Kunsthistorička na cestách I Antverpy

Na začátek musím přiznat, že pro mě jakožto příznivkyni umění zejména severního Nizozemí Antverpy ležely poněkud stranou mého zájmu a svoje zahraniční výpravy jsem směřovala spíše do měst bývalých „rebelujících provincií“, tedy dnešního Nizozemska. Až jakožto dočasná obyvatelka jednoho z těchto měst jsem se do Antverp, předního přístavního města před rozdělením Nizozemí, konečně zajela podívat. A v rozmezí pár měsíců jsem to zvládla hned dvakrát. Tenhle příspěvek bude tak trochu report z těchto cest, zároveň bych ale jeho prostřednictvím chtěla nabídnout také pár tipů, kam se můžete podívat, až se třeba do Antverp vydáte vy sami.

Cílem mé první návštěvy bylo sympozium Artistic Relations between Antwerp and Genoa, 1550–1650 na konci září v Rubenianu (což je mimochodem velmi zajímavá instituce a tak trochu belgická obdoba RKD, ale o tom třeba někdy příště), která pojednávala, jak už prozrazuje její název, o kulturní výměně odehrávající se mezi Antverpami a Janovem. Protože jsem do Antverp dorazila už po osmé a konference začínala až za hodinu, posilněná raději-nevím-kolikátou kávou jsem se vyrazila podívat do města. Zažila jsem tak přesně takové to rušné ráno v ulicích, kdy lidé spěchají do práce, majitelé obchodů přebírají zboží, jediné otevřené podniky jsou malé kavárničky, kde barmani z venkovních stolků otírají déšť nebo rosu z předchozí noci, a město se chystá na další hektický den. I památky podstupovaly svoji ranní rutinu a „hygienu“. U katedrály stály zaparkované dvě dodávky opatřené nápisem Monument Stability Contractor, jejichž pracovníci čistili a omývali sochy, aby je tak připravili na jejich „reprezentativní vystupování“.

Pravidelná péče o památky před antverpskou katedrálou, vlastní fotografie.

Zvonice byla zakrytá lešením, protože na ní zrovna probíhaly nějaké menší opravy, takže jsem pokračovala dál směrem k radnici. Ta se bohužel také zrovna rekonstruovala, a tak jsem mohla místo opravdové fasády radnice obdivovat leda tak potištěnou plachtu. Takže jsem se vydala pomalu nazpět k Rubenianu na samotné sympozium. V průběhu dne se zde diskutovala spousta zajímavých témat v okruhu takových historiků umění, jako je třeba Christopher Brown nebo Katlijne van der Stighelen. Poobědová přednáška měla zaznít v italštině, a protože patřím k těm, co se ani po několikaletém studiu dějin umění nebyli schopni tenhle jazyk naučit, vzdálila jsem se do zákoutí.

Pár kroků od Rubeniana stojí Rubensův dům, v němž se nachází množství význačných děl Petera Paula Rubense (1577–1640), jeho vrstevníků i žáků. Já jsem se ale rozhodla trochu se projít městem a zamířila jsem do muzea Mayer Van der Bergh uchovávající sbírku obchodníka s uměním a sběratele, Fritze Mayera van den Bergh (1858–1901). Muzeum připomíná patricijské domy ze 16. století a po smrti sběratele ho nechala postavit jeho matka, Henrietta Mayer van der Bergh (1838–1920), podle návrhu antverpského architekta Josepha Hertogse (1861–1930). Ve svých akvizicích se sběratel soustřeďoval zejména na středověké a renesanční umění, k vidění je zde ale také několik barokních děl. Speciální pozornost věnoval Fritz Pieteru Bruegelovi (1525–1569), takže zde můžete obdivovat celkem 45 jeho děl, mezi nimi například 12 původně samostatných kruhových medailonů s nizozemskými příslovími namalovaných na dřevěné desce a poté spojených v jeden obraz.

Pieter Bruegel, 12 nizozemských přísloví, 1560, zdroj: flickr.com.

