Orazio a Artemisia Gentileschi | Malířské déjà vu

Díla toskánského malíře Orazia Gentileschiho mohou v divákovi zanechat mnoho dojmů a pocitů, jedním z nich může být i Déjà vu. Pocit něčeho již viděného není v tomto případě pouze psychologický jev, ale skutečně viditelná realita. Postavy na Gentileschiho obrazech jsou totiž často vytvářené ze stále stejných modelů figur, ze kterých malíř dokázal komponovat mnoho nových námětů.

Jedním z děl, jež přispělo k pochopení způsobu Gentileschiho tvorby a metody jeho práce s opakovanými figurami, byl obraz Danaé. Jedná se o dílo, které bylo v roce 1971 převezeno z anglické soukromé sbírky do clevelandského muzea umění a bylo prezentováno na výstavě o Caravaggiových následovnících. Malba byla považována za jedinečnou, nicméně po několika letech byla nalezena další verze téhož námětu. Ta byla následně klasifikována jako první vytvořená, zatímco zmiňovaná Danaé z Clevelandu byla označena za umělcovu vynikající kopii.

Z jakého důvodu ale vůbec došlo k té situaci, že umělec tvořil kopie vlastních obrazů? Se vzrůstající popularitou fenoménu sběratelství a obdivem k Gentileschiho dílu se přímo nabízí odpověď v uspokojení sběratelských tužeb aristokratů. Původní Danaé byla vytvořena pro významného janovského šlechtice Giovanniho Antonia Sauliho, a to zřejmě mezi lety 1621–1624 během malířova pobytu v Janově. Nezůstalo však u jedné verze. Na žádosti a objednávky okouzlených šlechticů vytvářel Gentileschi kopie svých nejpopulárnějších námětů, mezi které patřila i Danaé. Dalšími hojně kopírovanými byly také náboženské příběhy jako Lot a jeho dcery nebo Kající se Magdaléna. Právě Magdaléna je podobně jako Danaé značně variovaným námětem, jemuž byla věnována velká pozornost. Kající se Magdaléna má (nejméně) čtyři známé verze, z nichž ta původní je umístěna v Kunsthistorisches Museum ve Vídni a zbylé tři se nachází v amerických soukromých sbírkách. Obrazy jsou skutečně shodné v rozložení kompozice, jak dokázal také překryv dvou ztvárnění Kající se Magdalény. Nepatrné rozdíly je možné zpozorovat na chodidle či na okolních prvcích, které obraz doplňují např. kniha, lebka.

Velice nápadný je formální vztah námětu Kající se Magdalény a výše zmiňované Danaé. Co se týká figurálního rozložení, jsou si obrazy skutečně blízké. Obnažené tělo Danaé bylo totiž Gentileschim následně upraveno a v základu použito pro vytvoření postavy Magdalény. Jak dokazuje překrytí těchto dvou děl, je patrné, že obě mají totožné jádro. Postavy se liší pouze v náklonu hlavy, gesty rukou a také v tom, že tělo Magdalény je více zakryto drapérií. Zajímavé je, že kromě těl je možné hledat podobnost i v pozadí obrazů. Atributy a okolní prvky musely být přizpůsobeny novému námětu. Velice lechtivý profánní obraz musel být transformován na náboženskou malbu. U Danaé je to zelený závěs, u Magdalény skála. Tyto zdánlivě nesouvisející motivy jsou v obou případech umístěny s nápadnou symetrií, a lze tedy předpokládat, že kromě variování figur použil Orazio opětovně také pozadí.

Překryv Danaé a Kající se Madgalény, 17. století, Orazio Gentileschi.

Gentileschi ovšem nebyl prvním ani posledním umělcem, který si takto usnadňoval práci. Důležitou osobností, jež prošla jeho učením a používala také jeho metodu opisování modelů figur, byla jeho dcera Artemisia Gentileschi. Tato významná umělkyně si v otcově dílně vyvinula svůj osobitý expresivní styl. Z jejích rukou pochází příklady dvou shodných obrazů téhož námětu, přičemž se opět jedná o Danaé. V jejím podání ale postava nevychází z otcova vzoru – je mnohem více naturalistická a v obrazu je zřejmé jisté napětí. Odborníci popisují zaťatou pěst Danaé nebo také její křečovitý výraz v tváři jako možný projev protestu vůči Diově přítomnosti, čímž se liší od svolného přijetí Dia v díle Orazia. Takové vybočení z původní předlohy přisuzují tomu, že Artemisia byla sama sexuálně napadena. Rovněž Artemisiina Danaé pak byla opakována i v jiném díle, u něhož není stále jisté, zda je autorem sama Artemisia, nebo její otec. Jedná se obraz Smrt Kleopatry. Porovnáním tohoto díla s Artemisiinou Danaé je patrné, že obrazy jsou si formálně velice blízké. Liší se pouze v atributech, mírné změně výrazu obličeje a u Kleopatry absencí další postavy v pozadí. Je zde ovšem, podobně jako v obrazech Orazia Gentileschiho, zachovaná i tato dvojice obrazů s podobnou silou a emočním nábojem, který funguje jak u pasivní Danaé tak i u umírající Kleopatry.

Toto zachování formálního základu obrazu je velice pozoruhodné, stejně jako znovupoužití emočního vyjádření obou postav. Kromě dvojice Danaé a Smrt Kleopatry tento jev fungoval stejně také u výše zmíněné dvojice Danaé a Kající se Magdalény. Takové způsoby tvorby ale v žádném případě nesnižují díla Orazia Gentileschiho, ani jeho dcery Artemisie. Oba umělci striktně dodržovali formální základ pro dílo a přizpůsobovali pouze okolí a děj, do něhož byla postava zasazena. A právě ona formální repetice může při pohledu na výčet Oraziových a Artemisiiných děl vyvolávat dojem uměleckého déjà vu.

Zdroj:

Clevelandart