Dílo měsíce | Bitva u Anghiari – Umění a vizuální kultura renesance a baroka ve střední Evropě

Po stopách ztraceného díla…

Květnovým dílem měsíce vzdáme poctu hned dvěma velikánům raného novověku, kteří v daném měsíci zemřeli. První z nich, legenda renesančního umění dobře známá i široké veřejnosti, umírá 2. května 1519 v Le Clos Lucé u Amboise ve Francii. Druhý umělec, skutečný mistr zaalpského baroka, pak 30. května 1640 v Antverpách.

Věřím, že jste hádanku rozluštili… Ano, nejsou jimi nikdo menší než Leonardo da Vinci a Peter Paul Rubens. Co je ale spojuje kromě měsíce, ve kterém zemřeli? Jak jinak, než umělecké dílo! Začněme tedy pěkně od začátku…

Roku 1504 získal Leonardo da Vinci smlouvu na vytvoření fresky v Sále pěti set florentské radnice (tehdy Palazzo della Signoria, pozdější Palazzo Vecchio). Freska měla připomínat vítěznou bitvu u Anghiari, jíž dne 29. června 1440 svedli Florenťané, pod vedením Micheletta Attendolo z rodu Sforza, společně s papežskými oddíly a podporou benátské kavalérie, proti Milánu, vedenému Niccolò Piccininem, kterého vyslal vévoda Filippo Maria Visconti. Výsledek bitvy znamenal pro Florencii definitivní získání vlivu v Toskánsku. Niccolo Machiaveli později ironicky prohlásil, že během 24 hodinové bitvy zahynul pouze jediný muž, a to navíc potupnou nešťastnou náhodou při pádu z koně. Da Vinciho dílo nicméně zachycovalo skutečně lítou bitevní vřavu, naznačující spíše verzi renesančního historika, humanisty a archeologa Flavia Biondy, který tvrdil, že v bitvě padlo 60 mužů a 400 jich bylo zraněno.

Práce začaly ústřední scénou – Bitvou o milánský prapor. Dochovalo se několik Da Vinciho přípravných kreseb; například kresba studující odhodlaný a bojovný výraz hlavní postavy této scény, starého muže v baretu, kterým je pravděpodobně Niccolò Piccinino. Druhá studie rudkou vztahující se k tomuto výjevu rovněž mistrovsky a detailně zachycuje soustředěný a odhodlaný výraz jiného bojovníka.

Karton s hlavní scénou, který byl vystaven v Medicejském paláci (dnes Palazzo Medici Riccardi), později obdivovala a kopírovala řada umělců a Giorgio Vasari proto mohl v Le Vite zaznamenat, že Da Vinci znázornil scénu v „celé rozmanitosti“ a s „neuvěřitelnou zručností“. Přenesení na zeď naneštěstí tak zručné nebylo. Kvůli špatným zkušenostem s technikou fresky a Da Vinciho tendenci rozpracovávat několik projektů najednou se totiž umělec rozhodl přenést malbu na zeď olejovými barvami, a proto nanesl velmi silnou základní vrstvu s voskem. Když začala malba stékat, pokusil se ji Da Vinci vysušit za pomoci košů s horkým dřevěným uhlím, nicméně přesto horní část malby nestačila vyschnout. Da Vinci práci nikdy nedokončil, ostatně stejně jako jeho rival Michelangelo Buonarroti, který pracoval na fresce Bitvy u Casciny na protější stěně, ale v průběhu prací byl odvolán do Říma nově zvoleným papežem Juliem II.

V polovině 16. století (1555–1572) byl celý sál přestavěn pod vedením zmiňovaného Vasariho a jeho spolupracovníků na přání Cosima I. Medici. Jelikož na místě Da Vinciho malby byla vytvořena jedna ze šesti Vasariho fresek zachycující vítězné bitvy Florencie proti Pise a Sienně, začalo se o malbě hovořit pod názvem „ztracený Leonardo“.

Maurizio Seracini, zabývající se neinvazivními metodami analýzy umělecký děl, pokračuje ve výzkumu svého učitele Carlo Pedrettiho, který přišel roku 1968 s hypotézou, že Da Vinciho bitva nebyla Vasarim zničena. Svou teorii podepřel mimo jiné nápisem „Cerca trova“ (Kdo hledá, najde) z vlajky na Vasariho fresce. Výzkum vyvrcholil v roce 2011, kdy Seraciniho tým pomocí mikrokamer zjistil, že se za východní stěnou nachází průduch a pod ním jsou zřetelně vidět černé, červené a béžové pigmenty, jež podle dobových popisů přesně odpovídají malbě bitvy u Anghiari. Vasari tedy zřejmě těsně před Da Vinciho dílo postavil novou zeď a svou fresku vytvořil na ni. Definitivně ovšem není teorie potvrzena, jelikož výzkum byl zastaven kvůli opakovaným protestům mnoha restaurátorů, historiků umění i široké veřejnosti, kteří upozorňovali na možné poškození Vasariho cenné fresky v důsledku vyvrtání děr pro získání endoskopických snímků.

Mezi umělci, jež vytvořili strhující kopii bitvy, byl i P. P. Rubens, který se často inspiroval díly mistrů první poloviny 16. století – ať už Michelangela, Raffaela nebo Giulia Romana. Kopie děl Da Vinciho jsou v jeho studiích méně obvyklé, avšak Bitva u Anghiari Rubense zaujala. Jak dokládá i kopie Da Vinciho díla z ruky neznámého autora, jedná se totiž o mimořádně dynamickou kompozici.

Na pozdější barokní kresbě ať už samotného Rubense či jeho dalších kopistů, například Gerarda Edelincka (1640-1707), se rovněž zračí maximální napětí, nejen díky dramatické kompozici. Rubensovi se podařilo zachytit onen důraz na prudké pohyby rukou a těl i na jejich odhodlané a bolestivé výrazy obličejů, stejně jako Da Vincimu v jeho přípravných kresbách.

Rubens také vytvořil studijní kresby jako volné varianty Bitvy u Anghiari. Da Vinciho dílem se inspiroval rovněž ve svých malbách – zvláště v nejrůznějších scénách bitev a lovu se mu s mimořádným umem podařilo zapojit do hry nejen pohyb a výrazy lidí, ale rovněž zvířat. Natočením hlavy, vzpínáním či odleskem v očích dokázal Rubens, inspirován Da Vincim, zapojit zvířata do kompozice jako rovné partnery lidského elementu. Jejich kompozice se tak staly dramatickou změtí lidských a zvířecích těl, jež fascinovaly renesanční i barokní diváky stejně jako dnes.