Cesty do ciziny podnikali nejen světští aristokraté, ale také představení klášterů. Ačkoliv je k tomu vedla zpravidla povinnost účastnit se generální kapituly řádu, nebylo výjimkou, že si takovou cestu ochotně prodlužovali, či ji dokonce pojali jako malou Grand Tour. Jedné pozoruhodné cestě louckého opata proto je věnován únorový Příběh měsíce. 

Barokní kláštery si není třeba představovat jako centra samoty a odříkání. Jejich členové sice vedli přísně regulovaný, ale vlastně nepříliš asketický řeholní život, ve kterém se střídaly náboženské povinnosti se dny odpočinku, slavnostmi i hostinami čistě světského charakteru. Opati premonstrátských klášterů v Louce u Znojma, Hradisku u Olomouce a v Zábrdovicích u Brna se účastnili zemských sněmů a měli značný politický vliv, což s sebou neslo i potřebu náležité reprezentace – například možnost v klášteře kdykoliv přivítat urozené hosty. Podniknutí vzdělávací cesty po Evropě k průpravě budoucích řeholníků samozřejmě nepatřilo, ačkoliv určitý rozhled a vzdělání na některé z významných středoevropských univerzit se minimálně u adeptů na kariéru v klášterních úřadech očekávaly. Skromnější obdobu Grand Tour mohly představovat cesty na generální kapituly.

Premonstráti a cisterciáci, jejichž řádová sídla byla ve Francii, měli povinnost na ně vysílat zástupce nejvýznamnějších klášterů – obvykle opaty a jejich sekretáře. Zatímco ve středověku se kapituly konaly pravidelně, v raném novověku se staly spíše výjimečnou událostí, přerušovanou navíc neúčastí prelátů z Habsburské monarchie v době válečných konfliktů s Francií. Na kapitulách se sice hlasovalo o důležitých otázkách řádů, jednání však často blokovaly politické či kompetenční spory. Cesty na kapituly zároveň umožňovaly opatům poznávat Evropu, jak dokládají například zápisy z cest do Cîteaux (1699, 1765, 1768, 1771). V premonstrátském řádu se v 18. století uskutečnily pouhé dvě generální kapituly. Na první z nich, konanou v roce 1717, se zástupcům české premonstrátské cirkárie vůbec nepodařilo dostat. Strahovský a loucký opat na ni sice vycestovali, byli však na základě císařského dekretu zadrženi a přinuceni se vrátit domů. Když se v roce 1738 vydal na stejnou cestu opat premonstrátské kanonie v Louce u Znojma Anton Nolbeck (1688–1745) v doprovodu svého sekretáře Mariana Schulze (1710–1784), musel si být dobře vědom, že se mu dostává příležitosti, která by se už nemusela opakovat. A skutečně, žádná další kapitula už neproběhla.

1. Mapa cesty louckého opata do Premontré, 1738. Červeně je zaznačena cesta tam, modře zpáteční; body představují místa, kde opat se svým doprovodem strávil více než dva dny

Díky pečlivě vedenému cestovnímu deníku, který si opatův sekretář vedl, víme, jak taková pracovně-poznávací cesta barokního preláta probíhala. Překvapí už jen délka jejího trvání – z Louky vyrazili 20. března 1738, do Premontré dorazili 3. května a zpět se vrátili až 10. července téhož roku. Necestovali nepohodlně – doprovázel je služebník a kuchař, využívali poštovní stanice s možností přepřahu koní i ubytování. Na kapitulu vyrazili s předstihem a podnikli několik vícedenních zastávek. Asi nás nepřekvapí, že se rádi nechávali hostit v klášterech, navštěvovali známé kostely a poutní místa, obdivovali tamější klenotnice a sbírky relikvií a samozřejmě nesměli zanedbávat ani své modlitební povinnosti. Cestou tam se zdrželi v Altöttingu, Mnichově, Augsburgu, Rastattu a Štrasburku, téměř dva týdny pak pobyli v Paříži. Při zpáteční cestě navštívili Brusel, Antverpy, Kolín, Mohuč, Frankfurt nad Mohanem, Würzburg a Řezno. Cesta tak skutečně připomínala Grand Tour. Co je nejvíce zaujalo?

První delší zastávkou byl Mnichov, kde se opatovi podařilo dostat na krátkou audienci k bavorskému kurfiřtovi Karlu Albrechtovi a následně si prohlédnout celou kurfiřtskou rezidenci. Oba premontráti věnují pozornost zejména obrazům a klenotnici. Radost měli zvláště z objevu portrétu zakladatelky louckého kláštera Marie Srbské v portrétní galerii Wittelsbachů, oceňovali ale také Rubensovy obrazy či galerii miniatur a překrásnou štukovou výzdobu celé rezidence. Obřady Květné neděle slavili v kajetánském kostele, avšak krom toho navštívili prakticky všechny nově (barokně) přestavěné kostely a všímali si zejména těch votivních. Nevynechali ani Asamkirche, který chválili jako dílo slavné umělecké rodiny i jako místo kultu českého patrona sv. Jana Nepomuckého. Celkově na ně Mnichov působil „jako mimořádně krásné město, s širokými ulicemi, dobře postavenými domy a s velmi mnoho obyvateli, při tom všem však velmi příjemné k životu“.

