Ještě před 111 lety mysleli zřizovatelé nemocnic nejen na zdraví pacientů, ale také na jejich duchovní potřeby. zároveň brali v potaz i důležitost architektonického provedení budov určených k léčení a zotavování pacientů. Kaple sv. Růženy v areálu vsetínské nemocnice je toho vzácným dokladem, dnes jí však hrozí demolice v důsledku modernizace celého zařízení. Pro její záchranu proto vznikla petice místních občanů, kteří kapli znají a využívají. V případě zájmu ji lze podepsat zde.

Nemocniční komplexy patřily v druhé polovině 19. století k důležitým prvkům modernizace, kterými se jejich budovatelé pokoušeli zlepšit životní podmínky občanů a poskytnout jim podle tehdejších standardů tu nejlepší možnou zdravotní péči. Prvním takovým novodobým zařízením na Moravě byla brněnská zemská nemocnice sv. Anny z roku 1868 vyprojektovaná slavným vídeňským architektem Theophilem Hansenem. Následovala pak celá řada dalších zařízení, budovaných v režii měst (např. Prostějov, Moravská Ostrava, Znojmo), ale rovněž i země moravské (Olomouc). Vsetínský areál, otevřený roku 1911, tak navazuje na tuto vlnu modernizace, kterou prodělávala celá země, a zároveň se jedná o jednu z našich posledních předválečných nemocnic. Její vznik byl přitom podmíněn nejen epidemií spály, kterou město prodělalo roku 1908, ale i narůstajícím počtem úrazů v prosperující nábytkářské fabrice firmy Thonet. Právě proto mohly v jediném čísle periodika Svornost, jehož podtitul zněl Časopis pracujícího lidu severovýchodní Moravy a Slezska z 28. 4. 1911 hned vedle sebe vyjít následující články:

„Uraz v Thonetově továrně stal se 18. t. m. 15letému J. Širokýmu z Jablůnky. Čistil na stroji opěradla židli. Stroj byl poněkud porouchán a měl býti opraven. Proto byl sňat s něj ohromný buben. Nemoha se však dočkat opravy a stát bez výdělku také nechtěje, počal pracovat při čemž zachycena mu ruka a v předloktí rozdrcena, jak obyčejně, stane-li se neštěstí, tak se stroj spravuje. U Thonetů kují neslýchané šlendriány, ale dělnictvo je slepo a hlucho.“

„Veřejná městská nemocnice ve Vsetíně, která byla tyto dny dohotovená, byla v neděli 23. t. m. slavnostním aktem odevzdána veřejnosti. Ústav tento jest moderně zařízen a opatřen všemi vymoženostmi moderní vědy lékařské, pokud jich užiti jevilo se nutným. Město naše učinilo ve svých sociálních povinnostech komunálních krok ku předu. Těžce pociťovanému nedostatku nemocnice, odpovídající poměrům ze zdejšího kraje převážně průmyslového je tedy odpomoženo. Tím také zmírněny budou útrapy oněch ubožáků, kteří jinak odsouzeni byli podrobiti se svízelné cestě do jiných vzdálených nemocnic k hledáni pomoci.“

Původní areál, tvořený nemocničním pavilonem, hospodářskou budovou, márnicí, obydlím řeholních sester a infekčním pavilonem navrhla a postavila firma Michala Urbánka (1849–1923). Tento významný místní stavitel byl zároveň starostou sokolské jednoty a aktivním členem české národní společnosti. Pro dějiny architektury je důležitý nejen tím, že u něj pracoval slavný Dušan S. Jurkovič, který čerpal z jeho zkušeností, ale také vlastními realizacemi. Především se jedná o budovou vsetínské záložny, která je příkladem importu v Praze populárního slohu tzv. české neorenesance na východní Moravu a zdobí ji sgrafita podle návrhu Mikoláše Alše (1896).

