Budova vlakového nádraží ve Valašském Meziříčí: zapomenutý funkcionalismus

Na okraji Valašského Meziříčí stojí u trati nádraží z konce třicátých let 20. století. Dnes Nevypadá úplně k světu, jak se to starším budovám bohužel stává. Přestavby a opravy nerespektující původní záměr, změna provozních nároků i pouhý čas se umí na vzhledu stavby silně podepsat. Správa železnic se při plánované rekonstrukci trati rozhodla tuto budovu demolovat. Proti tomu se zvedly oponentské hlasy z řad odborné i laické veřejnosti – petici je mimochodem možno podepsat na webu pacanovskehonadrazi.cz. Tento text původně vznikl jako odborné stanovisko podporující zachování nádraží, v mírně obměněné podobě jej nyní přinášíme také našim čtenářům.

Budova vlakového nádraží ve Valašském Meziříčí vznikla podle projektu Hilara Pacanovského a Rudolfa Hraby a pochází z let 1937–1939.  Židovský architekt Pacanovský patřil k organizaci Levá fronta, skupině progresivních architektů, mezi nimiž působil také Karel Teige. Mezi válkami byl Pacanovský autorem mnoha kvalitních funkcionalistických bytových domů v Praze a věnoval se architektuře také teoreticky, jako autor odborných publikací. Druhý z architektů, Hraba, pak sehrál výraznou roli v rozvoji Kutné Hory, kde působil jako městský architekt. Jeho nejzásadnějšími projekty byl regulační plán tohoto města a spoluautorství Tylova divadla. Působil ale i jako aktivní člen Spolku inženýrů a architektů (SIA), měl doktorát z architektury a ve dvacátých letech byly vysoce hodnoceny jeho urbanistické soutěžní plány rozvoje okrajů Prahy. Jednalo se tedy o zkušené, kvalitní a uznávané architekty, a to přesto, že dnes jejich jména nerezonují s takovou silou, jako některá jiná.

Samotná architektura nádražní budovy je pak více než pozoruhodná. A to jak coby stavba-solitér, tak coby součást architektonické krajiny Valašského Meziříčí. Jakkoliv město oplývá kvalitními stavbami meziválečné éry, budova nádraží je zde prakticky jedinou funkcionalistickou veřejnou stavbou. Ostatní veřejné budovy jsou především puristické, a ne tak progresivní (např. dřevařská škola a učitelský ústav od Miloše Lamla či spořitelna od Aloise Balána), zatímco funkcionalismus se ve Valašském Meziříčí uplatnil především u soukromých objednavatelů a jejich vil a bytových domů. Budova nádraží tak má nezastupitelné místo v obraze města, jako zásadní příklad československé progresivní avantgardní architektury budované státem se záměrem zřetelné modernizace infrastruktury skrze kvalitní realizace i v menších městech. (Kéž by i dnes stát ke své stavební politice v regionech přistupoval tak jako meziválečná ČSR).

4. Miloš Laml, dřevařská škola, plán, 1927

Z hlediska samotných forem budovy zaujme na první pohled její silueta. Pečlivě komponovaná jako stoupající/klesající kaskáda, která je i z dáli jasně rozpoznatelná. Tento tvar můžeme na jednu stranu vyložit jako specifický výraz meziválečného „mašinismu“ a identifikovat v něm síly, které se hromadí při brždění vlaku, a naopak uvolňují při jeho rozjezdu. Tyto síly se symbolicky hromadí v nejvyšší části nádraží a uvolňují směrem do nekonečna v jeho nižších, horizontálních partiích. Připomeňme jen, že avantgardní architekti rádi využívali jako vizuální elementy právě reference na moderní dopravní prostředky (letadla, lodě, auta i vlaky), a tak i valašskomeziříčské nádraží je symbolickým vlakem, s vysokou „lokomotivou“ na jedné straně, na níž navazují „vagony“ různého určení. Stavba totiž ve svých výškově i půdorysně různých hmotách pracuje s diferenciací jednotlivých funkcí, což je mnohem důležitější než její výše podaný sémantický výklad.

5. Hilar Pacanovský a Rudolf Hraba, nárys fasády budovy nádraží, 1937/1938

6. Foto nádraží v roce 1982 © Jindřich Zeť

Nádraží jako stavební typ není jen místo, odkud odjíždějí lidé, bylo a je to také místo kde se úřaduje, bydlí, skladují se věci, kde jsou služby a technické zázemí. To vše Pacanovský a Hraba rozmístili podle zásad moderní, na funkci orientované architektury. Jednoduše řečeno – každá z hmot budovy znamená jinou funkci, separovanou od ostatních částí. V nejvyšší části vlevo je to v přízemí administrativa stanice a v patrech byty pro železniční zaměstnance. (V meziválečné době se stát často staral o to, aby státní zaměstnanci měli dobré a dotované bydlení, nenechal je na pospas bezuzdnému trhu.) Lapidární utváření fasády bytové části upomene na Pacanovského pražské bytové domy, ale také na architekturu městských malobytových domů od Bohuslava Fuchse či Josefa Poláška v Brně.

