Čerstvě započatý rok 2023 s sebou přináší výročí jedné významné události vrcholného baroka. 5. září totiž uplyne tři sta let od korunovace Karla VI. českým králem.

Dne 19. června 1723 opustila impozantní kolona kočárů Vídeň, kam se císařský pár navrátil až za šest měsíců, 23. listopadu. Přípravy na náročnou korunovační cestu Karla VI. zaměstnaly na půl roku dopředu množství úřadů u dvora i v zemi. Průvod využil tradiční spojnici z Rakous do Čech, takzvanou Haberskou stezku. Obě cesty společně s pobytem v Praze byly doprovázeny řadou rozmanitých ceremonií, jež s sebou přinášely také četná setkání se zástupci české stavovské obce. Korunovace, uskutečněná po dlouhé proluce od roku 1656, byla specifická z toho důvodu, že Karel VI. byl vůbec prvním panovníkem, který dosáhl hodnosti římského císaře a až poté byl korunován na českého krále. Pro událost ve svém celku je tak charakteristické směšování imperiálního a českého akcentu, jejímž nejvýstižnějším dokladem je vizuální kultura související s korunovační tematikou. Důležitost symboliky tohoto komplexního procesu se pokusím nastínit na dvou konkrétních příkladech.

Odpočinek v „Ostrovu italského vkusu“

Významnou zastávkou císaře, důležitou však daleko více pro vlastníka panství Antonia Rambalda hraběte z Collalto a San Salvatore (1681–1741), byla Brtnice. Hrabě pocházel z italského rodu, který vlastnil rozsáhlé majetky v oblasti Benátska. Byl však zároveň majitelem držav na Moravě a udržoval úzké kontakty s císařským dvorem ve Vídni. Karel VI. nebyl zdaleka prvním vladařem, který do tohoto městečka ležícího nedaleko říšské cesty zavítal. Zdejší zámek zvolili k přenocování například Karlovi předchůdci Ferdinand II. (1630), který se dle tradované legendy vyléčil ze zimnice až po napití ze zámecké studny, Leopold I. (1679) a Josef I. (1702).

Cenným pramenem k poznání panovnické návštěvy je spisek nesoucí název „Sbírka rozličných událostí za pobytu císaře Karla VI. v Brtnici roku 1723“, na jehož vzniku se částečně podílel bratr hraběte Enrico. Z popisu červnové i zpáteční listopadové návštěvy zaujme složení slavnostní tabule, která se skládala z čerstvých ryb, vína, ovoce i konfet dovezených přímo z italského San Salvatore. Ještě před koncem roku pak hrabě pozval na svůj zámek malíře Karla Františka Teppera (1682–1738) a pověřil ho namalováním série obrazů habsburských vjezdů do Brtnice, jež byla tematicky završena scénami představující císařovu aktuální návštěvu.

Posléze, na konci třicátých let zaznamenal hrabě Collalto výrazný karierní vzestup. Kromě zisku titulu tajného rady se jednalo především o úspěch v boji o post mimořádného císařova zmocněnce k papežské volbě roku 1730. Tyto úspěchy se příhodně odráží v mědirytu Eliase Schaffhausera otištěném v genealogii hraběte, jež je dalším z důkazů snah aristokracie vrcholného baroka o legitimizaci svého společenského vzestupu. Výjevu dominuje figura štěstěny na rozlomeném kole třímající devízu Te facimus (Ustanovujeme tě). Fortunu za vlasy třímá paže v kyrysu, která, ačkoli zde vystupuje na způsob božské ruky, je vyvedena ve tvaru a v barvách heraldického znaku Collaltů. Sdělení je jasné: Jenom ten, kdo uchopí příležitost do svých rukou, má naději na úspěch. Je tedy otázkou, jak by se výše popsané události vyvíjely, kdyby si k sobě hrabě štěstěnu skrze náklonnost k císaři roku 1723 sám nepřivinul.

Oslava narozenin císařovny: Costanza e Fortezza

Do období pobytu císařského páru v Praze spadaly také oslavy narozenin Karlovy manželky Alžběty Kristýny (1691–1750), které vyvrcholily slavnostní operou Costanza e Fortezza (Stálost a síla), jíž zkomponoval dvorní kapelník Joseph Fux na libreto dvorního básníka Pietra Pariatiho.

Představení se konalo v otevřeném divadle s kapacitou čtyř tisíc diváků postaveném podle návrhu dvorního divadelního architekta Giuseppa Galli-Bibieny (1696–1757) na prostranství letní jízdárny poblíž Pražského hradu. Divadlo bylo i na dnešní poměry impozantní stavbou (věže po stranách proscénia dosahovaly výšky 29 metrů). Architektův důvtip se projevil zejména ve využití komunikačních struktur stavby. Ceremoniální konotace mělo například umístění bočního vchodu v přední části hlediště, díky čemuž byl každý příchozí konfrontován s císařskými trůny. Početné obecenstvo bylo rozestavěno podle hierarchického pořádku, který platil na vídeňském dvoře. Tento monumentální podnik však neměl dlouhého trvání. Scénickou výbavu a dekoraci poničil déšť s větrem a veškeré komponenty konstrukce následně odkoupili pražští měšťané.

Za námět opery, jejíž provedení lze považovat za ryzí barokní Gesamtkunstwerk, posloužila Pariatimu epizoda z antických dějin Říma, neúspěšné obléhání Věčného města etruským králem Porsennou, který v chování římských rukojmích poznal odhodlání bránit svou vlast. Na pozadí děje oslavujícího emblematické císařské ctnosti stálost a sílu vystupovala na povrch otázka uznání pragmatické sankce, stejně jako snaha vypořádat se s politickými ambicemi Saska a Bavorska, které se dříve promítly do dvou svatebních oper, drážďanské Teofane (1719) a mnichovské Adelaide (1722). Opera tak nebyla ohlédnutím za minulostí, ale zrcadlem přítomnosti a také pohledem do budoucna. Hudební oslavy královniných jmenin uskutečněných při zpáteční cestě v podobě serenády Harmonie planet si v nadcházejících měsících bude připomínat jak Znojmo, tak i Praha či Brno. 

Důležitým faktem pro pochopení výše zmíněných událostí je nutnost vnímání korunovace v širších souvislostech než jen v rámci pouhého dodržení stavovských zvyklostí. Potřebu „vidět a být viděn“ můžeme sledovat na obou stupních, jak ve vztahu aristokracie k panovníkovi, což je více než zjevné u hraběte Collalta, tak i v tom, jak vladař využil příležitosti pro prezentaci dynastické politiky a představy o mocenské rovnováze v říši, které byly vtěleny do opery Costanza e Fortezza. 

Zdroje:

Zdeněk Kazlepka, Ostrov italského vkusu. Umělecký mecenát Antonia Rambalda hraběte z Collalto a San Salvatore mezi Itálií, Vídní a Moravou v první polovině 18. století, Brno 2011.

Štěpán Vácha – Irena Veselá – Vít Vlnas – Petra Vokáčová, Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723, Praha 2009.

Dalibor Lešovský, Antonín Birckhardt, Praha 2010, s. 4–5.