Když Urbánkova firma v roce 1908 plánovala nemocnici, zvolila pro ni doslova „jurkovičovskou“ formu. Střechy jsou zalamované, štíty dřevěné a dekorované prkny, doplněné navíc stříškou, tzv. podlomenicí – prostě jako každá správná valašská chalupa. Od střechy dolů byly už samozřejmě stavby zděné a lidové prvky tu najdeme jen s přimhouřenýma očima na dekoracích okolo oken v patře, jinak se jedná o tehdy typickou a nijak originální architekturu kombinující historizující klasiku s několika nevýraznými secesními detaily. Nicméně ještě v roce 1928, při stavbě administrativní budovy, byl tento „valašský“ styl nemocnice dodržen. Hypoteticky můžeme dokonce uvažovat o tom, zdali se Urbánek se svým bývalým zaměstnancem a přítelem Jurkovičem o podobě pavilonu neradil. Každopádně se jedná o architekturu zajímavou (zvláště pro nás historiky umění), nikoliv však nenahraditelnou. Ostatně podle současného generelu nemocnice půjde k zemi. Na rozdíl od kaple se tomu dá zabránit jen těžko. Nemocniční areály podléhají díky neustálému a rychlému vývoji lékařské vědy častým změnám, rostou a pohlcují své okolí (skvělým příkladem toho je FN Olomouc) a z tohoto hlediska je demolice Urbánkova pavilonu pochopitelná. Je jen škoda, že to, co zde podle vizualizací vznikne, se kvalitou architektury původní budově nevyrovná.

Operační sál pro duši

Před první světovou válkou už kaple a náboženské prostory nebyly samozřejmou součástí nemocnic jako v dřívějších staletích, kdy je zřizovaly řeholní řády. Taková kaple koneckonců stojí peníze a město Vsetín, coby dobrý hospodář, nemohlo náklady na areál navyšovat. Město však nebylo jediným, koho nemocnice zajímala. Přispět k jejímu zvelebení chtěl i majitel místní továrny na nábytek Theodor Thonet, jehož židle jsou známé po celém světě. Právě on původně obci prodal pozemky pro celý areál za relativně nízkou cenu a sám finančně podpořil nákup lékařského vybavení. Na přání jeho ženy Rosy pak vznikla kaple, zasvěcená její jmenné patronce sv. Rose (Růženě) z Limy. Tato světice z Peru je první svatořečenou Jihoameričankou v dějinách a bývá vzývána při zraněních a porodech, je tedy vhodnou patronkou i pro nemocnici. Kapli postavili Thonetové na vlastní náklady, starali se také o její provoz a zařídili, že do nemocnice přišly členky řádu milosrdných sester svatého Kříže, které pracovaly jako zdravotnice a kapli využívaly pro bohoslužby. Rosa Thonetová navíc získala roku 1912 nejvyšší papežské vyznamenání pro laiky, medaili Pro Ecclesia et Pontifice. Bezpochyby to bylo také za zřízení kaple.

O kapli se nejčastěji píše jako o „novorománské“. To je však stejně nepřesné a povrchní, jako když se o Urbánkově pavilonu napíše, že je „secesní“ (což není). Stavitel Hubert Fleischmann, kterého Thonetové projektem pověřili, totiž pojal kapli v intencích eklektismu. To znamená, že se nebál míchat prvky z různých stylových období, či dokonce přidat něco z lidových, secesních a moderních forem. Jediné, co je na kapli skutečně neorománské, je vstupní portál s geometrickým reliéfem. Nicméně není použit tak, jak by v románské době bylo běžné. Tím, že vystupuje ze zdiva, připomíná spíše žudro, tedy zdobený vstup užívaný v lidovém stavitelství na nedalekém Slovácku, a přeneseně také v moderní architektuře, která se tou lidovou inspirovala – stačí zmínit např. Dům umělců v Hodoníně od Antonína Blažka (dokončen 1913). Kaple navíc obsahuje, či původně obsahovala, více prvků lidové architektury – krucifix ve výklenku nad vstupem býval krytý „valašsky“ působící dřevěnou stříškou, hlavní průčelí bylo dekorováno plochami hrubší a jemnější omítky a lemováno malovanou či z omítky provedenou bordurou, jakousi krajkou odkazující opět k lidovým vzorům. Koneckonců také krokve a vzpěry vyčuhující pod střechou po celém obvodu kaple jsou vyřezávány v lidovém stylu. Původní věž stavby, dnes snesená, byla tvořena neobarokní cibulovou bání a také schodišťová věžička má barokizující stříšku.