Mě konkrétně nejvíce nalákala sbírka nizozemských portrétů ze 17. století. Sbírku však netvořilo pouze tradiční, „čistě výtvarné“ umění, ale také předměty, které jsme dnes zvyklí řadit spíše do kategorie užitého umění a řemesla, jako například dřevěné truhly nebo tapisérie.

Portréty členů rodiny Vekemans od Cornelise de Vose (1585–1651) v muzeu Mayer van der Bergh, vlastní fotografie.

Druhá výprava do Antverp už měla za cíl poznat a seznámit se se samotným městem. S mým útlým počtem spolužáků jsme se nejprve vypravili opět vypravili do Rubeniana, aby nás zdejší kurátorka provedla samotnou institucí a sbírkami. Poté jsme se krátce zastavili v katedrále, kde jsou patrně největšími „highlighty“ dva Rubensovy oltáře Vztyčení kříže a Snímání z kříže.

Pro mě samotnou byl zajímavější kostel sv. Karla Boromejského, původně jezuitský kostel z počátku 17. století, a to zejména kaple Panny Marie, kterou nechaly vystavět bohaté sestry Maria (1575–1649), Anna (1581–1674), and Christina Houtappelovy (1585–1657) a jejich sestřenice Anna ’s Grevens nebo Sgrevens (1579/80–1638). Všechny se označovaly jako „duchovní dcery“ jezuitů, svobodné ženy, které odpřísáhly celibát a žily pod vedením mužských kleriků. To byl totiž v téhle době pro ženy jediný způsob, jak si zachovat určitou nezávislost, kterou by ztratily v manželství nebo vstoupením do řádu jako jeptišky, zejména co se týče kontroly nad majetkem. V kapli se nachází oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie, původně od Rubense z let 1611–1614, dnes však nahrazen kopií z 19. století. Originál byl totiž na konci 18. století odvezen do Vídně jako dar Marii Terezii (dnes jej můžeme obdivovat v Kunsthistorisches muzeu). V klenbě nad oltářem je umístěné okno, které  využívá venkovní světlo k navození zvláštního vizuálního efektu. Zvláště v poledne je nejen socha Panny Marie stojící na oltáři, ale celá kaple, zalitá zářivou, téměř nebeskou září. Interiér kaple je velmi bohatě dekorován a odpovídá majetnosti a postavení jejích patronek. Za pozornost stojí zejména strop se štuky, jejichž autorství je připisováno Andreasi de Nolemu (1598 – 1638), nebo mramorové sochy světců.

Kaple Panny Marie v dnešním kostele sv. Karla Boromejského, zdroj: topa.be.

Den jsem zakončila návštěvou muzea Snijders&Rockoxhuis nacházejícího se ve dvou historických budovách; původní rezidenci antverpského měšťana, politika a sběratele Nicolaase Rockoxe (1560−1640) a jeho rodiny, a v domě malíře Franse Snijderse (1579−1657) a jeho manželky Margriete de Vos (?-1647), sestry malíře zvířat Paula (1595–1678) a portrétisty Cornelise de Vose (1584–1651). Dům v roce 1970 zakoupila Kredietbank, dnes KBC, která zde zřídila muzeum. Rockoxova sbírka umění byla po jeho smrti rozprodána, a dnešní stálá expozice tak sestává z uměleckých děl zapůjčených z různých nizozemských i evropských veřejných a soukromých sbírek, například z Lichtenštejnského muzea ve Vídni nebo z Centraal Museum v Utrechtu.  Ve stálé expozici můžete najít obrazy od takových autorů, jako je Pieter Paul Rubens, Anthonis van Dyck (1599–1641) nebo Joachim Patinir (1480–1524), pokud se ale zajímáte o takové druhy umění, které jsou často prezentované spíše jako doplňky a jsou v muzeích běžně opomíjené, například textilní umění, uvítáte míru pozornosti, která je jim v tomto muzeu věnována.

Tapisérie z první poloviny 16. století v muzeu Snijders&Rockoxhuis, vlastní fotografie.

Detail vyšívaného kabinetu ze 17. století, vlastní fotografie.