Velikonoční svátky o týden později slavili jako hosté bádensko-württemburského markraběte v Rastattu, menším rezidenčním městě kousek od hranic s Francií. Výběr právě tohoto místa zřejmě nebyl náhodný – nově zbudovaný zámecký kostel svatého Kříže se svatými schody, vedoucími přímo z paláce, byl pojat jako poutní místo Kristových pašijí, a musel tak být pro kanovníky více než vhodným cílem. Společně obešli všechny svaté hroby ve městě a účastnili se zde obřadů Velkého Pátku. Na slavnost Zmrtvýchvstání a následnou hostinu byli pozváni na zámek, přičemž působivými shledali zejména krásně nasvícené alabastrové sloupy v kostele.

2. Zámecký kostel svatého Kříže v Rastattu, postavený markraběnkou Sibyllou Augustou von Baden-Baden v letech 1720–1723

Bezkonkurenčně nejdelší dobu strávili opat a jeho sekretář přímo v Paříži. Aby nevzbudili podezření z přílišných sympatií k francouzskému králi, poznamenal Schulz na začátek diplomaticky: „I když je v Paříži jen málo pamětihodností a mnoho jiných zemí nabízí krásnější a velkolepější – nebo přinejmenším stejně hodnotné – památky, chtěli jsme se tu porozhlédnout.“ Následující takřka čtrnáctidenní pobyt však ukázal, že k vidění toho bylo mnoho. Nejprve obdivovali nejznámější místa – Invalidovnu s kupolí po vzoru baziliky sv. Petra ve Vatikánu a katedrálu Notre-Dame, kde je zaujal zejména barokizovaný interiér s dnes již téměř neexistujícím hlavním oltářem s pietou obklopenou sochami francouzských králů Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.

3. Jean-Baptiste Jouvenet, Hlavní oltář katedrály Notre-Dame v Paříž, 1709

Další den si najali lehký kočár a v doprovodu doktora Tamba, lékaře Václava z Liechtensteina, se vydali do Versailles. Podařilo se jim dostat na královský dvůr, kde byli spolu s dalšími preláty z rakouských zemí, mířícími na generální kapituly řádů, pozváni ke královské tabuli. V zahradách zámku strávili celé odpoledne. S nadšením popisovali překrásné kolonády, počítali jejich sloupy, sledovali ikonografii soch a obdivovali vodotrysky i nečekané průhledy. Schulz opakovaně oceňuje krajinné osy, které nazývá „prospekty“, a tím projevuje barokní mentalitu patrnou v celém jeho cestovním deníku. Následující dny v Paříži navštěvují především další slavné zámky – například palác Luxembourg, jehož zahradu považuje za ošklivou, či dnes již nestojící zámek v Marly, „kde byl nádherný sál osvětlený kupolí a pokoje s těmi nejlepšími nizozemskými špalíry“. Některé dny pak trávili přímo v Paříži.

3. Pierre-Denis Martin, Zámek v Marly, 1724

Navštívili slavnou univerzitu Sorbonnu s kolejním kostelem a mauzoleem kardinála Richelieua. Dodnes existující sousoší zemřelého kardinála s personifikací truchlící Sorbonny u jeho nohou, vytvořené sochařem Françoisem Girardonem roku 1694, udělalo na opatova sekretáře mimořádný dojem. V deníku si také stěžuje na neochotu pařížských kněží mluvit latinsky, a to i v tak vyhlášeném opatství, jakým bylo Saint-Germain-des-Prés, kde sídlila kongregace sv. Maura, proslulá svou vzdělaností. Ve společnosti strahovského opata podnikli cestu do opatství St. Denis a jejich turistickému zájmu neunikla bohatá klenotnice s poklady opata Sugera ani hroby francouzských králů. Poslední den v Paříži navštívili jednak starý kostel sv. Jenovéfy – těsně před jeho monumentální klasicistní přestavbou – připadal jim škaredý, a „kdyby neukrýval tak důležité ostatky, nestál by na návštěvu“. Nakonec zavítali i do Louvru, kde se poněkud pohoršili nad „pyšnou“ sochou Ludvíka XIV., na jejímž podstavci byly znázorněny různé evropské i mimoevropské národy v okovech a ponížené pozici. Náladu jim trochu spravila návštěva matematické observatoře, kterou svůj čtrnáctidenní pobyt v metropoli Francie zakončili.

4. François Girardon, Náhrobek kardinála Richelieua, 1694

5. Kostel Saint-Étienne-du-Mont a původní kostel sv. Jenofévy (vpravo). Martin Zeiller, Topographia Galliae, Frankfurt am Main 1655

Samotnému centru řádu, poněkud odlehlému klášteru v Premontré, věnoval Marian Schulz ve svém popisu cesty daleko menší pozornost. Dorazili tam s malým zpožděním v předvečer zahájení kapituly. Úvodní obřady s procesím byly kvůli silnému dešti poněkud skromné a v dalších dnech zabralo většinu času zasedání kapituly. Přestože v Premontré strávili přesně týden, cestovní deník neobsahuje žádný popis architektury ani vybavení mateřského kláštera. Sekretář se ve svých poznámkách soustředí spíše na to, který prelát předsedal slavnostním bohoslužbám a společným jídlům.

