PROCHÁZEJÍCE SE historickým centrem Neapole je téměř nemožné minout někdy drobné a skromné, a jindy naopak mohutné a bohatě dekorované oltáře lemující úzké uličky tohoto města. Votivní kaple, kterých se zde nachází stovky, jsou nejen fascinujícím důkazem historické kontinuity místního udržování kolektivní i soukromé zbožnosti, ale také mementem legendy pozoruhodného napravení hříšného města.
Kdy se z Neapole stal přístav protkaný stovkami miniaturních chrámů? V dobách, kdy bylo město jedním z „must-visit” tehdejších kavalírských cest (společně s Pompejemi a Herkulaneem, kde zrovna probíhaly intenzivní vykopávky) sloužil ve městě dominikánský mnich Gregorio Maria Rocco (1700—1782). Ten měl na svědomí např. monumentální královský chudobinec známý též jako Palazzo Fuga, který nechal postavit Karel III. Španělský (1716—1782). Když vládu nad městem převzal jeho syn Ferdinand I. (1751—1825), potýkal se ve městě se značnými potížemi, především s bující kriminalitou v nedostatečně osvětlených uličkách. Po několika marných pokusech osvětlit město lampičkami s olivovým olejem však byly zdroje světla opakovaně odcizeny, a ulice tak zůstaly temné a nebezpečné. Bourbonský král se tedy obrátil na tehdy již proslulého mnicha Padre Rocca, jenž přišel v roce 1770 s návrhem, že lampičky zakomponuje do drobných svatyní, čímž budou plnit religiózní funkci a současně budou řešit problém s nedostatečným osvětlením.
Za finanční podpory krále nechal Padre Rocco vytvořit kopie obrazů Panny Marie z tamních klášterů, aby jejich ikonografie rezonovala s místními obyvateli, a nechal je doplnit dřevěnými kříži, které podtrhávaly význam místa jako bod hodný zastavení se ke kontemplaci nad Bohem. Každé umístění bylo doprovázeno posvěcením daného místa, z čehož se postupně stala žádaná podívaná a kulturní akce. Díky tomuto společenskému rozměru tak rostl zájem o další svatyně. S nadějí, že líbezný pohled Madony zastaví zloděje před krádeží lamp, rozvážný kněz mimo jiné pověřil rodiny obývající domy, na jejichž zdech svatyně vznikla, aby ji svědomitě střežily a nedopustily, aby plamen uhasl.
Altarino zasvěcené Panně Marii Sedmibolestné
Netrvalo tedy dlouho, a z prvotní myšlenky osvítit pár ulic města se stal jakýsi trend a výsada těch nejzbožnějších rodin, které odměnou za své bohabojné chování získaly svou osobní kapličku, o níž se mohly starat. V dobách největšího rozkvětu bylo těchto kapliček v Neapoli až přes dva tisíce. Jakou konkrétní podobu však tyto veřejné, a přesto z části soukromé, především mariánské oltáře měly?
Jak by jistě tvrdili samotní Neapolitánci, Boh!? Tedy jak přesně vypadaly původní kapličky se už bohužel nedozvíme, jelikož se jednalo o rychlou výstavbu, a navíc každá jedna z nich byla opatrována jinou rodinou, která si jejich vzhled postupně upravovala dle svých osobních preferencí. Jejich výstavba se neřídila žádnými striktními pravidly, a proto se mnohdy můžeme setkat s až bizarními výplody lidové tvořivosti. Většina z nich však dnes svou architekturou a celkovým vizuálem nápadně připomíná antická lararia. Pod larariem si představte samostatně stojící nebo do zdi zapuštěnou niku, po jejíchž stranách se tyčí dekorativní pilastry, v případě těch luxusnějších dokonce bohatě dekorované korintské sloupy, které na sobě nesou opět více či méně dekorovaný tympanon. Celá vnitřní výduť je vyhlazena a pokryta freskou, na níž jsou zobrazeni právě Lares–domácí bůžkové, po nichž je tato architektura pojmenována. Kromě tančících bytostí připomínajících fauny doprovázeli tyto scény i tzv. Genes, duchové ochraňující hlavu domu, dále také hadi, symbolizující ochranu anebo též Vesta, bohyně střežící domácnost, mnohdy zobrazovaná pouze zástupným symbolem ohně.
Lararium v domě Vettiů v Pompejích
Tyto miniaturní chrámy byly domácími votivními stavbami, které sloužily k provozování kultu tzv. Lares, tedy uctívání domácích bůžků, kteří měli Paterfamiliovi – hlavě rodiny a celé jeho domácnosti přinášet štěstí. Svědectví o tomto osobním rodinném provozování náboženství, jehož se zřejmě mohli účastnit všichni obyvatelé domu včetně otroků a žen, tak činí z těchto drobných edikul jedinečný prostor. Tento prostor mohl být místem setkávání jednotlivých členů domácnosti při vykonávání obětin či pouhé meditace u zobrazených božstev. O těchto teoriích můžeme uvažovat díky dokonalému zachování původního stavu svatyň v Pompejích, v nichž byly kromě sošek bůžků nalezeny i různé obětiny, šperky či svíce.
