Prosincový Příběh měsíce nás zavede do kostela, spojeného s náboženským bratrstvem, jehož členové se věnovali péči o nemocné, chudé a vězně – jak již napovídá samotný jeho název San Girolamo della Carità. kostel je známý nejen svou architekturou a historií, ale především pro „damaškovou“ kapli rodu Spada, která je hlavním tématem celého příspěvku.
Toulání se uličkami Říma a možnost nakouknout do každého otevřeného kostela či navštívit věhlasné galerie je čirou radostí a zároveň i jistým prokletím. Všude je možné nalézt tolik pozoruhodných uměleckých děl, zajímavostí či krásných drobností, tudíž se může lehce stát, že strávíte celý den jen v jedné ulici. V okolí Campo de‘ Fiori, slavné Via Giulia a všeobecně na levém břehu Tibery tomu není jinak. Nachází se zde známé galerie jako ta v Palazzo Spada, paláce (např. Palazzo Farnese) nebo kostely, jako je monumentální San Giovanni Battista dei Fiorentini či drobný Santa Brigita a v neposlední řadě i barokizovaný chrám San Girolamo della Carità.
1. Giuseppe Vasi, zachycení kostelů a paláce, po levé straně s kostelem San Girolamo della Carità, 1756
Kostel se nachází ve čtvrti Regola na ulici Via di Monserrato, hojně využívané poutníky a turisty mířícími přes Ponte Sant’Angelo až do vatikánské baziliky sv. Petra. Historie San Girolamo della Carità sahá až do 4. století, kdy roku 382 papež Damasus pověřil sv. Jeronýma překladem a výkladem bible. Jeroným se následně stal i papežovým sekretářem a byl ubytovaný v domě matrony Paoly, jenž byl později přestavěn na malý kostel dedikovaný právě jemu. Františkáni k chrámu na počátku 15. století přistavěli špitál, jemuž svatostánek sloužil jako kaple. Jeho kapacita však brzy přestala dostačovat, a tak byl roku 1508 vystavěn kostel nový. Právě s ním je pak spojena činnost bratrstva, dle nějž nese svůj celý název. Zásluhou kardinála Giulia de Medici (pozdější papež Klement VII.) bylo založeno milosrdné bratrstvo sdružující urozené Florenťany, které se mělo věnovat převážně pomoci nemocným a vězňům. Nedaleko totiž stával soud a vězení Corte Savella (zrušeno 1652), po němž nesla název i celá ulice.
2. Pohled na boční vstup do kostela s navazující budovou špitálu (dnes kláštera)
Papež Klement VII. svěřil roku 1524 celý řeholní komplex i s kostelem bratrstvu Arciconfraternita della Carità (františkáni přešli do kostela San Bartolomeo) a aby byl kostel řádně udržován, měl vždy svého patrona, kardinála. Do chrámu bylo rovněž přiděleno mnoho kněžích, aby sloužili mše. Jedním z nich byl i mladý Florenťan Filip Neri, který v přilehlém klášteře bydlel od roku 1551. Ten značně pozvedl význam kostela, neboť ve svých pokojích pořádal setkání s duchovními rozjímáními a modlitbami. Tento prostor posléze dostal název oratorio a Neri následně založil nové bratrstvo Arciconfraternita della Santissima Trinità dei pellegrini e convalescenti di Roma. Velký zájem o jeho učení dalo vzniknout řádu oratoriánů (zal. 1561), pro něž byly prostory Neriho oratoře prvním místem setkávání a jimž byl po jejich oficiálním ustanovení jako kongregace svěřen nedaleký kostel Santa Maria Valicella, který přestavěli a nově výstižně pojmenovali Chiesa Nuova. Jeho výzdoba je spjatá právě se životem sv. Filipa Neriho, důležitého světce katolické reformace 16. století, jenž je zde i pohřben v perletí vykládané kapli.
3. Pietro le Gros, socha sv. Filipa Neriho v Antamoriho kapli, San Girolamo della Carità, 1708–1709
Dnešní podoba kostela je výsledkem přestavby po požáru roku 1631. Tehdy chrám získal nové průčelí, jehož autorem byl architekt Carlo Rainaldi, mezi jehož další realizace patří například nedaleký kostel San Andrea della Valle. Rovněž špitál byl po požáru na popud kardinála Francesca Barberiniho obnoven Francescem Peparellim a byl provozován až do roku 1840, kdy byly po jeho zrušení prostory opětovně přestavěny na klášter propojený s kostelem.
Architektura hlavního oltáře je v případě San Girolamo della Carità rovněž dílem Carla Rainaldiho a zdobí ji obraz Panny Marie mezi sv. Jeronýmem a sv. Filipem Nerim. Současná kopie nahradila původní Domenichinův obraz Poslední přijímání sv. Jeronýma z r. 1612 podle Agostina Carracciho. Návštěvníkovu pozornost však zcela pohltí opulentní boční kaple – Capella Spada, která byla hlavním lákadlem i pro mě při návštěvě tohoto kostela a motivací k celému Příběhu měsíce.
