Jednou z nejobdivovanějších římských galerií je bezpochyby Galleria Borghese, jejíž návštěvu je potřeba rezervovat několik dní či týdnů dopředu. Stálá expozice, v níž můžete obdivovat díla velikánů, jako byl Bernini a Caravaggio, nebo umění z dob antiky, je úchvatná sama o sobě, avšak nyní je obohacena o neméně zajímavou výstavu zaměřenou na malbu na kameni v období renesance a baroka.
Výstava Meraviglia senza tempo – Pittura su pietra a Roma tra Cinquecento e Seicento (25. 10. 2022 – 29. 1. 2023) navazuje na výzkum započatý v roce 2021, jenž se zaobíral tématem přírody a krajiny ve sbírkách galerie. Prezentováno je zde přes 60 kabinetních děl z italských a dalších zahraničních muzeí či soukromých sbírek, jež se dotýkají jak dobového soutěžení mezi malířstvím a sochařstvím, tak i aktuální debaty o uměleckém využití prvotních materiálů těžených v dolech. Výstava je rozdělena na osm tematických sekcí: malovaný kámen a jeho vynálezce; zbožnost věčná jako mramor; zvěčnění krásy; antika a alegorie; noc černá jako kámen; malba kamenem; kameny drahé a barevné; sbírka a barevné kameny. Malby na alabastru, břidlici, mramoru či lapis lazuli jsou zde navíc doplněny o srovnání se sochami s polychromovanými částmi, jež imitují antické barevné mramory.
Technika malby na kámen existovala již ve starověku, ale těsně před vypleněním Říma v roce 1527 ji znovuobjevil Sebastiano del Piombo, čemuž předcházely pokusy o vylepšení vlastností olejových barev tak, aby byly vhodné pro nástěnnou malbu. Vzhledem k množství zničených děl během Sacco di Roma byla pak trvanlivost obrazů žádoucí ještě více než dříve, pročež se malíři a jejich mecenáši začali mylně domnívat, že využití kamene jako podložky pro malbu učiní výsledné dílo nezničitelným a věčným. Ve srovnání se sochařstvím měl tedy tento materiál i kompenzovat kratší životnost samotného média. Příznivými okolnostmi vzniku této techniky byl antikvářský zájem o barevné mramory a fascinace polodrahokamy, jež provázely snahy o jejich klasifikaci a určení původu. Kamenná podložka měla nejprve jen symbolický význam, jelikož barva zcela zakrývala její povrch. Nerost odkazoval třeba na pevnost katolické církve, věčný život anebo poukazoval na morální pevnost portrétované osoby. V období Seicenta začal být kámen využíván i pro své vizuální kvality – na výstavě jsou představeny impozantní „malby kamenem“, které využívají barevné kresby daného nerostu jakožto součásti kompozice. Kromě symbolických (a samozřejmě estetických) hodnot byly těmto předmětům přisuzovány také léčivé nebo dokonce magické účinky.
Ačkoliv výstava sestává spíše z drobnějších děl – domácích oltáříků, hodin, reliéfů či menších obrazů – na kámen byly malovány i rozměrnější oltářní obrazy, z nichž nejstarší je Narození Panny Marie v kapli Chigi v římském kostele Santa Maria del Popolo (Sebastiano del Piombo začal roku 1530, dokončil Francesco Salviati). Zatímco většina takových oltářů využívá leštěnou břidlici (těženou poblíž Janova), v tomto případě je podložkou malby vulkanická hornina zvaná peperino pocházející z okolí Říma. Břidlici však Sebastiano del Piombo volil pro malbu portrétů, Francesco Bassano na ni pak o něco později ztvárňoval nokturnové scény (např. Vysmívání se Kristu, kol. 1570–1580), jimž temný odstín kamene dodává na dramatičnosti a měl by symbolicky odhalovat hodnotu a pravdu. Pravdou nicméně bylo, že malby na kameni nejsou tak stálé a nezničitelné, jak se mohlo zdát, a kolem poloviny 17. století proto zaznamenáváme úpadek dané techniky.
Jestliže se do vily Borghese vypravíte, počítejte s tím, že v prostorách galerie je možné strávit pouze omezené množství času, a to dvě hodiny. Po této době budete požádáni, abyste expozici opustili, a uvolnili tak místo pro další návštěvníky.
Zdroje:
Foto: Veronika Řezníčková