O vnější architektuře kaple sv. Růženy tak můžeme hovořit jako o příkladu přejímání motivů z lidového stavitelství do vysoké architektury, avšak ve zcela jiném pojetí, než to činili Jurkovič nebo Urbánek. V době před první světovou válkou se lidovým inspiracím nebránili kromě Jurkoviče ani další známí architekti jako Jan Kotěra, Josef Gočár či Josef Hoffmann. Tvůrce kaple Huberta Fleischmanna s nimi sice nelze stavět na jednu úroveň, avšak vážné, klidné a harmonické vzezření jeho stavby ji rozhodně řadí k vynikajícím příkladům moderní sakrální architektury. A v regionu se jedná o stavbu ojedinělou a unikátní.

Další rozměr a kvalitu ovšem stavbě dodává její interiér. Jednoduché jednolodí s falešnou klenbou zdobí hned několik zajímavých, dnes však trestuhodně nedoceněných děl. Jejich návrhy měl na starost Josef Steindl (1852–1932), který působil jako profesor na uznávané škole pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí. Steindl byl mužem značného rozhledu a schopností, studoval sochařství ve Vídni, Mnichově, Berlíně a Paříži a na škole vyučoval umělecké řezbářství, modelování a kreslení. Navrhoval například nábytek pro valašskomeziříčskou radnici a kompletní výzdobu tamější spořitelny, oltář na Jubilejní výstavu v Brně (1888) a oltář pro kostel v Lichnově (80. léta 19. století), vypracovával také návrhy gobelínů pro známou valašskomeziříčskou manufakturu, a dokonce navrhl i secesní fasádu domu č. 9 na tamním náměstí. Spolupracoval také s Thonety – je např. autorem návrhu křesla č. 6535 (1913). Podle jeho návrhů tak vzniklo vybavení kaple, které se bohužel dochovalo jen částečně – lavice jsou kdovíkde, původní oltář je nyní v kostele v nedaleké Růžďce. Pryč je také dekorativní secesně laděná výmalba, o které si lze udělat obrázek z níže přiložené fotografie. Co naopak zůstalo jsou například působivé a civilně pojaté terakotové reliéfy křížové cesty, dekorativní panel zdobící oratoř, ornamentálně vyřezávané dveře a zárubně – jak vstupní, tak ty do sakristie – a především exkluzivní vitráž se sv. Rosou. Kaple tedy byla zařízena v duchu dobové myšlenky tzv. gesamtkunstwerku, totálního uměleckého díla, kdy je architektura doplněna předměty z dalších uměleckých oborů do jednotného, kompaktního a harmonického celku. Právě i to z ní činí jedinečnou a hodnotnou uměleckou památku, která stojí za zachování.

Nynější demoliční záměr je o to smutnější, že už v roce 1955 museli občané kapli zachránit před zbouráním, které z ideologických důvodů plánovala komunistická správa města. Kaple poté sloužila sice jen jako sklad civilní obrany a křížová cesta a vitráž musely být zakryty, aby unikly zničení, ale díky tomu přežily dodnes. Jen aby opět čelily hrozbě zániku…

Stavitel Hubert Fleischmann

Autor projektu kaple je v podstatě úplně neznámou osobou, proto se hodí dodat k němu v tomto kontextu několik slov. Data jeho narození a úmrtí zatím nikdo z matrik nevybádal, a tak nejsou známa, z dobového tisku lze ovšem vytěžit několik zajímavých informací. Pracoval jako firemní stavitel pro Thonety, a podílel se tak na rozšiřování jejich továrny, zastával však i veřejné funkce. Například byl členem okresního silničního výboru (odkud byl po roce 1918 „odstraněn“ pro své němectví), členem okrašlovacího spolku, a především radním města Vsetína (minimálně v letech 1909–1914) a předsedou stavebního odboru. Z této pozice pak aktivně a zásadně ovlivňoval podobu města. Účastnil se ostatně i slavnostního otevření nemocnice nebo dohlížel na stavbu vodovodu (1909), což byla pro město významná událost.

