativní je však myšlenka nevytvářet děsivá monstra či mytická zvířata, ale snažit se zachytit co nejvěrnější podobu skutečného tvora ze vzdálené části světa. V této době se ostatně rozvíjely také přírodní vědy, jimž byla kresba spolu s grafikou podstatnou oporou. Příkladem je několikasvazkový katalog zvířecích druhů Historiae animalium od Švýcara Conrada Gesnera, který své popisy doplnil právě o vizuální ztvárnění zvířat. Pokud k jednomu druhu existovalo několik navzájem protichůdných zobrazení či popisů, mohl se autor k jednomu z nich přiklonit, nebo i zařadit několik odlišných typů zobrazení. Lze se také setkat s případy, kdy tradice byla silnější než vědecké poznání. Ilustrací toho je například tzv. ušatá velryba. Hendrick Goltzius sice pravděpodobně vyplavené zvíře viděl na vlastní oči, přesto se však přiklonil k tradičnímu zobrazení ploutve ve tvaru ucha (více obrázků a detailnější výklad v článku zde).

Pokud se vrátíme zpět ke znázorňování čtyř kontinentů, je nutno říci, že s postupem času byla tato ikonografie rozpracovávána, rozšiřována a upravována nejen umělci, ale rovněž objednavateli. Jeden z příkladů této praxe představuje biskupská rezidence ve Würzburgu, pro jejíž schodiště vytvořil Giovanni Battista Tiepolo fresku čtyř kontinentů (1750–1753), na níž zdánlivě nesprávně přiřadil zvířata k jednotlivým postavám. Záměnu slona s velbloudem lze chápat jako proměnu paradigmatu od pevně stanoveného způsobu reprezentace světadílů v 16. století k jejich méně závazné ikonografii. Tiepolo vědomě přiřadil velblouda Africe, kterou zde představuje Egypt a karavany putující pouští. Oproti tomu slon, doprovázen tygřicí, má evokovat Mughalskou říši, která byla mimo jiné známá svými válečnými slony. Pokud tedy doplníme záměnu o historické konotace, ukáže se její promyšlenost a vlastně i větší přesnost oproti tradičním zobrazením.

Téma čtyř kontinentů zasáhlo téměř všechna odvětví umělecké produkce od malby a grafiky až po porcelán. Bylo oblíbené od 16. století, ale největší boom zažilo v podobě barokních nástěnných maleb 17. a první poloviny 18. století (sem patří například již zmíněný Tiepolo). Avšak nejen v době raného novověku se tento námět těšil oblibě. Nedávno proběhl rozsáhlý projekt Erdteilallegorien im Barockzeitalter im Heiligen Römischen Reich Deutscher Nation, který se zaměřoval na ikonografii čtyř kontinentů na území Svaté říše římské národa německého v nástěnných malbách, konkrétně od konce 16. do poloviny 19. století. Jeho výstupem byla kromě monografie také velmi bohatá a důkladná databáze, v níž si můžete prohlédnout různá ztvárnění tématu čtyř kontinentů v nástěnné malbě a hledat pro radost další zaměněná zvířata. Anebo můžete databázi použít pro svůj výzkum.

Témat spojených s alegorií čtyř světadílů je samozřejmě mnohem více, než naznačuje tento článek – může se například jednat také o otázku rasy a původu, což je v současném bádání hojně diskutované téma. Velmi aktuální je rovněž kolonialismus a jeho projevy ve výtvarném umění, jak naznačuje i právě končící CFP pro konferenci Post-Colonial Heritage in the Present. A pokud by vás mrzelo, že zde nebyl věnován prostor Americe, můžete si pročíst diplomovou práci Anny Jaegerové, která sice nereflektuje čtyři kontinenty, ale zato se zaměřuje na zobrazování jejích původních obyvatel.

Ať už vás zaujala možnost namalovat zvíře, které jste nikdy neviděli, tendence znázorňovat světadíly jako mladé ženy, nebo třeba množství nástěnných maleb z doby raného novověku, berte na vědomí, že téma tohoto příspěvku je vlastně i malou nápovědou, kam se bude tematicky ubírat chystaný přednáškový cyklus R’n’B v jarním semestru.

 

Zdroje:

Mark Ashton, Allegory, Fact, and Meaning in Giambattista Tiepolo’s Four Continents in Würzburg, in: The Art Bulletin LX, č. 1, 1978, s. 109–125.

Dániel Margócsy, The camel’s head: Representing unseen animals in sixteenth-century Europe, in: Nederlands Kunsthistorisch Jaarboek XLI, 2011, s. 61–85.

Brill | Erdteilallegorien | MetMuseum | Journal18