Počátkem Týdne humanitních věd, konaného v polovině listopadu, se pod vedením paní doktorky Michaely Šeferisové Loudové uskutečnila exkurze do Moravské Třebové, v rámci které se studenti Semináře dějin umění vydali po stopách „liechtensteinského baroka“. Součástí exkurze byla návštěva barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie a kláštera moravskotřebovských františkánů.
Společná cesta do Moravské Třebové započala něco málo po osmé hodině ranní, kdy se naše skupina sešla na brněnském hlavním nádraží. Bylo již vcelku sychravo, což čekání trochu znepříjemňovalo, avšak jako studenti dějin umění jsme již dobře věděli, že nás čeká pár hodin ve studeném kostele, a proto jsme byli dobře vybaveni teplým oblečením. Po příjezdu na místo jsme se vydali skrze historické, v chladném počasí romanticky působící jádro města k našemu prvnímu a snad nejdůležitějšímu cíli, totiž ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie.
Dříve než začnu se samotným líčením viděného a slyšeného, ráda bych nejdříve v pár větách krátce nastínila samotnou historii města, protože ta je neodmyslitelně svázaná s památkami, které stály v centru našeho zájmu. Jako mnohá moravská a česká města má i toto své kořeny v období pozdního středověku. Avšak následující události raného novověku jsou v tomto kontextu o něco zásadnější. Od konce 15. století bylo panství majetkem Ladislava Velena že Žerotína (1579–1639). Právě tuto dobu lze v moravskotřebovských dějinách označit za nesporně šťastnou, jelikož za Ladislavovy vlády město nabývalo na věhlase, oplývalo bohatstvím a stávalo se z něj skutečné humanitní centrum vzdělanosti a kultury. Pobělohorské události však zapříčinily, že byl Ladislav Velen ze Žerotína nucen moravskotřebovské panství opustit a emigrovat za hranice zemí Koruny české. Následně přešlo panství pod správu pánů z rodu Liechtensteinů, kteří na předchozí, úspěšné období města mohli v lecčem navázat. Prvním zde vládnoucím Liechtensteinem byl od roku 1622 Karel I. (1569–1627). Tou dobou však stále ještě doznívaly především politické a náboženské rozkoly, a to nejen v Moravské Třebové, ale napříč monarchií a celou střední Evropou. Město se v této době také potýkalo s finančními a hospodářskými problémy, utiskováním nekatolických občanů a bylo rovněž nutné se vypořádat s následky různých povstání, morových epidemií a požárů, které město nejednou zachvátily. To vše se Liechtensteinové snažili vyvážit budováním nových staveb, čímž mimo jiné výrazně proměnili stylový ráz této lokality. Mezi tyto stavby patří právě i kostel Nanebevzetí Panny Marie či klášter františkánů a mnohé další.
Pohled na průčelí kostela Nanebevzetí Panny Marie
Kostel Nanebevzetí Panny Marie se nachází v historickém centru města, poblíž renesanční radnice a zámku. Jedná se o vcelku mohutnou barokní stavbu, zasazenou do středověké městské zástavby. V místech dnešního chrámu již dříve stával kostel starší, který však vyhořel při požáru města roku 1726 a díky donaci Josefa Jana Adama z Liechtensteina (1690–1732) bylo přistoupeno k výstavbě kostela nového. Josef Jan Adam byl tou dobou majitelem moravskotřebovského panství, kde výrazně podporoval stavební činnost, a zasloužil se tak do jisté míry o barokizaci zdejší zástavby. Budováním nového svatostánku pověřil významného severoitalského architekta, divadelního inženýra a dekoratéra Antonia Beduzziho (1674–1735). Ten tou dobou působil u císařského dvora Josefa I. ve Vídni a zároveň ve službách liechtensteinských knížat na Moravě. Beduzzi pravděpodobně postupoval dle plánů Domenica Martinelliho, který na Moravě pracoval pro aristokraty z rodu Harrachů, Dietrichsteinů a právě i Liechtensteinů. Účast takto významných architektů na výstavbě kostela se ve výsledku odrazila jak na jeho monumentální dispozici, tak i na jeho mohutném, dynamicky prohnutém průčelí, jež je bezesporu dominantním prvkem exteriéru.
Uvnitř se pak před divákem otevírá zajímavý chrámový prostor jednolodní dispozice, jehož klenbu zdobí nástěnné malby lokálního malíře Judy Tadeáše Suppera (1712–1771). Kromě něj se na malířské výzdobě podílel také jeho syn František Karel Silvestr Supper a olomoucký malíř Josef Ignác Sadler, který je autorem oltářních obrazů v kaplích sv. Aloise Gonzagy, sv. Vincence Ferrerského a Panny Marie Škapulířové.
Na stěnách presbytáře jsou pak znázorněny dvě starozákonní scény – Betsabé před králem Šalamounem a Korunování Ester králem Ahašverem. Tyto malby vynikají zejména iluzivní kvadraturou, do níž jsou obě scény zasazeny. Kvadraturní výmalba je zvládnuta s velkou přesností, což svědčí o Supperově talentu a schopnostech – zejména iluzivní kupole namalovaná na klenbě presbytáře skutečně vzbuzuje dojem reálné architektury. Supper si byl jistě vědom svých dovedností, především v oblasti architektonického iluzionismu, a své dílo proto signoval slovy Architectus Triboviensis 1768 na nápisové tabulce pod jeho údajným autoportrétem, jenž se nachází na evangelijní straně presbyteria. Podílel se také na výmalbě některých bočních kaplí, přičemž doprovodné scény na stěnách opět zasadil do iluzivně malované architektury. Zajímavým detailem je fakt, že stejným způsobem Supper vymaloval také stěny za samotnými oltáři, kam téměř není vidět, přičemž aby si jich člověk všimnul, je nutné prostor kaplí pozorně prozkoumat.
