Na jaře jsme vás v rámci naší rubriky „Příběh měsíce“ pravidelně zvali k návštěvě památek renesančního a barokního Říma. Počínaje dnešním příspěvkem poprvé vyrážíme na nové výpravy za poznáním, které nás tentokrát povedou po stopách kavalírských cest a „grand tours“. Naším cílem je představit vám typická místa, jež v době raného novověku patřila k oblíbeným zastávkám každého vzdělaného cestovatele. Čekají nás tak návštěvy slavných rezidencí a elegantních venkovských vil, zavítáme do divadla a plnými doušky nasajeme atmosféru dobových karnevalů a slavností. Prozkoumáme tajuplné krypty, katakomby a archeologická naleziště, a v dílnách umělců se poohlédneme po zajímavých suvenýrech z cest. Připravte se na cestu časem plnou příběhů, krásy a zážitků, které vás vtáhnou do světa minulých staletí!
Takřka povinnou zastávkou všech raně novověkých cestovatelů byla Mantova – sídelní město proslulého mecenášského rodu Gonzagů, během jehož vlády (1328–1708) se zde sjížděli ti nejvýznamnější umělci té doby, aby svým umem přispěli k velkolepému obrazu vévodského města i Gonzagů samotných (např. Alberti, Tizian, Rubens…). Listopadový Příběh měsíce poodhalí, v čem tkvěl půvab tohoto uměleckého centra a co se mu stalo osudným.
Počátek politické prestiže Mantovy můžeme spatřovat již v polovině 15. století, když zde papež Pius II. svolal koncil, aby zorganizoval křížovou výpravu proti Turkům a znovu získal Konstantinopol (což se mu podařilo v roce 1453). Umělecký a kulturní rozkvět města navíc podpořilo i uzavření mírové smlouvy v Lodi (1454), ukončující konflikt mezi Benátskou republikou a Milánem. Tehdy Gonzaga povolal na svůj dvůr Leona Battistu Albertiho a Andreu Mantegnu, jejichž díla měla potvrzovat nové postavení města. Stavební činnost se soustředila především kolem Castello di San Giorgio, jehož militární charakter byl postupnými úpravami a rozšiřováním hradu potlačen, a vznikl tak rozsáhlý komplex vévodského paláce (Palazzo Ducale), současníky považovaný za „nejkrásnější v Itálii, nejskvělejší a nejprostornější ze všech“ (Krummholz 2007, s. 320). Ten se také stal hlavním cílem panovníků a diplomatů na cestách.
1. Mantova, Palazzo Ducale včetně Castello di San Giorgio
Návštěvníci tady měli možnost vidět mj. velký reprezentační sál s malbami od Pisanella či místnosti vyzdobené freskami od Andrey Mantegni, jež odrážely dění na knížecím dvoře, podobně jako třeba v literatuře oblíbený a šlechticům dobře známý Il Cortegiano (1528) od Baldassara Castigliona. Snad nejslavnější z nich, Camera degli Sposi (nebo též Camera Picta), byla vymalována již v letech 1465–1474, nicméně ještě roku 1551 její výzdoba uchvacovala výpravu českých šlechticů (mezi nimi např. Vilém z Rožmberka nebo Zachariáš z Hradce), v porovnání s tehdejší převážně gotickou tradicí v Čechách, jako velmi aktuální a „moderní“. Obdivovat mohli především klenbu „otevírající se“ k nebi iluzivním okulem, jemuž dodávají hloubku různé postavy či vědro s keřem citrusu, které se zdá, že přihlížející každou chvílí shodí do místnosti.
2. Andra Mantegna, Camera degli Sposi, 1465–1474, detail klenby
Zbytek klenby pokrývají malby napodobující štukovou výzdobu s portréty císařů, a také stěny jsou pojaty iluzivně jako loggie s antikizujícími sloupy, mezi nimiž jsou znázorněny scény ze života vládnoucích Gonzagů. Je možné, že šlo o inscenaci konkrétní události, kterou však bylo těžké identifikovat už v 16. století. Lze se proto jen domýšlet, že výjev zachycuje Ludovica Gonzagu přijímajícího papežovu korespondenci, sdělující mu nominaci jeho druhého syna Francesca (snad zobrazeného na vedlejší stěně) na kardinála.