7. Foto nádraží v roce 1940

Uprostřed komplexu nádraží pak leží část pro veřejnost, jejíž prostor byl funkčně, byť nikoliv prostorově, rozdělen: levá strana jako pasáž sloužící coby východ z nádraží pro cestující, kteří přijeli; pravá jako místo pro ty, co odjíždějí a musí na nádraží strávit nějaký čas. Proto má také budova dva původní velkorysé portály směrem do ulice, odlišené tím, že východ je ustoupen, zatímco vchod předstupuje a zve z ulice dovnitř. Vestibul s pokladnami a úschovnou zavazadel vedl cestujícího doprava do prostorné haly na kterou navazovaly čekárny – jedna byla dokonce pouze pro školní mládež – a restaurace. Strategií drah v meziválečné době bylo, že cestující má za své peníze nárok na určitý komfort, že nemusí postávat v zimě a větru na peróně, ale má možnost čekat v sedě, v prostorném, čistém a důstojném prostředí. Zároveň dráhy sázely na prezentaci vlastního statusu skrze velkorysé prostory pro veřejnost a jejich vybavení, včetně přirozeného světla proudícího přes velká okna, jimiž se čekárny otevírají do ulice, a která tak i navenek sdělují jejich funkci.

Připomeňme také dobový popis interiéru z časopisu Zprávy železničních inženýrů z roku 1940: „Nejprostornější místností je dvorana, provedená v šedozeleném odstínu a z části zeleně vykachličkovaná. Příchody do podchodů jsou obloženy černou kachlí, bíle vyspárovanou.“ Architekti tedy mysleli i na barevné provedení, a také to sloužilo cestujícím k vizuálnímu rozlišení funkcí jednotlivých částí vnitřku.

8. Hilar Pacanovský a Rudolf Hraba, půdorys přízemí budovy nádraží, 1937/1938

Další rovinu stavby tvoří kontext v rámci soudobé architektury této typologie. Funkcionalisticky pojatých nádraží v Česku není zase tak velké množství, jak by se mohlo zdát. Mnohé meziválečné realizace jsou spíše klasicizující a nádraží mají formy triumfálních bran do měst (Olomouc, Hradec Králové), ty starší z 20. let jsou ve stylu republiky/národním stylu (Český Brod, Česká Třebová), popřípadě dalších stylových proudů (Rokycany), ty v menších městech mají zase charakter drobnější stavby podobné bytovému či rodinnému domu (Bechyně, Valašské Klobouky), nebo jsou dokonce inspirovány lidovými tradicemi (Uherské Hradiště, Uherský Ostroh, Ostrava-Petřkovice).

Nádražních budov sledujících avantgardní principy je u nás mnohem méně. Pokud pomineme až poválečné realizace v Pardubicích, Hranicích či ve Znojmě, máme tu především příklady Poděbrad (1931), Lískovce u Frýdku (1931), Roudnice nad Labem (1932), Kolína (1939) a Teplic nad Bečvou (1939). V rámci těchto několika málo staveb vykazuje ta valašskomeziříčská příbuznost především se stavbami z Lískovce, Roudnice a s poválečnými stavbami z Pardubic, Hranic a Znojma. S těmi sdílí právě diferenciaci hmot podle funkcí, převýšení některých částí a horizontalitu jiných. I to činí z budovy ve Valašském Meziříčí velmi hodnotný objekt, jeden z mála tohoto typu na našem území. Hodí se ostatně připomenout, že přední československý železniční architekt a teoretik Josef Danda (mj. spoluautor nádraží v Pardubicích a hlavního nádraží v Praze a autor nádraží v Ostravě-Vítkovicích, Chebu, Klatovech či Třinci) valašskomeziříčskou budovu zmiňuje ve své knize Naše železniční nádraží z roku 1988 jako příklad „nové architektury“ železničních staveb.

Na závěr je také možné podotknout, že nádražní budova je krom svých architektonických kvalit také dokumentem správního a územního vývoje města. Vznikla totiž namísto původních dvou nádraží jako jakýsi symbolický vrchol procesu spojení obcí Valašského Meziříčí a Krásna nad Bečvou do jednoho celku, a to v katastru druhé jmenované.

Lze tak uzavřít, že předmětná nádražní budova je kvalitním zástupcem meziválečné avantgardní architektury budované státem v rámci rozvoje a modernizace služeb. Původní dispozicí a hmotově-funkčním dělením její architekti uplatnili aktuální modernistické myšlenky účelného provozu, zároveň však komfortu a reprezentace. Ve své typologii je tato budova jednou z několik málo na území Česka, v rámci Valašského Meziříčí je svým charakterem jedinečná.

Literatura

Josef Danda, Naše železniční nádraží, Praha 1988

Rostislav Švácha, Od moderny k funkcionalismu, Praha 1995

Pavel Novák, Stavební aféry Kutné Hory (I), Krásné město, 2013, č. 2, s. 13–14

Jan E. Svoboda, Někteří pražští židovští architekti dvacátých a třicátých let 20. století a jejich doložené i možné stavby, Staletá Praha 36, 1/2020, s. 138–158

Petr Janoš, Kutná Hora – památka UNESCO a živé město, Charakter a struktura území. Sborník z konference AUÚP ČR, Kutná Hora 14.–15. 11. 2024 Mimořádná příloha časopisu Urbanismus a územní rozvoj č. 6/2024, Brno 2024, s. 12–15

Časopis československých architektů 1923, 1924, 1926

Architekt SIA 1928

Stavitelské listy 1937, 1938, 1939

Program Českého vysokého učení technického v Praze na studijní rok 1930, 1930

Zprávy železničních inženýrů 1940

Obrázky

Úvodní foto: Valašský deník, Propamátky 

  1. Pacanovského nádraží
  2. Pacanovského nádraží
  3. Kutnohorské tisky
  4. Muzeum Valašsko
  5. Pacanovského nádraží
  6. Pacanovského nádraží
  7. Pacanovského nádraží
  8. Wikimedia
  9. Wikipedia
  10. Magazín Znojmo