Sněmovní sál arcibiskupského zámku v Kroměříži patří k místům, která není nutné nijak zvlášť představovat. Pro většinu návštěvníků zámku je monumentální rokokový sál jednou z jeho hlavních atrakcí a bezmála povinnou zastávkou.
Historií nedotčený posluchač se v něm dozví o zasedání prvního zvoleného parlamentu habsburské monarchie, který se zde v letech 1848 a 1849 neúspěšně snažil dát zaostávajícímu středoevropskému státu moderní ústavu. Snad úplně každý si vzpomene alespoň na některý z řady seriálů, filmů a filmových pohádek, které v něm byly natočeny. Ani znalce a milovníky komiksů jistě nenechá chladnými místo, kde se odehrává (patrně) fiktivní hororový upíří příběh z časů ústavodárného shromáždění. A historik umění si zde bude lámat hlavu nad množstvím vyslovených i nevyslovených hypotéz, nashromážděných několika generacemi tuzemských i přespolních badatelů, a také nad některými záhadami, které ještě čekají na generace budoucí.
Restaurátorské práce ve Sněmovním sále v prosinci 2021.
Nové poznatky o proměnách Sněmovního sálu se proto s velkým napětím očekávají i od aktuálně probíhajících restaurátorských prací. Stav památky se v důsledku nestabilních klimatických podmínek v průběhu roku a dlouhodobých problémů s kondenzováním vlhkosti v poslední době zhoršil natolik, že bylo loni na podzim nutné přistoupit ke komplexnímu konzervačnímu a restaurátorskému zásahu. Jeho cílem je zabránit mimo jiné další degradaci jak subtilní dekorativní štukové výzdoby stěn s řadou rušivých nepůvodních úprav, tak zejména tří rozměrných obrazů na stropě. Na těch se totiž začaly postupně uvolňovat barevné vrstvy z povrchu pláten, na kterých byly v letech 1769 až 1772 namalované v Británii školeným moravským malířem a „světákem s barvitými osudy, skvělou výřečností a mnoha anglickými vášněmi“ Franzem Adolphem z Freenthalu (1721–1773). První veřejné představení monumentálních olejomaleb na plátně si podle zprávy o jejich vytažení a upevnění na strop tehdejší Velké jídelny v roce 1772 přirozeně nenechal ujít ani jejich objednavatel, olomoucký kníže-biskup Maxmilián Hamilton, jenž v přítomnosti svých hostů a dvořanů „vyjádřil směrem k malbám velké zalíbení“.
Překvapivá volba velkoformátových závěsných obrazů namísto v té době obvyklejší nástropní malby byla bezpochyby efektním, i když na svou dobu technologicky poměrně náročným úkolem. Jeho největší slabiny se však ukázaly až po určité době. Obří plátna byla napjata a připevněna po obvodu masivních dřevěných roštů se silnými příčkami pomocí čalounických hřebíků. Postupně ale konstrukce příček roštu vlivem stáří povolila a obrazy se začaly prověšovat. Během první rekonstrukce sálu, která proběhla v letech 1900 až 1903 pod vedením konzervátora vídeňských císařských sbírek Viktora Jaspera, proto byly mezi nosné trámy vloženy další příčky a z nich spuštěny popruhy, jejichž konce byly nalepené z druhé strany prověšených ploch obrazů. Hlavní problém se tím však vyřešit nepodařilo, neboť v důsledku opravy se pouze zmenšily úseky prověšených ploch, zatímco nově naklížené popruhy ještě rychleji poškozovaly barevné vrstvy, které se postupně začaly oddělovat od podkladu a odpadávat.
Detail ukotvení novodobých nosných desek ke konstrukci stropu s viditelným přehnutím okrajů obrazů přes původní rám.