3. Andra Mantegna, Camera degli Sposi, 1465–1474, scéna Ludovico Gonzaga přijímající korespondenci
Zatímco Ludovicův syn Federico Gonzaga navázal na umělecký mecenát svého otce, vnuk Francesco sledoval spíše vojenské zájmy. V mecenášství nicméně pokračovala jeho manželka Isabella d’Este, jež sbírala cenné starožitnosti a zaměstnávala nejrůznější umělce, jako byl Tizian, Perugino, Leonardo da Vinci nebo Correggio. Proměna Mantovy v rezidenční město, které v Evropě nemělo obdoby, bývá ovšem spojována až s osobou Raffaelova žáka Giulia Romana (1499–1546), římského malíře a architekta, jenž na dvoře Gonzagů pobýval od roku 1524 a kterého již roku 1526 pověřil vévoda Federico II. Gonzaga dohledem na veškeré projekty městské architektury v Mantově. Právě Mantegnova Camera degli Sposi jej pak inspirovala při výzdobě jedné z místností jím nově postaveného paláce, respektive příměstské vily zvané Palazzo del Te, která se spolu s vévodským palácem stala vzorem pro všechny novověké architekty i stavebníky. Zatímco Palazzo Ducale byl reprezentačním sídlem Gonzagů, Palazzo del Te vznikl za účelem vévodovy kratochvíle, odpočinku a pořádání opulentních hostin. Malířská a štuková výzdoba interiérů již nesvědčila pouze o soudobém dění na mantovském dvoře nebo o oživeném kultu antiky, nýbrž o vnitřních rozporech pozdně renesanční společnosti.
4. Giulio Romano, Palazzo del Te v Mantově, 1525–1535
Součástí komplexu, jejž Giulio Romano postavil a vyzdobil v letech 1525–1535, byla i rozsáhlá zahrada (navržená podle římských vil), jež měla zdejší pobyt zpříjemnit a do níž se palác otevíral velkými loggiemi s dórskými sloupy. Tytéž sloupy je možno vidět také na výmalbě Camera dei Giganti – místnosti inspirované zmiňovanou Mantegnovou freskou – kterou osobně považuji za jeden z nejpůsobivějších manýristických sálů. Jeho výzdoba vás totiž vtáhne do nekonečné spirálové kompozice scény Pádu gigantů. Mantegnův okulus je zde připomenut pomocí iluzivní kupole s podobně řešenou balustrádou s andílky; pod ní je zobrazen Jupiter sestupující k oblakům, do nichž se halí zbytek klenby, aby spolu s Juno a dalšími božstvy potrestal vzbouřené giganty, jež se marně snažili zaútočit na Olymp. Z klenby malba plynule přechází na stěny, kde jsou vyobrazeni oni giganti – některé strhává proud vody, na jiné se hroutí skaliska a další jsou zavaleni padajícími kusy stavby, nápadně připomínajícími samotný Palazzo del Te. Na malovanou kamennou suť původně navazovala i mozaiková podlaha z oblázků, kterou však v druhé polovině 18. století nahradila ta stávající, jež odráží spirálovitou koncepci klenby. Námět fresky jako by předznamenával osud, který město čekal v následujícím století.
Pozornému divákovi neuniknou historické graffiti na stěnách, které zde mimo jiné zanechali lancknechti a které jsou dokladem neblahé, pro město zásadní události zvané Sacco di Mantova, tedy války o mantovské dědictví, jež se odehrála v letech 1630–1631 během třicetileté války. Ta byla významná nejen pro dějiny Mantovy, ale i pro vývoj kultury v českých zemích. Už kvůli strategické poloze vévodství a jeho bohatství se o gonzagovský dvůr zajímali středoevropští Habsburkové, o čemž svědčí hned čtyři habsbursko-gonzagovské sňatky uzavřené během jednoho století (1561–1651). Systematicky budované rodové sbírky rozmístil Ferdinand I. Gonzaga během své vlády (1613–1626) do jednotlivých místností vévodského paláce na svou dobu celkem inovativním způsobem, podobným pozdějším muzeím, totiž tematicky. Po jeho smrti se ujal vlády Ferdinandův bratr Vincenzo II., který však ve sbírkotvorné činnosti nestačil pokračovat, jelikož již roku 1627 nečekaně zemřel (bezdětný). Vymření hlavní linie Gonzagů v kombinaci se strategickou polohou Mantovy a jejím kulturním bohatstvím zapříčinilo mezi vedlejšími liniemi rodu spor o dědictví, do něhož se zapojily také velmocenské zájmy Habsburků a Francie, což vyvrcholilo vypleněním města.
