několik Esejí o architektuře historismu, které na našem blogu postupně představíme, původně vzešlo z jednoho z kurzů na Semináři dějin umění. Jeho cílem bylo podívat se na architekturu 19. století v široké geografické perspektivě. Byla to totiž právě tvorba této epochy, která se stala první globalizovanou architekturou v historii, s dosahem na všechny obydlené kontinenty. To samozřejmě blízce souvisí s otázkami Nacionalismu, kolonialismu a imperialismu v této době. První esej naší nové série však rovněž ukáže, že historismus není jen tématem předminulého století, ale je tu s námi stále – stejně jako politické ideologie, které jej doprovázely. termín „globální“ tak nemusí mít jen čistě geografický význam, ale přeneseně také chronologický.
V roce 2010 byl obyvatelům Severní Makedonie představen pozoruhodný projekt s názvem Skopje 2014, který si dal za cíl obrodit národní identitu země skrze implementaci neoklasicistní a novobarokní architektury do veřejného prostoru hlavního města a celkovou reorganizaci jeho centra. Nešlo o náhodu, ale o taktický politický tah. Projekt byl navržen zastupiteli města Skopje a ministryní kultury a podpořen tehdejším premiérem Nikolou Gruevskim, hlavou vládnoucí nacionalistické strany VMRO-DPMNE.
Ta se od svého zvolení v roce 2006 snažila politizovat a přepisovat makedonskou historii ku svému prospěchu a Skopje 2014 měl být jejím finálním dílem. Pomocí vlastní interpretace historických architektonických stylů chtěla vláda vyjádřit národnostní kontinuitu se starověkou Makedonií Alexandra Velikého, pozdvihnout Skopje mezi evropské metropole a oprostit se od komunistické a osmanské historie. Podle tohoto popisu by ideu Skopje 2014 málokdo zařadil do 21. století. Příliš se totiž podobá produktům historismu vznikajícím bezmála sto či dvě stě let před ním – ostatně s trochou přehánění se dá říci, že podobný program měla právě před oněmi sto a více lety třeba i Praha.
Realizaci projektu podstatně pomohl chatrný stav centra Skopje – město bylo totiž v roce 1963 zdevastováno zemětřesením. Snahy o jeho obnovu sice probíhaly už od 60. let 20. století, v 80. letech však byly pozastaveny kvůli vyčerpání finančních prostředků. Tato obnova se nesla v duchu modernistických tendencí podpořených tehdejším komunistickým režimem a jugoslávskou vládou. Přestavba Skopje byla mezinárodním tématem, Jugoslávie na ní spolupracovala s Organizací spojených národů. Do architektonické soutěže se přihlásilo mnoho architektů z celého světa, a nakonec v ní zvítězil japonský architekt a urbanista Kenzo Tange. Ten na koncepci Skopje spolupracoval s Chorvatským institutem městského plánování. Pod jejich taktovkou vznikaly betonové a monumentální budovy brutalistního stylu, charakteristické jak pro svou dobu, tak pro politický režim, který jejich výstavbu schvaloval. Právě jejich režimní původ se stal důvodem kritiky ze strany vlády Nikoly Gruevskiho, která začala usilovat o zakrytí jejich minulosti – a to doslova.
1. Budova makedonského Telekomu a hlavní pošty Skopje, architekt Janko Konstantinov, 1974, fotografie: Vase Amanito.
Projekt Skopje 2014 byl realizován mezi lety 2008 a 2017. Poté byl pozastaven z důvodu nástupu nové vlády. I přesto se podařilo město nemálo pozměnit. Prvním a pravděpodobně i hlavním záměrem bylo oprostit Skopje od urbanistických zásahů vznikajících během komunistického režimu zakrytím brutalistních budov aplikacemi evokujícími fasády antických staveb jako jsou sloupy nebo štíty. Tímto způsobem byly zakryty: budova Vlády Republiky Severní Makedonie, budova Ministerstva spravedlnosti, budova Parlamentu (ta byla doplněna o kupole), budova Ministerstva dopravy a komunikací nebo budova MEPSO (administrativní budova provozovatele přenosné soustavy elektrické energie). Vzniklo však také spoustu nových staveb v „klasickém“ stylu. Mezi ně patřily například Archeologické muzeum, Muzeum makedonského boje, Národní divadlo (které vzniklo jako replika budovy z roku 1927), vítězný oblouk Porta Makedonija a nespočet dalších, většinou administrativního charakteru. Do veřejného prostoru, převážně do okolí Náměstí Makedonie, byly doplněny sochy vyjadřující kontinuitu se starověkou Makedonií. Většina z nich zobrazovala významné postavy z historie, jakými byli například císař Justinián I., car Samuel, Matka Tereza nebo bojovníci, kteří odkazovali k velikosti Alexandra Makedonského. Projekt s sebou nesl ještě jeden diskutabilní fakt – bylo do něj investováno dohromady 600 milionů euro, a to i přesto, že je Severní Makedonie klasifikována jako jedna z nejchudších zemí v Evropě. Vláda tedy do tohoto megalomanského plánu vložila astronomickou částku, zatímco část populace žila pod hranicí chudoby.