Nepostradatelnou součástí kostela je i sochařská výzdoba, nad jejímž autorstvím zůstává několik otazníků. V tomto ohledu bývají nejčastěji skloňována jména sochařů Severina Tischlera, Josefa Františka Pacáka, Jana Jiřího Schaubergera či olomouckého sochaře Jana Kammereita. Mezi další případné autory však bývají řazeni také Jiří Antonín Heinz nebo Řehoř Thény. V sochařských dílech moravskotřebovského kostela si lze povšimnout několika názorových proudů – jeden se přiklání ke stylu Matyáše Bernarda Brauna (Severin Tischler, Josef František Pacák a Josef Seitl) a druhý navazuje na tvorbu tehdy v Olomouci působícího Baldassara Fontany (Jan Jiří Schauberger, Jan Kammereit a Jiři Antonín Heinz).
Severin Tischler, Naděje
Jsme zde tedy svědky nevšedního propojení několika tvůrčích vyjádření, uměleckých okruhů různých regionů v jeden celek. Zájem odborné veřejnosti o tento soubor sochařských děl mimochodem vzbudil svým výzkumem profesor Miloš Stehlík. V současnosti jsou snad jedinými sochami s víceméně jasným autorským připsáním postavy Víry a Naděje na oltáři sv. Kříže, které by měly pocházet z dílny Severina Tischlera a v obou případech můžeme mluvit o dílech s nemalou uměleckou hodnotou.
Naše návštěva kostela byla zakončena krátkým nahlédnutím do prostoru přilehlé loretánské kaple, která je díky starosti zdejšího svědomitého otce Eliáše Paseky snad konečně na konci svého nešťastného období, jež se podepsalo na jejím nepříliš utěšeném stavu. Nutno také zmínit, že fasáda lorety nese rovněž hodnotnou freskovou výmalbu, jejímž autorem je opět Juda Tadeáš Supper.
Knihovna františkánského kláštera
Naše exkurze pokračovala do nedalekého františkánského kláštera, kde jsme nejprve zavítali do klášterní knihovny. Po zdolání spletitých chodeb a několika místností, v nichž byly umístěny dřevěné sochy, plátna nebo různé nápisové tabulky a kříže, jež byly zřejmě zrovna restaurovány, jsme se ocitli v nevelké, skromné, leč zajímavé polygonální knihovně, nacházející se v druhém patře za kněžištěm. Knihovna je vybavená pozoruhodnými skříněmi, jejichž křídla jsou vyplněna plátny s originálními emblémovými malbami. Dnes již bohužel není známo, kdo byl jejich autorem, avšak jelikož jsou františkáni řádem žebravým, je na místě se domnívat, že jím mohl být buď některý lokální diletující malíř, anebo jeden z bratrů z kláštera, což se jeví jako pravděpodobnější varianta. Odpovídala by tomu promyšlená a sofistikovaná ikonografie zobrazených témat, svědčící o autorově velmi dobré znalosti latiny a náboženské nauky, a naopak ne příliš vysoká umělecká úroveň těchto maleb.
Součásti kláštera je také kostel sv. Josefa, k němuž z boční strany přiléhá poměrně velká kaple sv. Petra, kterou jsme naši exkurzi zakončili. Do této kaple jsme se nevydali náhodou, na oltáři je zde totiž v současnosti umístěno dřevěné polychromované sousoší kalvárie, které je opředeno nejasnostmi, stejně jako většina toho, co jsme v rámci exkurze spatřili. Nevíme s jistotou, kdo je autorem těchto dřevěných soch, ani jaké bylo jejich původní umístění. V otázce autorského určení opět přichází do úvahy Severin Tischler, Jan Jiří Pacák nebo František Josef Seitl. Nicméně umělecká úroveň těchto dřevěných soch je spíše známkou toho, že tvůrcem byl někdo méně významný. Mezi možnostmi, kde se mohla kalvárie v minulosti nacházet, se nabízí buď jedna z pašijových kaplí po cestě na nedaleký křížový vrch, případně fasáda presbytáře kláštera františkánů nebo také interiér hřbitovního kostela. Tak či onak, až na tuto kalvárii se všechna námi spatřená umělecká díla v Moravské Třebové nacházejí in situ, tedy ve svém původním prostředí, a bylo proto nevšedním zážitkem ocitnout se v bezprostřední blízkosti uměleckého díla, které je naopak vyjmuto ze svého původního místa. Ať už v něm dříve hrálo jakoukoliv roli, stalo se nyní spíše jen jakýmsi fragmentem své doby a svého dnes již pozapomenutého významu.
Kalvárie v kapli sv. Petra, kostel sv. Josefa
Foto:
Jiří Štefaňák, Adéla Hubáček, Tereza Horáková, Tomasz Zwyrtek
Literatura:
Ivo Krsek – Zdeněk Kuďelka – Miloš Stehlík – Josef Válka, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Praha 1996.
Martin Pavlíček, Severin Tischler. Sochař pozdního baroka na pomezí a Moravy Čech, Olomouc 2008.
Jana Martínková (ed.), Barokní sochařství v Moravské Třebové. Problematika připisování autorství, restaurování, prezentace, Moravská Třebová 2011.
Jan Sedlák (ed.), Cesta od renesance k baroku, slavné stavby Moravské Třebové, Praha 2012.
Petr Arijčuk, Josef Ignác Sadler a Juda Tadeáš Supper. K obrazovému vybavení děkanského kostela v Moravské Třebové, in: Jana Martínková (ed.), Malíři 16.–18. století a Moravská Třebová, Moravská Třebová 2012.