Rodina Spadů, jíž kaple náleží, měla sídlo nedaleko kostela v paláci, jenž je dnes sídlem rodinné Galleria Spada, známá kromě svých děl také Borrominiho perspektivní galerií. S Francescem Borrominim byla spojována také samotná kaple v San Girolamo della Carità, jelikož byl dlouhá léta považován za jejího autora.
Bratři Bernardino a Virgilio Spadové usilovali o to, aby prostor kaple evokoval intimní prostor, ale rovněž chtěli povznést vlastní rod a zdůraznit jeho postavení v rámci jiných římských rodin. Virgilio byl l’architetto dilettante a spolupracoval na návrhu a realizaci kaple se svým bratrem, ale především s architekty Paolem Maruscellim a již zmiňovaným Francescem Borrominim, jehož požádal o návrh (nakonec nerealizované) podoby čelní strany oltáře a podlahy kaple. Rovněž hledal inspiraci u dalších umělců jako byl Pietro da Cortona či Cosimo Fanzago, tudíž je zřejmé, že měl velice dobré kontakty s předními umělci své doby. A rovněž je zde patrná výrazná inspirace prostředím Neapole, kde se s obdobně inkrustovanými kaplemi můžeme setkat v hojném počtu, která mohla vzejít právě od zmiňovaného Fanzaga.
13. Celkový pohled do kaple Spada
Stěny i podlaha jsou vykládány a obkládány mramorem, střídá se zde alabastr a intarzované pásy ze žlutého mramoru na červeném pozadí, jež zobrazují lilie, hvězdy a meče – tedy znaky rodu Spada. Stěny i podlaha evokující svým provedením gobelín, či spíše damašek, vytvořili Giovanni Battista Scala (známý jako il Napoletano), Giovanni Maria della Monaca a Giovanni Somazzi. Vše je od prostoru kostela odděleno nikoliv balustrádou, jak bychom mohli očekávat, ale nákladnou drapérií, která však není z látky, ale ze sicilského jaspisu a je nesena dvěma mramorovými anděly od Antonia Giorgiettiho (žák Gianlorenza Berniniho, můžeme od něj znát např. sochu Anděla s houbou na Ponte Sant’Angelo). Tato narážka na Kristův rubáš může působit neprakticky, neboť blokuje předpokládaný vstup do kaple. Ten se však ve skutečnosti nachází napravo, jelikož křídla sochy klečícího anděla jsou dřevěná a dá se jimi otáčet a vstoupit.
14. Detail na lilie, hvězdy a meče spolu
15. Detail oltáře a klečících andělů s jaspisovou drapérií
16. Detail dřevěného otočného křídla
Oltář kaple je vyveden v mramorové intarzii obdobně jako stěny a je na něm umístěna ikona Panny Marie ve vavřínovém a palmovém věnci opět z barevných mramorů. Vzpomínka na významné členy rodiny se prolíná celou kaplí od boků oltáře, na nichž se nachází relikviářové urny s mramorovými draperiemi, na kterých jsou vyzvednuty významné skutky zemřelých. Dále na bočních stěnách jsou ležící postavy Giovanniho a Bernardina Spadů od Ercole Ferraty nebo šest oválných bust dalších členů rodiny. Vše doplňují dva reliéfy po stranách oltáře zobrazující sv. Františka a sv. Bonaventuru. Druhý ze světců zde přitom původně zobrazen nebyl, na jeho místě stála busta blahoslaveného Guida Spady, tedy člena rodu. Úcta k němu však byla církví časem zakázána, a proto byl nahrazen sv. Bonaventurou.
17. V pozadí socha ležícího Bernardina Lorenza Spady od Ercole Ferraty, 60. léta 17. stol.
Není bez zajímavosti, že i přes veškeré úsilí a finance, které Virgilio Spada do kaple investoval, se zde nakonec pohřbít nenechal. Jedinými pohřbenými jsou zde Orazio Spada (zakladatel kaple) a jeho syn Gregorio. Vznikla tak poměrně unikátní kaple, která má nejen sloužit komemorativním účelům ve spojitosti se členy rodiny Spadů, ale rovněž jako mauzoleum, v němž je patrná snaha vymanit se z obvyklé umělecké produkce rodinných římských kaplí. V současnosti slouží celý kostel i přes své rozměry opět jako kaple pro Pontificia Università della Santa Croce.
FOTO:
- Wikipedie
- Wikipedie
- Tereza Horáková
- Wikipedie
- Cittá Insieme
- Wikipedie
- Wikipedie
- Albertina
- Albertina
- Albertina
- Albertina
- Albertina
- – 16. Tereza Horáková
ZDROJE:
Richard Bösel – Christoph Luitpold Frommel, Borromini. Architekt im barocken Rom (kat. výst.), Milano 2000.
Elizabeth Cropper, New Documents Concerning Domenichino’s Last Communion of St Jerome, The Burlington Magazine 126, 1984, č. 972, s. 149–151.
Serenita Papaldo, San Girolamo alla Carità, Roma 1978.
Louise Rice, The Angelic balustrade of the Spada Chapel in San Girolamo della Carità, in: Chiara Franceschini – Steven F. Ostrow – Patrizia Tosini (edd.), Chapels of the Cinquecento and Seicento in the churches of Rome, Roma 2020.
chiesasangirolamodellacarita.it