6. Slobodan Živkovski, Archeologické muzeum Severní Makedonie, Skopje, 2014
Je třeba podotknout, že volba stylu, nebo spíše stylů, poukazovala především na ignoranci skutečné historie země, její architektonické tradici i její populace, která se etnicky i jazykově řadí ke slovanským národům. Neoklasicistní ani novobarokní styl totiž se starověkou Makedonií v ničem nekoresponduje. Šlo tedy spíše o selektivní proces a anachronistickou snahu vytvořit návaznost na jakousi vlastní představu o odkazu Alexandra Makedonského, od jehož doby se realizované budovy i skutečná minulost státu značně liší. Politická strana VMRO-DPMNE se kromě budování nacionalistických vizí zároveň snažila Severní Makedonii politicky přeorientovat od Evropy směrem k Rusku – výběr architektonických stylů je tedy pozoruhodný i z tohoto hlediska.
7. Roza Pavleska, Socha císaře Justiniána I., Skopje, 2011.
Cílem projektu však bylo kromě nového vizuálu představujícího národní identitu podle VMRO-DPMNE také přilákat do Skopje turisty – obyvatelé hlavního města se po přestavbě středu města raději začali vyhýbat. Reakce turistů na bizarní vzhled centra se pohybují na škále od úžasu ke znechucení. Většina turistických blogů návštěvu Skopje popisuje jako jeden velký WTF (Co to sakra je?!) moment. Návštěvníci architekturu označují v lepším případě za diverzní, v tom horším za kýčovitou nebo dokonce šílenou. Turisticky město jednoduše nedává smysl – nenabízí nic výjimečného. Obyvatelům západní Evropy nebo Spojených států je totiž neoklasicistní i novobarokní architektonický styl dobře známý, většinou ho však v domácím prostředí nacházejí na budovách, které z dob popularity těchto stylů opravdu pocházejí a jejich podoba je tedy logická a historická. Jejich znovuvyužití ve 21. století je tedy pro člověka z takového prostředí spíše humorné. Turisté také vyzdvihují, že budovy působí nedokončeně a evidentně potřebují údržbu – autoři projektu si podle mnohých ukousli příliš velké sousto, a lze to rozpoznat i laickým okem. Spousta budov, i těch co s projektem nijak nesouvisí, dokonce doopravdy již nyní prochází renovací. Někteří turisté se pak nebojí zajít tak daleko, že Skopje s nadsázkou nazývají staveništěm. Obecně obdivují spíše několik málo ,,starých“ budov, které se ve Skopje nacházejí – ty pocházející z dob Osmanské říše, z 19. století – nebo právě ty vytvořené v rámci modernistické přestavby v 70. letech.
Záměr strany VMRO-DPMNE byl ale ve výsledku z části naplněn – město turisty opravdu přitahuje. Podařilo se totiž docílit výsledku na evropském poli tak ojedinělého, že vyvolává vášnivé reakce. Nikoliv však obdivuhodné, jak bylo pravděpodobně zamýšleno, ale spíše výsměšné – po realizaci projektu Skopje 2014 se městu začalo přezdívat Disneyland východní Evropy (či Disneyland Balkánu) a návštěva tohoto obyvatelného lunaparku je doporučována právě kvůli absurdnímu výsledku, který kombinace architektonických stylů vytvořila.
Zdroje:
Andrea Nedbalová, Přestavby Skopje a formování makedonské národní identity (diplomová práce, Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd), Praha 2017.
Bojan Blazhevski, Skopje 2014: Disneyfication Of A City Or Powerful Tool In The Hands Of The Competitive Authoritarian Regime In Macedonia?, Research in Social Change 13, 2021, s. 86-101.
Goran Janev, ‘Skopje 2014’: Erasing Memories, Building History, in: Maria Couroucli – Tchavdar Marinov (eds.), Balkan Heritages: Negotiating History and Culture, London 2015, s. 111-130.
https://bbqboy.net/wild-wacky-skopje-macedonia-one-strangest-places-weve/
https://wave.rozhlas.cz/skopje-je-balkanska-metropole-pseudobarokniho-kyce-5186646
https://windandwhim.com/what-is-skopje-really-like-an-honest-review/
https://www.wayfaringwithwagner.com/skopje-strangest-city-world-macedonia/
Maja Babić, The Yugoslav Skopje: Building the brutalist city, 1970-1990, in: Jasna Mariotti – Kadri Leetmaa (eds.), Urban Planning During Socialism: Views from the Periphery, London 2023, s. 66-78.
Paul Reef, Macedonian Monument Culture Beyond ‘Skopje 2014’, Südosteuropa 66/4, 2018, s. 451-80.
Obrázky
Úvodní foto: Architectuul
- The Guardian
- The Guardian
- The Guardian
- architectuul.com
- architectuul.com
- Wikimedia Commons
- Wikimedia Commons
