Významný římský palác Venezia má za sebou bohatou historii – v 15. století Sloužil jako rezidence papeže Pavla II., později se v něm nacházelo velvyslanectví benátské republiky u Svaté stolice, v 19. století sídlo rakouského papežského vyslance, ve 30. letech 20. století pak kanceláře Benita Mussoliniho.
Dnes palác stojící na Piazza Venezia poněkud zaniká v konkurenci s bombastickým pomníkem krále Viktora Emanuela II. (stavěn 1885–1911), za jehož vlády došlo ke sjednocení Itálie. Urbanistické změny konce 19. a začátku 20. století se přímo dotkly také jedné přidružené části Palazzo Venezia, totiž tzv. Palazzeta, které bylo z důvodu budování italského nacionalistického monumentu roku 1909 zbořeno. Proti této akci protestovali památkáři (mj. i Max Dvořák) a architekti z Rakouska-Uherska, avšak marně. V roce 1910 došlo ze strany habsburské monarchie alespoň k tomu, že byla vybudována kopie Palazzeta v jihozápadním cípu Palazzo Venezia. Od boření se ovšem přesuňme do doby 15. století, do doby quattrocenta, kdy došlo k výstavbě palácového komplexu.
Objednavatelem stavby byl benátský kardinál Pietro Barbo (1417–1471). Jeho titulárním kostelem v Římě byl chrám San Marco, ke kterému byl tehdy připojen menší palác. Jeho podoba ale uměnímilovnému kardinálovi nedostačovala, a proto se rozhodl vybudovat luxusnější rezidenci. Stavěla se v letech 1455 až 1465. Mezitím byl roku 1464 Pietro Barbo zvolen papežem a přijal jméno Pavel II. Čerstvě dokončená budova o pěti okenních osách byla hodna postu kardinála, nikoli však římského pontifika. Pavel II. tedy dal příkaz k rozšíření paláce, práce pak započaly na přelomu let 1465/1466. Po roce 1466 bylo vystavěno také Palazzeto, které mělo sloužit jako „uzavřená zahrada pro uzavřenou společnost“. Mělo plnit funkci místa k odpočinku, ale i různých společenských aktivit. Upravován byl také titulární chrám San Marco, kde vznikla nová okna nebo kazetový strop.
Pro českého čtenáře není osoba papeže Pavla II. neznámá. Zasáhl totiž výrazně do středoevropských dějin tím, že roku 1466 prohlásil českého krále Jiřího z Poděbrad za kacíře. Už František Palacký si však povšiml, že tato protihusitská politická hra nebyla ani tak motivována papežem, jako spíše „brala původ svůj více od kardinálů a zvláště od Karvajala“ (Palacký 1939, s. 447). Papež Pavel II. pak podporoval uherského krále Matyáše Korvína v boji s „husitským králem“ a viděl v něm i záštitu Evropy v boji proti Turkům.
Navenek těžká hmota Palazzo Venezia je rozdělená dvojicí horizontálních říms. Na těch spočívají okna prvního a druhého patra. Reprezentativně laděné ostění nacházíme u oken prvního patra, piana nobile. Korunní římsu podpírají drobné krakorce, vrcholu dominuje cimbuří. Věž pochází až z doby 16. století a nechal ji vybudovat papež Pavel III., jenž od roku 1534 využíval palác jako letní rezidenci. Monumentální, až pevnostní ladění palácové stavby je však výrazně zjemněno arkádou na pilířích vytvářejících loggiu, která se stala novým průčelím chrámu San Marco. Je zde jasná inspirace fasádou antického Kolosea. Plně se odlehčení stavby skrze arkádu na pilířích odehrává uvnitř stavby, na nádvoří.