Fleischmann byl německé národnosti, a v době vypjatého nacionalismu před první světovou válkou tedy i protagonistou německo-českých rozbrojů ve vsetínské společnosti i zastupitelstvu. To se projevilo také při stavbě nemocnice, kdy mimo jiné navrhl a prosadil, aby byla pořízena střešní krytina z pálené břidlice, kterou dodávala firma pana Czeikeho, taktéž moravského Němce, namísto cementové krytiny od české firmy Loudín, jak prosazoval Urbánek (rovněž člen zastupitelstva). Ostatně výběrová řízení na dodavatele materiálů či technologií byly při stavbě nemocnice právě ve Fleischmannově gesci. V roce 1912 pak obdržel císařské vyznamenání Zlatý záslužný kříž s korunou, který se uděloval za starost o obecné blaho – bezpochyby toho tedy pro Vsetín udělal tolik, že si toho všimli i ve Vídni. Vznik Československa ovšem pro Fleischmanna musel být traumatem. Údajně totiž investoval do rakouských válečných dluhopisů, a kvůli tomu prodělal takovou částku, že byl v roce 1921 nucen prodat i svůj dům, který si roku 1897 vyprojektoval u nádraží (dnes zřejmě nestojící).

Z tohoto stručného životopisu je zřejmé, že nemocniční kaple je nejspíš jedinou sakrání stavbou, kterou Fleischmann ve své kariéře řešil, protože jinak se zabýval spíše vedením staveb, obytnými domy a průmyslovými objekty. O to pozoruhodnější je, jak skvěle se s tímto úkolem vypořádal.

---

Článek byl 1. 11. 2022 aktualizován o dobové fotografie, za které autor děkuje Kongregaci Milosrdných sester sv. Kříže.

Za pomoc se sháněním materiálů pro tento článek autor děkuje Haně Blažkové a pracovníkům Státního okresního archivu Vsetín.

Fotografie současného stavu pořídila Hana Blažková se svolením Arcibiskupství olomouckého.

Zdroje:

Archiv České provincie Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže.

Matouš Václavek, Dějiny města Vsetína a okresu Vsackého, Vsetín 1901.

Kol. aut., 100 let nemocnice ve Vsetíně, Vsetín 1911.

Kamila Valoušková et al., Moderní škola napříč třemi staletími. 140 let odborné dřevařské a stavební školy ve Valašském Meziříčí, Vsetín 2014.

Václav Popelka, Jedna téměř zapomenutá kapitola z historie vsetínské nemocniční kaple, Valašsko, 2011, č. 1, s. 36.

Kateřina Chrástecká, Samospráva města Vsetína v letech 1850–1914 (bakalářská diplomová práce), Olomouc 2017.

Svornost. Časopis pracujícího lidu severovýchodní Moravy a Slezska, roč. 1911.

Duch času. Orgán strany sociálně-demokratické, roč. 1911.

Brünner Zeitung, roč. 1911.

Lidové noviny, roč. 1902.

Opavský týdenník, roč. 1912.

Ostrauer Zeitung, roč. 1912.

Palacký. Pokrokový list pro východní Moravu, roč. 1909, 1911, 1914, 1922.

Zpravodaj. Orgán okresní jednoty živnostenských společenstev v Prostějově…, roč. 1909, 1910, 1913.

Samostatnost. Časopis českosl. polit. strany živnostensko-středostavovské…, roč. 1921.