Jestliže se o kunsthistoricích říká, že žijí ve své slonovinové věži, pak mohu říct, že já nejspíš žiji ve věži štukové. Po roce psaní diplomové práce už totiž vidím štuková schémata opravdu všude. V počátcích vzniku mé diplomové práce jsem snad ani nevěřila, že by mě mohl nefigurální dekorativní štuk někdy opravdu nadchnout, ale stalo se. V dobách, kdy ještě roušky nebyly povinnou výbavou a kdy se smělo volně vycházet z našich domovů, i když už pouze v omezeném počtu, jsem měla tu možnost vydat se s několika památkáři a restaurátory na výlet (totiž pracovní cestu) do malebného městečka zvaného Běhařovice. Tamní kostel mě natolik uchvátil, že už tehdy mi bylo jasné, že se o ten vizuální zážitek musím podělit se čtenáři rubriky Foto měsíce.
Kostel Nejsvětější Trojice v Běhařovicích nechal roku 1596 postavit tehdejší majitel tavíkovického panství Jiří Kristián Teufel z Gundersbachu. Zřejmě se jednalo o evangelický kostel, i když k jakému náboženskému vyznání se objednavatel přikláněl, není zcela jisté. Při vstupu do předsíně kostela můžete z bezprostřední blízkosti vidět detaily mohutných žeber zdobených perlovcem, vejcovcem a rozvilinami, které se ve vší své původní kráse klubou na odiv zpod odlupující se vrstvy omítky. Malou ochutnávkou výzdoby jsou také čtyři štukové „roztočené“ rozety, které jsou spolu s dalšími podobnými růžicemi pravidelně rozesety po celé klenbě kostelní lodi. Stejně neobvyklým způsobem byl vyzdoben i kostel sv. Václava v Bítově, který byl bohužel zatopen při stavbě Vranovské přehrady a následně odstřelen. O to unikátnější je proto běhařovický kostel. Co se týče rozet, stejné můžeme vidět také v arkádové loggii nedalekého zámku ve Slatině, kde je mimo jiné užita i stejná profilace žeber a lze tedy uvažovat o téže stavební dílně.
I přes množství rozet se ale v lodi zřejmě moc dlouho nezdržíte, veškerou pozornost na sebe totiž strhává modře vymalovaný presbytář s okrovými detaily, který vás přivábí až k oltáři. Odtud si můžete plně vychutnat pohled na lištami propojené oktogonální medailony vyplněné polychromovanými rozetami, které člení líc klenby. Mezi nimi jsou pak další drobné rozetky. Vůbec největší radost jsem však měla z malých štukových hlaviček beránků, které takřka spojují všechny oktogony při jejich vrcholech. Umístěny jsou také v ústředním oválném poli, jehož vějířovitá modelace připomíná aureolu, a na vnitřním lemu triumfálního oblouku. Štuková výzdoba nad oltářem tak vizuálně doplňuje s vykonávanou liturgií. Beránek Boží totiž představuje symbol odedávna připomínající oběť Ježíše Krista, který zmiňuje ve svém evangeliu sv. Jan – „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (Jan: 1, 29).
Vrátíme-li se k výmalbě, nutno podotknout, že v minulosti prošla několika restaurátorskými zásahy. Tu původní – renesanční výmalbu – upravil a dotvořil koncem 18. století Josef Winterhalder mladší, který v závěru kostela namaloval také iluzivní oltářní retabulum a po stranách niky s postavami sv. Petra a Pavla. V 80. letech 19. století proběhlo ne zrovna zdařilé restaurování, jehož výsledkem bylo mimo jiné zahlazení štukových medailonů. Roku 1912 se je ale naštěstí podařilo obnovit.
Zdroje:
Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska 1 [A/I], Praha 1994, s. 37.
Ludmila Vasiľová, Kostel Nejsvětější Trojice ve farnosti Běhařovice (diplomová práce), Katedra církevních dějin a dějin křesťanského umění CMTF UPOL, Olomouc 2017.