7. Palazzo Venezia, nádvoří
Dlouho panovala diskuse, kdo je autorem antikizujícího prvku arkád na pilířích. Vasari připsal stavbu loggie u chrámu San Marco Giulianu da Maiano. Podle znalce renesanční architektury Christopha Luitpolda Frommela však za těmito stavebními prvky stojí Francesco del Borgo. Byl to nejen zkušený inženýr, ale také učený architekt, který se zabýval matematikou a četl spisy Archiméda, Ptolemaia či Euklida. Tato záliba na poli aritmetiky a geometrie ho spojovala s jiným rodákem z toskánského Sansepolcra, s malířem Pierem della Francesca. Frommel soudí, že se Francesco del Borgo znal s Albertim, snad byl i Albertiho „učedníkem“. Až do nástupu architekta Baccia Pontelliho (po 1481) byl Francesco del Borgo (a jeho žáci jako např. Giovanni dei Dolci či Jacopo da Pietrasanta) ústřední postavou renesanční architektury v Římě a jeho styl ovládl architektonickou činnost 60. a 70. let 15. století v Urbs aeterna.
Pro středoevropský kontext jsou zásadní sochařské práce spojené s výstavbou Palazzo Venezia. Byly realizovány na počátku 70. let 15. století, kdy vedle papeže Pavla II. přebral starost o dostavbu paláce jeho bratranec Marco Barbo (roku 1467 obdržel titul kardinála a jeho titulárním kostelem se stal, jako v případě strýce, římský chrám San Marco). Víme, že důležitou roli při provádění kamenosochařských prací sehrál Giovanni Dalmata (Ivan Duknović) pocházející z dalmatského Trogiru. V Římě Dalmata spolupracoval s Andreou Bregnem, společně s Minem da Fiesole pak zhotovil oltář a tabernákl pro kostel San Marco. Bezesporu nejprestižnější zakázkou, kterou Dalmata v Římě obdržel, bylo vyhotovení náhrobku pro samotného papeže Pavla II. Po roce 1480 se však Dalmata objevuje ve střední Evropě, konkrétně v Uhrách, kde působil na dvoře krále Matyáše Korvína až do roku 1490. Historik umění Péter Farbaky, soustavně se zabývající problematikou mecenátu Matyáše Korvína, vyslovil domněnku, že uherskému panovníkovi mohl Dalmatu doporučit sám Marco Barbo, který v 70. letech 15. století plnil funkci papežského legáta v Uhrách.
Dalmatovou patrně nejslavnější prací pro Matyáše Korvína bylo vyhotovení Herkulovy kašny pro rezidenci ve Visegrádu v polovině 80. let 15. století. Ta je provedena ze slavného uherského růžového mramoru a tvoří ji oktogonální bazén, do něhož stéká voda z mísy, kterou přidržují atlanti v podobě putti. Vrchol kašny zdobí postava chlapečka-Herkula v souboji s hydrou. Dalmata podle Farbakyho pravděpodobně vytvořil také Korvínův náhrobek, jenž se však do dnešních dní nedochoval.
Umělecký názor, jenž přináší Dalmata a jeho spolupracovníci, byl patrný také na Korvínově královském hradě v Budíně. Jednalo se například o pravoúhlý tvar oken s výraznou profilací, nadokenní římsou a pravidelným vnitřním dělícím křížem. Je evidentní, že shodný typ okna nacházíme i v případě Palazzo Venezia. Římský palác patrně ovlivnil i interiérové, žel nedochované, pojetí budínské dvorské rezidence. Zdá se však, že některé z těchto prostorových idejí, včetně dekorativního aparátu, byly aplikovány a přepracovány v případě úprav Pražského hradu na přelomu 15. a 16. století. Pavel Kalina dokonce soudí, že Palazzo Venezia „byl patrně také jedním z hlavních inspiračních zdrojů při navrhování přestavby Pražského hradu“ (Kalina 2009, s. 215). A poukazuje například na to, že portál vedoucí do Staré sněmovny na Hradě by mohl být považován za jakousi zjednodušenou verzi hlavního portálu římského kostela San Marco u Palazzo Venezia.
Z moravského pohledu nelze nevzpomenout na zámek v Tovačově, kde se už někdy kolem roku 1492 objevuje stejný typ oken jako v případě Palazzo Venezia nebo královské rezidence v Budíně. V Tovačově se tato okna vyskytují v nejvyšším poschodí hranolové části věže. Jedno z nich je dnes ukryto pod krovem. Zaujme, že byla zhotovena nikoli z pískovce (jako tovačovský portál), ale z červeného mramoru snad uherské provenience.