8. Obléhání Mantovy císařskými vojsky roku 1630 (hrad Český Šternberk)
Svůj nárok na mantovské vévodství uplatnil Carlo I. Nevers, který se ovšem o umění tolik nezajímal a nebyl si dobře vědom hodnoty gonzagovských sbírek. Jeho neznalosti tak využil vlámský obchodník Daniel Nys, usazený v Benátkách, jenž roku 1628 domluvil postoupení základu obrazárny anglickému králi Karlovi I. Řadu děl si přitom sám nechal v Benátkách a část jich prodal lordu Arundelovi (opět do Anglie). Nedlouho poté se chopil příležitosti i císař Ferdinand II., když do Itálie vyslal vojska Albrechta z Valdštejna, a to i přes nelibost císařovny Eleonory Gonzagové, jež z Mantovy pocházela. Armáda, motivovaná vidinou bohaté kořisti, obsadila Mantovu v červenci 1630 a více než rok město rabovala. Největší podíl gonzagovského pokladu si přerozdělily vůdčí osobnosti obléhání – Jan Aldringen, Matyáš Gallas a Ottavio Piccolomini, kteří odtud vyváželi cenné předměty na přeplněných vozech (celkem 287) do svých sídel, a generál Rombaldo Collalto, jenž se ale drancování kvůli nemoci osobně nezúčastnil. Provenienci mantovských děl ve střední Evropě však není vždy jednoduché určit, neboť se zde dostávala porůznu. Většina z nich tvořila jádro původní gonzagovské sbírky, prodané do Anglie ještě před dobytím Mantovy, a značné množství těchto děl pak získal pro pražskou hradní obrazárnu arcivévoda Leopold Vilém Habsburský (např. Rubensovo Shromáždění olympských bohů či Fettiho Kristus na Hoře Olivetské).
Rok 1630 byl pro Mantovu annus horribilis. Obléhání města společně s morovou ránou, jež tehdy vévodství opět zasáhla, mělo za následek výrazný pokles počtu obyvatel – jestliže na začátku 16. století zde žilo více než 35 000 lidí, dva roky po Sacco di Mantova už to bylo jen něco málo přes 8 000 – a je zřejmé, že se snížila také návštěvnost tohoto uměleckého centra. Gonzagovské paláce zůstaly takřka až do poloviny 18. století bez vybavení, nicméně i tak řada českých šlechticů zařadila Mantovu do itineráře svých kavalírských cest. Několikadenní pobyt bychom tak zaznamenali například u Heřmana Jakuba Černína z Chudenic (1679), Václava Eusebia z Lobkovic (1627–1628) či Josefa Viléma a Antona Kryštofa z Nostic (1726).
*Mimochodem pokud jste příznivci detektivek, jistě oceníte italský seriál Il processo, jehož zápletka se odehrává v Mantově, dokonce přímo u Palazzo del Te. Romanova freska Pád gigantů se přitom dostala až na plakát seriálu.
Zdroje:
Daniela Ferrari, Rinascimento a Mantova fra Quattrocento e Cinquecento, in: Cristina Farnetti (ed.), Il codice Maimonide e i Norsa. Una famiglia ebraica nella Mantova dei Gonzaga. Banche, libri, quadri, Roma 2018, s. 18–30.
Martin Krummholz, Sacco di Mantova (1630–1631), in: Eliška Fučíková – Ladislav Čepička (edd.), Valdštejn. Albrecht z Valdštejna Inter arma silent musae?, Praha 2007, s. 320–326.
Jiří Kubeš, Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750), Pardubice 2011.
Magdaléna Nová, Vyplenění Mantovy v roce 1630 – cesta italských obrazů na Opočno, in: Magdaléna Nová – Marie Opatrná (edd.), Cultural Transfer. Umělecká výměna mezi Itálií a střední Evropou, Praha 2014, s. 101–106.
Jaroslav Pánek, Výprava české šlechty do Itálie v letech 1551–1552, České Budějovice 2003, s. 51–53.
Obrázky:
- Mantova Ducale
- Mantova Ducale
- cdn.studenti
- Mapcarta.com
- Wikimedia Commons
- CentroPalazzoTe.it
- Krummholz 2007, s. 323.
- Wikimedia Commons
- NGP
