Foto měsíce | Epitaf rodiny Jana Hodějovského z Hodějova

V několika posledních týdnech jsme si zvykli na veřejnosti zakrývat tvář. Z těžko uvěřitelné situace se během pár dnů stala rutina, která, doufejme, v dohledné době skončí. Nečitelné tváře v brněnských ulicích mě alespoň nepřímo podnítily napsat text o několika skutečně důsledně skrytých tvářích, které si na své odhalení musely počkat přibližně čtyři sta let. Aneb jak jedna sonda přinesla vskutku velké překvapení…

V nejzapadlejší výspě jihozápadní Moravy, přibližně mezi Telčí a Jindřichovým Hradcem, leží nevelká obec Český Rudolec, v jejímž jádře stojí středověký kostel Narození sv. Jana Křtitele. Kostel představoval v pozdním středověku a na počátku raného novověku centrum rozlehlé farnosti a jako takový sloužil také jako pohřebiště nejen místním šlechticům, ale i rodinám z okolí. Dodnes je v něm dochováno dvanáct pozdně středověkých a renesančních náhrobníků a jeden donedávna zcela zapomenutý epitaf.

Epitaf rodiny Jana hodějovského z Hodějova v Českém Rudolci, 1582

Monumentální, téměř sedm metrů vysoký epitaf se nachází při severní stěně kostelního dvoulodí. Dle pamětního nápisu jej dal vytvořit v roce 1582 rytíř Jan Hodějovský z Hodějova na paměť svých rodičů Arkleba z Hodějova a Johanky z Osečan, dále na připomínku své první manželky Rosiny z Vartemberka, jejíž předčasná smrt iniciovala vznik památníku, i na paměť svých tehdy ještě žijících dětí. V hlavním poli epitafu je Jan Hodějovský z Hodějova vyobrazen jako rytíř ve zbroji spolu se svými dvěma syny, dvěma dcerami a manželkou, jak se modlí k Ukřižovanému Kristu. V tympanonu se nachází postava Boha Otce a celý výjev je završen figurou Vítězného Krista doprovázeného dvěma anděli.

Rodina Jana Hodějovského před restaurováním

Členům moravské větve starobylého rytířského rodu věnoval několik stránek Bartoloměj Paprocký z Hlohol ve svém Zrcadle slavného markrabství moravského (1593). Paprocký popisuje, jak díky statečnosti prokázané na bitevním poli jedním z předků Hodějovští získali do erbu zlatého kapra na místo stříbrného, a připomíná, že i Jan Hodějovský se vyznamenal při bojích s Turky v Uhrách, což je ostatně zmíněno i na epitafu. Dále o Janu Hodějovském víme, že s rodinou sídlil na tvrzi v Markvarci u Českého Rudolce a že také měl velmi blízkou vazbu k jednomu z vůbec nejvýznamnějších velmožů soudobé Moravy, zemskému hejtmanovi a nejvyššímu komorníkovi Zachariáši z Hradce. Když Zachariáš z Hradce v roce 1589 zemřel a byl se svou první manželkou Kateřinou z Valdštejna a synem Menhartem Lvem uložen do právě dokončené kaple Všech svatých na zámku v Telči, kazatel Zikmund Domináček z Písnice zmínil Jana Hodějovského jako Zachariášova nejdražšího přítele.

Zřejmě právě přátelská vazba k Zachariášovi z Hradce, který v 80. letech 16. století dokončoval za účasti italských umělců a řemeslníků přestavbu své telčské rezidence, pomohla Janu Hodějovskéhu zprostředkovat vynikající štukatéry, kteří vytvořili epitaf v mimořádné umělecké kvalitě. Precizní sochařská práce umocněná velmi jemnou polychromií snese srovnání s mimořádným interiérem telčské kaple Všech svatých, a především se štukovými postavami Zachariáše z Hradce a jeho manželky na tumbě. Je tedy na místě uvažovat o možném autorství jedné sochařské dílny.

Tumba Zachariáše z Hradce a Kateřiny z Valdštejna v zámecké kapli Všech svatých v Telči

Jak mohlo dojít k naprostému opomenutí takového díla v odborné literatuře? Důvod je celkem prostý – až donedávna epitaf zakrývala natolik silná vrstva druhotných nátěrů, že zcela stírala veškerou sochařskou modelaci a celý monument vypadal jako nevzhledné, nečitelné torzo. Restaurátorský průzkum, který na epitafu provedli pedagogové a studenti Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v rámci projektu NAKI II Renesanční a manýristické štukatérství v Čechách a na Moravě, odhalil, že původní reliéf i s celistvě dochovanou polychromií se skrýval pod desítkami nátěrů. Dle zatím nepotvrzené hypotézy mohlo dojít k prvnímu zakrytí epitafu nedlouho po jeho vzniku už v první polovině 17. století v souvislosti s rekatolizací. Když asi v roce 1608 Jan Hodějovský zemřel, byl zřejmě pohřben do krypty pod kostelem a starost o rodinné pohřebiště připadla jeho potomkům, kteří byli na epitafu vyobrazeni jako děti. Synové Jana Hodějovského Oldřich a Tomáš Dětřich se v roce 1618 účastnili stavovského povstání za nekatolickou stranu, po jeho porážce však byli nuceni k emigraci a byl jim konfiskován majetek. Přestože Oldřich později konvertoval ke katolictví a mohl se vrátit, během první poloviny 17. století se rodina Hodějovských z území Moravy vytrácí. O údržbu rodinného památníku se tedy už neměl kdo postarat, a navíc je možné, že v rámci rekatolizace mohlo dojít i ke snaze „vymazat“ nekatolickou minulost z farního chrámu.

Ať už k došlo k prvnímu zabílení epitafu z jakýchkoli pohnutek, je jisté, že poté už jen přibývaly další a další vrstvy nátěrů, zřejmě v rámci běžné údržby kostela. Pečlivost malířů-natěračů však paradoxně způsobila, že se souvisle dochovala původní polychromie, na níž se na rozdíl od mnoha jiných památek nepodepsaly amatérské pokusy o opravu, a nyní proto máme jedinečnou možnost studovat původní povrchové úpravy. V současné době na provedený průzkum navazuje velmi náročné čištění a restaurování díla, které spočívá v pečlivém odstraňování druhotných nátěrů vrstvu po vrstvě. Díky precizní práci restaurátorů se tak dostává na povrch jedna z pozapomenutých vrstev minulosti kostela Narození sv. Jana Křtitele a Hodějovští se vrací do chrámového prostoru v reprezentativní podobě, jak bylo jistě přáním objednavatele památníku, Jana Hodějovského z Hodějova.

MÍCHALOVÁ, Zdeňka, „Objev“ epitafu Jana Hodějovského z Hodějova v Českém Rudolci. Zprávy památkové péče 79, č. 2, 2019, s. 214–215.

VEČEŘE, Vojtěch, Zachariáš z Hradce a jeho posmrtný obraz v pohřební řeči Zikmunda Domináčka z Písnice. Jihočeský sborník historický 86, 2017, s. 60–112.

JAKUBEC, Ondřej – WAISSER, Pavel, Mauzoleum Zachariáše z Hradce na zámku v Telči a jeho výzdoba v kontextu renesančních zámeckých kaplí. Opuscula historiae atrium 64, č. 1, 2015, s. 2-31.

TIRAY, Jan, Vlastivěda moravská. Slavonický okres. Brno 1926, s. 207–212.

www.stuky.upce.cz

Foto: Zdeňka Míchalová, Vojtěch Krajíček, Kateřina Šibravová, Radka Zůfalá, FR UPCE