Pozoruhodné umělecké vazby mezi Palazzo Venezia v Římě a středoevropským uměním nacházíme ještě v 19. století, tedy v době, kdy palác vlastnila rakouská monarchie. Na jeho rekonstrukci se v polovině 19. století podílel (díky doporučení Heinricha Ferstela) architekt Antonín Viktor Barvitius. Pocházel z Prahy, konkrétně Malé Strany, nicméně studoval architekturu na akademii ve Vídni u Augusta Sicarda von Sicardsburg a Eduarda van der Nülla, po roce 1854 pak působil v Římě. Na jedné z prvních velkých uměleckohistorických studií s názvem Der Palazzo di Venezia in Rom (1909) se pak podílel i z Roudnice nad Labem pocházející Max Dvořák, přední představitel vídeňské školy dějin umění. Palác, respektive jeho věž, také sloužil jako ateliér studentů vídeňské akademie výtvarných umění při jejich pobytech v Římě. Mezi plejádou umělců (např. již zmíněného Barvitia) v něm tak v roce 1898 prodléval i mladý architekt Jan Kotěra. Jeho přítel Josef Šusta později vzpomínal: „Mnoho jsme se nabesedovali, nejen při dlouhých vycházkách po římském okolí, nýbrž často i u něho [Kotěry] v Palazzo di Venezia, když jarní déšť bubnoval na veliká okna atelieru a odpolední hodiny tak tupě se vlekly. Nahoře na klenbě rozsáhlé komnaty byl znak Pavla II., a slyším ještě, jak se Kotěra posupně smál, když jsem mu vyložil, že to byl papež, který vydal klatbu na Jiříka Poděbradského a jehož síň dnes hostí nás dva potomky českých kacířů.“ (Šusta 1931).
Foto:
Úvodní: Wikimedia Commons
.jpg){kind=link}
- autor
2. Archiv des Instituts für Kunstgeschichte der LMU München
3.–4. autor
6. Christina Strunck (ed.), Rom. Meisterwerke der Baukunst von der Antike bis heute, Petersberg 2007, s. 174.
7.–8. autor
9. Veronika Řezníčková
10.–11. autor
12. Jan Białostocki (ed.), Spätmittelalter und beginnende Neuzeit (Propyläen Kunstgeschichte 7), Berlin 1972, Abb. 243.
13. József Laszlovszky (ed.), Medieval Visegrád. Royal Castle, Palace, Town and Franciscan Friary, Budapest 1995, s. 111, Abb. 125.
14. flickr
15. autor
Literatura:
Péter Farbaky, Ivan Duknović-Giovanni Dalmata: the „Hofkünstler“ of Matthias Corvinus, King of Hungary, in: Radoslav Bužančić – Igor Fisković (edd.), Ivan Duknović i krugovi njegove djelatnosti, Split 2008, s. 243–256.
Péter Farbaky, Architecture and Sculpture in Early Renaissance Hungary: Art and Patronage, The sculpture journal XXVI, 2017, s. 53–68.
István Éri (ed.), The Hercules Fountain of Giovanni Dalmata in the Royal Palace of Visegrád, Budapest 2001.
Christoph Luitpold Frommel, Francesco del Borgo: Architekt Pius’ II. und Pauls II.; Palazzo Venezia, Palazzetto Venezia und San Marco, Römisches Jahrbuch für Kunstgeschichte XXI, 1984, s. 71–164.
Pavel Kalina, Benedikt Ried a počátky záalpské renesance, Praha 2009.
Ivo Hlobil – Eduard Petrů, Humanismus a raná renesance na Moravě, Praha 1992.
František Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě IV., Praha 1939.
Ignaz Philipp Dengel (ed.), Der Palazzo di Venezia in Rom, Wien 1909.
Josef Šusta, Z italských dopisů Jana Kotěry, Umění IV, 1931, s. 113.