Altarino zasvěcená Panně Marii Pompejské
Ač byly tyto objevy učiněné až po vztyčení svatostánků v Neapoli, své nynější podoby nabývaly až postupem času. Z dnešních 316 funkčních kapliček pochází většina z období konce 19. století až první poloviny 20. století. Právě v této době docházelo k intenzivnímu objevování lararií na území Pompejí, a tak s mementem tehdejšího okouzlení antikou, je zřejmé, že architektura kapliček je inspirovaná starověkými oltáři. Dnes už nejsou pouhým světlem provázejícím noční poutníky, ale i módním architektonickým prvkem, a především rodinným dědictvím, o nějž s citem a jistým sentimentem rodiny vřele pečují, tak jako zřejmě bylo i v případě lararií.
Kromě zapalování svící, zapínání neonových světýlek, vyměňování čerstvých květin nebo oprašování těch umělých, mnohé kapličky jsou doplněny o fotografie zesnulých blízkých, které stojí po boku svatých, jimž jsou zasvěceny. To však ale není jediné místo, kde se fotky nebo dokonce figurky zesnulých nachází. V okolí oltáře je mnohdy situována i miniaturní grotta, v níž tyto příbuzné olizují plameny pekelné. Toto označení, jakkoli líbivé však není přesné, protože zesnulí jsou zde podrobeni mukám v očistci. Není divu, pohybujeme se přece ve městě tolik spjatém s kultem mrtvých a očistcem. Jak píše o těchto postavách Marino Niola (*1943) ve své publikaci Il Purgatorio a Napoli (Roma 2003, s. 14):
„Jsou to duše očistce, anonymní nekonečný dav trpících duchů, kteří obývají hlubiny půdy a duše města, předmět starobylé zbožnosti, která se dotkla a částečně se dotýká srdce neapolské lidové religiozity, kterou nezapomenutelná zbožnost věnuje kultu mrtvých: jejich zesnulým blízkým, ale také a především komunitě.”
Ostatně jak se o tom několikrát zmiňuje i Philippe Ariès (1914—1984) ve své publikaci Dějiny smrti, 1977, Neapol je výjimečným důkazem přežití fenoménu nutného uctívání zemřelých v období protireformace církve. Právě tehdy zde vznikají silné kořeny obětavé péče o duše těch, kteří s námi již nejsou na tomto světě. Vzpomínkou, zádušní mší či darem církvi ve jménu zesnulého, působíme na „třetí místo”, tedy očistec, kde je duše lapena, abychom ji dostali do ráje. Současně tímto zbožným chováním šlechtíme svůj vlastní posmrtný život a pomyslně zkracujeme dobu, kterou budeme muset my sami v očistci strávit.
Altarino s Pannou Marií Karmelskou a očistcem
Detail očistce
Tato péče o mrtvé je v neapolské kultuře neustále přítomná. Nejen v případě těchto drobných modelů očistců, ale také v případě kultu Anime Pezzentelle, tedy lidové zvyklosti starat se o lebky neznámých zemřelých. Podle tohoto kultu totiž právě v lebkách spočívá lidská duše a vzpomínkou a péčí o ni lidé těmto neznámým opuštěným duším pomáhají zajistit cestu z očistce do ráje.
Přesto, že nás tedy možná na první pohled fotky zemřelých a postavičky v plamenech v miniaturních očistcích nebo po boku svatých překvapí, pro Neapolitánce je to neoddělitelná součást místního folkloru. Tyto ikonické kapličky, původně vznikající jako součást osvětlení temných městských koutů, se díky své religiózní hodnotě staly votivními edikulami, které spojují místní mezi sebou i se svými zesnulými. Ačkoli si o nich nedovolím tvrdit, že jsou novověkými či dokonce novodobými lararii, kromě své vizuální podobnosti tvoří stejně jako ona pouto mezi rodinami a ochrannými silami, jenž nás mají strážit.
Další Altarino zasvěcené Panně Marii Karmelské s očistcem
ZDROJE:
- Philippe Ariès, Dějiny smrti, Praha 2020.
- Deborah D’Addetta, The Altarini of Naples, Italy Segreta, 24. 3. 2023, dostupné z: https://italysegreta.com/the-altarini-of-naples/
- Marino Niola, Il purgatoria a Napoli, Roma 2003.
- David G. Orr, Roman Domestic Religion: The Evidence of the Household Shrines, Skidmore College 1978.
- Maria Cristina Pantellaro, Edicole votive a Napoli tra memorie contese e pratiche dell’abitare (doktorská disertační práce), Università degli Studi di Roma „La Sapienza“, Roma 2023.
- Il culto delle anime pezzentelle, Complesso Museale Santa Maria delle Anime del Purgatorio ad Arco, dostupné z: https://www.purgatorioadarco.it/il-culto-delle-anime-pezzentelle/
ZDROJE OBRÁZKŮ:
Autorkou všech fotografií je Karolína Maněnová.