 

Jedním z hlavních cílů muzea je totiž poskytnout návštěvníkovi představu o tom, jak v 17. století žili antverpští měšťané, a muzeum tak skutečně funguje trochu jako obydlí, v němž můžete najít předměty denní potřeby, včetně například nádoby na chlazení vína. Velmi zajímavé jsou také původní okenní malby a malá zahrada, v Rockoxových časech pravděpodobně plná citrusových stromů a různých exotických rostlin.

Zahrádka v muzeu Snijders&Rockoxhuis, vlastní fotografie.

Okenní malba s námětem Útěku do Egypta v muzeu Snijders&Rockoxhuis, vlastní fotografie.

 

 

 

 

Co činí muzeum obzvláště jedinečným, je způsob prezentace děl, zejména zahrnutí digitálních zařízení, což je výsledek nové stálé expozice z roku 2018.

Stálá expozice v muzeu Snijders&Rockoxhuis, vlastní fotografie.

U vstupu návštěvník obdrží iPad, který ho má provázet celou expozicí. Ten funguje na podobném základě jako rozpoznávání obličejů, namísto obličejů ale rozpoznává umělecká díla a poté sděluje návštěvníkovi informace o jejich autorství, tématu, případně o nějakých zajímavostech. Muzeum současně upustilo od klasických popisků, takže iPad je jediný způsob, jak se dozvědět podrobnosti o konkrétním díle. U Bruegelova obrazu Nizozemská přísloví je zase obrazovka, která umožňuje návštěvníkovi pohybovat se prstem po jednotlivých vyobrazených příslovích a na zdi před nimi pak prozrazuje jejich význam. Podobných interaktivních prvků v muzeu najdete více; například u herbáře ze 17. století se nachází několik parfémů s vůní bylinek, například pelyňku nebo konvalinky. Návštěvník tak vnímá expozici nejen vizuálně, ale všemi smysly. To platí i u horního patra, kde jsou vystavené hudební předměty ze 17. století a návštěvník zde může poslouchat hudbu, sledovat text písně na obrazovce a zpívat jako u karaoke.

Parfémy s bylinkami u herbáře ze 17. století, Snijders&Rockoxhuis  muzeum, vlastní fotografie.

V době mojí návštěvy se v muzeu konala výstava Jan Bruegel I. (1568–1625), A magnificent Draughtsman.  Vůbec poprvé se jednalo o výstavu zaměřenou na samotné kresby, kterých mohl návštěvník zhlédnout celkem 50. Jako doplněk zde bylo vystaveno také několik obrazů. Kresby byly seřazeny do celků podle jednotlivých témat (krajiny, vesnické výjevy, kresby zvířat, nebo cestování). I zde bylo možné dozvědět se něco o tématu nebo roku vzniku pouze prostřednictvím iPadu. Právě zde se podle mě nejvýrazněji projevilo další z úskalí tohoto typu „průvodce“. Kresby se svými specifickými požadavky na vystavování byly zahaleny spíše v intimním, tlumeném světle, zatímco reprodukce na osvětlené obrazovce umožňující přibližovat a zkoumat jednotlivé detaily měla tendenci přitahovat lidské oko více než samotná kresba. Jinak byla ale výstava velmi povedená a rozhodně stojí za návštěvu (k vidění bude ještě do konce ledna).

Z výstavy Jan Bruegel I. (1568–1625), A magnificent Draughtsman v muzeu Snijders&Rockoxhuis, vlastní fotografie. 

Pár malých tipů na závěr:

Kousek od Antverp je město Mechelen, kam se můžete dostat vlakem za pár eur, a nachází se zde Museum Hof van Busleyden se sedmi takzvanými  „besloten hofjes“, oltáříky s podobou uzavřených zahrad vytvořené augustiniánskými jeptiškami z rozličných materiálů za účelem intimní devoce.

A nezapomeňte také ochutnat nějaké to belgické pivo. Speciální atmosféru nabízí restaurace Elfde Gebod (jedenácté přikázání), ve které se nachází spousta obrazů a soch světců, některé i z raného novověku. Tento podnik však dennodenně láká pozornost místních a turistů, takže možná raději vezmete zavděk nějakou zapadlejší intimnější hospůdkou.

Interiér restaurace Elfde Gebod, zdroj: tripadvisor.nl