6. Opatství Premontré v 18. století

Zpáteční cesta vedla jinou trasou, pravděpodobně proto, aby část cesty nahradili pohodlnější a rychlejší plavbou po Rýnu. Důvodem toho, že si cestu prodloužili a procestovali také rakouské Nizozemí, ovšem nemohlo být nic jiného než turistický zájem. Hustá síť premonstrátských klášterů v této zemi a také skutečnost, že cestovali v doprovodu generálního prokurátora řádu, jim zajistila, že se již nemuseli spoléhat na nepohodlné hostince, nýbrž mohli využít pohostinnosti svých nizozemských spolubratrů. V Bruselu byli svědky procesí, jež pořádaly místní cechy každoročně jako poděkování za ukončení obléhání města. Uchvátila je nádhera dekorací a harlekýnů, kteří představovali jednotlivé cechy. Navštívili také manufakturu na tapiserie, výtvarné sbírky a proslulou bekynáž na předměstí Bruselu, která měla být „postavena pro 1100 sester a každá v něm měla svůj vlastní domek, dnes jich je tam jen asi 400, tento klášter je však velký jako středně velké městečko.“ Návštěva dalšího z měst – Antverp – vedla, jak jinak, než po stopách dvou „nizozemských nejvýtečnějších malířů Rubenze a Wandyecka“. V cestovním deníku jsou krátce popsány všechny jejich slavné obrazy, které měli možnost ve městě vidět. Antverpy hodnotí jako obrovské, bohaté a velmi čisté město. Když si jej celé prohlédli, našli opět útočiště ve zdejším premonstrátském klášteře sv. Michala, který má „velmi příjemnou polohu nad řekou Šeldou a z jeho horních pater lze vidět jak všechny proplouvající lodě, tak příliv a odliv moře a rozsáhlý rovinatý pás země směrem do Flander“. Klášter byl po Velké francouzské revoluci zcela zbořený. Hlavní oltář s Klaněním tří králů od Petera Paula Rubense, jímž se mohl klášter pyšnit spolu s dalším vnitřním vybavením, se však naštěstí dochoval, a tak jej i Marian Schulz popisuje ve svém deníku.

7. Premonstrátské opatství sv. Michala v Antverpách. Notitia Marchionatus Sacri Romani Imperii, Amsterdam 1678

8. Peter Paul Rubens, Klanení tří králů, bývalý hlavní oltář premonstrátského opatství sv. Michala v Antverpách, 1624

9. Peter Paul Rubens, Portrét premonstrátského opata Matthea Yrsselia (1541–1629), 1623.

Deník Mariana Schulze poskytuje množství detailů týkajících se cestování v době baroka. Ukazuje nám, jaké měli řeholníci na cestách zájmy či priority a že i oni cítili nadšení pro poznávání nových míst. Zajímali se přitom nejen o milostné obrazy a klenotnice, ale i světskou a zahradní architekturu. Na cestách měli možnost prožít jinakost, všímali si odlišných konfesí, ale kromě jedné kritické poznámky o luteránech v Norimberku, kteří se prý k drahocenným relikviím ve svém starobylém kostele nechovali s úctou, se k jiným náboženským skupinám nestavěli nepřátelsky. Zdá se, že Marian Schulz věnoval zvláštní pozornost místům spojeným s dějinnými událostmi – všímal si například, že v zámku Saint-Germain-en-Laye sídlil ve vyhnanství až do své smrti anglický král Jakub II. nebo že se v benediktýnském klášteře sv. Oldřicha konaly v době válek volby římských králů. Ze Schulzových zápisků také vyplývá, že se nebránili ani vyloženě světským požitkům, jako bylo ochutnávání vzácných starých odrůd vín, kdykoliv k tomu měli příležitost. Možná ze všeho nejvíce si ale vážili poct, kterých se jim dostalo, když je za své hosty přijaly nejen vážené kláštery, ale i aristokraté, či dokonce francouzský královský dvůr. Navazováním společenských kontaktů a poznáváním sakrálních i světských center včetně příslušných uměleckých děl tak tato cesta do značné míry připomínala aristokratskou Grand Tour.

Obrázky:

úvodní fotografie: The MET

1. Schloss Ratstatt 
2. sharonkabel.com
3. Wikimedia Commons 
4. WGA 
5. Wikimedia Commons
6. Wikimedia Commons
7. Wikimedia Commons
8. KMSKA 
9. artsandculture.google.com 

Zdroje:

MZA, Premonstráti v Louce, inv. č. 486, kart. 12. Popis cesty louckého opata Antonína Nolbecka do Premontré v Pikardii, 1738.