Již po dalším půl století se proto stav obrazů zhoršil natolik, že bylo nutné provést radikální zásah. Během restaurování v letech 1960 až 1965 byl jejich silně poškozený povrch nejprve provizorně stabilizován silnou vrstvou laku a přelepením mastnými papíry. Plátna byla následně rozdělena na 15 dílů a ty pak restaurátoři postupně namotávali na válce a snášeli dolů. Dalšímu prověšování obrazů měla zabránit nová konstrukce z překližkových desek, která byla zavěšena na původní nosné trámy pod stropem sálu. Na vzniklou plochu pak restaurátoři nalepili pruhy nového plátna a po jejich důkladném vytmelení, zažehlení a proschnutí na ně byly postupně nažehlovány vlastní obrazy. Jednotlivé díly restaurátoři nažehlovali jeden vedle druhého pomocí směsi pryskyřic a včelího vosku, a přitom průběžně odmývali staré lakové vrstvy, tmelili a retušovali odpadlé části malby a nově vzniklé spáry mezi jednotlivými díly pláten. Náročná práce celého týmu restaurátorů – jmenovitě to byli Karel Benedík, Václav Holub, Jaroslav Hudec, Josef Polák, Rudolf Růžička a Josef Steklý – tak postupně navrátila dílu jeho někdejší celistvost a nechala znovu vyniknout delikátní barevnosti a dalším malířským kvalitám Adolphových obrazů.
Detail poškozené malby s patrnými stopami po kondenzaci vlhkosti (drobné šedé skvrny). Po jejich odpaření docházelo vlivem soli k narušení lakové a barevné vrstvy.
Ani náročná obnova v šedesátých letech se však nevyhnula některým chybám. Nepodařilo se vyřešit zejména problém s velkými změnami vlhkosti a teploty v sále. V jejich důsledku zde i nadále docházelo k nárazové kondenzaci vlhkosti a k vytváření malých kapiček vody na ploše obrazů. Po jejich uschnutí sůl narušila lakovou i barevnou vrstvu, a časem začala znovu pronikat krakelami až do spodních vrstev malby na plátěný podklad, a tak začalo opět docházet k odlupování a odpadávání celých barevných vrstev. Situaci navíc zhoršilo nedostatečné počáteční zažehlení voskovo-pryskyřičné směsi do podkladového plátna před nalepením vlastních obrazů během poslední opravy, a rovněž nevhodné použití přísady kyselé kalafuny, v důsledku čehož původní barevné vrstvy ještě více zkřehly a staly se náchylné k poškození. Je ovšem třeba říci, že pokračující destrukci zřejmě napomohly i některé technologické postupy použité samotným autorem: Adolph například zřejmě pracoval s tmavými hlinkovými pigmenty s příliš malým obsahem olejového pojiva, které se v důsledku vlhkosti v sále ukázaly jako méně odolné a více náchylné k poškození.
Uvolněné barevné vrstvy na ústředním obraze před restaurováním.
Aktuální restaurátorské práce pod vedením Moniky Wolfové se tak pokouší o řešení starých problémů novými prostředky. Původní zkřehlé a odlupující se barevné vrstvy se nejprve změkčují a po zajištění se připevňují pomocí speciální, tepelně aktivované termoplastické směsi zpátky na původní plátno. Probíhají rovněž nezbytné opravy starých tmelů a retuší a jejich nahrazování novými a na závěr je aplikována závěrečná ochranná vrstva polomatného damarového laku. Na výsledek restaurování a na představení v jeho průběhu získaných poznatků o výjimečném díle si však ještě budeme muset nějaký čas počkat – přinejmenším do letošního podzimu, kdy bude Adolphův trojdílný „seriál“ o cestě mladíka s tváří mytického Parida od počáteční volby rozkoší pozemského světa v loži bohyně lásky až po jeho finální zasvěcení moudrosti a nejvyšším ctnostem znovu představen ve své plné kráse široké veřejnosti.
Zdroje:
Za poskytnutí restaurátorského záměru, technologických průzkumů a části fotografií pro tento článek autor děkuje Mgr. Martinu Číhalíkovi a firmě Pastiglia – společnost pro obnovu památek, s.r.o.
Miroslav Nesvadba, Památková obnova Sněmovního sálu kroměřížského zámku, Zpravodaj města Kroměříže XI, 1976, s. 36‐37, 78‐79, 98‐99, 117‐118.
Jiří Kroupa, Prameny k výzdobě Sněmovního sálu kroměřížského zámku, Zpravodaj Muzea Kroměřížska, 1980, s. 27‐29.