Dnes pokračuje náš malý cyklus o ideálu ženy v době kolem poloviny 18. století další kapitolou. Všechny články původně vznikly jako společná seminární práce v jednom z kurzů věnovaných vizuální kultuře 18. století

Rituál toalety je stejně jako ženské čtení námětem mnoha obrazů z doby rokoka. Strojící se žena, obklopená svými krajkami, stuhami, šperky či flakóny s líčidly, je zde zobrazována jako objekt voyeuristického pohledu mužského pozorovatele, ale zároveň moralistní kritiky. Vyobrazení toalety odhaluje mystérium, do kterého by divák chtěl proniknout, ale prozrazuje i jistou obavu ze ztráty kontroly nad chováním druhého pohlaví v této situaci. Dámská toaleta muže zřejmě do jisté míry lákala i odpuzovala. Pojďme se tedy na tento společenský rituál nyní podívat více zblízka.

Jako toaleta či levée bylo označováno ceremoniální přijímání návštěvníků během ustrojování zavedené na dvoře Ludvíka XIV., které se poté v poněkud skromnější podobě rozšířilo i do širších kruhů aristokracie 17. a 18. století. Slovo „toaleta“ je odvozeno od látky (francouzsky toile), která zakrývala toaletní stolek, či té, kterou měla žena (nebo i muž) při česání přehozenou přes ramena. Postupně se toto slovo ovšem začalo používat v souvislosti s dalšími předměty užívanými při každodenní péči o tělo a později se tak začal označovat celý proces kosmetických úprav. Toaleta neprobíhala v samotné ložnici, ale v kabinetu umístěném před ní a představovala hlavní funkci tohoto poloprivátního prostoru.

François Boucher, Toaleta, 1742

Přijímání návštěvníků bylo obvykle zahájeno asi v 11:30, kdy už byl hostitel oblečen v negližé – tedy prošel jakousi prvotní a privátní toaletou za pomoci služebnictva – a usazen u toaletního stolku v židli určené k česání, tzv. fauteuil à coiffer. Během toalety byli přijímáni jak obchodníci, zaměstnanci a žadatelé, tak i přátelé, členové rodiny a další hosté, které musel pán (či paní) domu souběžně s líčením bavit konverzací. Nezřídka kdy byl zároveň zajištěn hudební doprovod či četba a samozřejmostí bylo i občerstvení. Tyto variabilní služby umožňovaly hostiteli přizpůsobit sociální prostor jednotlivým návštěvám – ne všem byla nabídnuta káva, ne všechny konverzace byly stejně otevřené a příjemné. Celková délka pobytu a míra intimity, která byla hostu prokázána, stvrzovala jeho sociální identitu vzhledem k hostiteli. Právě toto definování a stvrzování společenských vztahů lze považovat za hlavní funkci rituálu toalety.

Toaleta však představovala také příležitost pro intimní setkávání a svádění, které mohlo být prováděno jak přímo – tělem –, tak nepřímo – užíváním předmětů, které hostitele obklopovaly. Celý service de toilette, od jednotlivých kosmetických přípravků po všechny drobné přihrádečky a otočné pultíčky toaletního stolku, byl navržen tak, aby (pokud užíván s jistou bezprostřední elegancí) zvýrazňoval přednosti svých uživatelů. Na rizikovou transgresi společenských vrstev, ke které mohlo během toalety docházet, upozorňovalo množství moralisticky laděných maleb. Například čtvrtá scéna z cyklu Marriage à la mode Williama Hogartha zobrazuje toaletu mladé paní domu, která za přítomnosti svého manžela raději věnuje pozornost rodinnému právníkovi. Na probíhající nepočestnost upozorňují i eroticky laděné malby Lota s dcerami a Correggiův Jupiter a Ió.

William Hogarth, Toaleta, z cyklu Marriage A-la-Mode, kolem 1743

Toto narušování zavedených sociálních struktur můžeme považovat za charakteristický aspekt 18. století. Faktorem určujícím společenské postavení se totiž oproti předchozímu statusu, do něhož se člověk narodil, pomalu stávají peníze. Rostoucí třída buržoazie začíná představovat konkurenci pro tradiční šlechtu a sociální bariéry se znejasňují. Spolu se vzestupem střední třídy se mění i dispozice architektury. Prioritou nových sídel se stává komfort a domácí pohodlí, nikoli reprezentace.  Před monumentálními formálními sály jsou tak upřednostňovány poloveřejné prostory jako jsou salon či právě cabinet de toilette. Díky nerovným sňatkům je také opouštěna symetrická rovnocenná dispozice místností pro obě pohlaví, dochází ke zmnožení liminálních zón a postupné „genderifikaci“ prostor. K jednoznačnému rozlišení pohlaví, které má pokoj užívat, slouží dekorativní program – zatímco mužské prostory jsou dekorovány jednoduše a vznešeně a odkazují tak na ctnosti objednavatele, ženské jsou charakteristické bujným ornamentem a intimnějšími scénami.

François Boucher, Portrét markýzy de Pompadour, 1756

Cabinet de toilette tedy můžeme považovat za prostor reflektující proměnu reprezentačních požadavků kladených na jednotlivá pohlaví a jejich roli ve veřejném diskurzu. Stává se teritoriem, ve kterém přestávají platit dosavadní ritualizovaná pravidla a stírají se rozdíly mezi společenskými třídami. Obrazy dámské toalety v důsledku odhalují zoufalou snahu alespoň pohledem ovládnout prostor podléhající kontrole paní domu, a tudíž potenciálně ohrožující existující společenské uspořádání.

Literatura:

• David M. Gallo, Royal Bodies, Royal Bedrooms: The Lever du Roy and Louis XIV’s Versailles, Cahiers du dix-septième: An Interdisciplinary JournalXII/1 (2008) s. 9–118.
• Mark Girouard, Life in the French country house, New York 2000.
• Dena Goodman – Kathryn Norberg (ed.), Furnishing the eighteenth century: what furniture can tell us about the European and American past, New York 2007.
• Harold Koda – Andrew Bolton, Dangerous liaisons: fashion and furniture in the eighteenth century, New Haven 2006.
• Sherry McKay, The „Salon de la Princesse“: „Rococo“ Design, Ornamented Bodies and the Public Sphere, RACAR: revue d’art canadienne / Canadian Art Review XXI/1 (1994), s. 71–84.

Zdroj snímků: Wikimedia Commons