Knihovna Semináře dějin umění Masarykovy univerzity se díky kontinuální akviziční činnosti řadí ve svém oboru mezi nejbohatší knihovní fondy ve střední Evropě. Z několika set nejnovějších knižních titulů, které se na Semináři objevily v nedávné době, se nezanedbatelné množství publikací věnuje otázce raněnovověké kultury. Tyto tituly by se tedy měly bezesporu dostat do zorného pole badatelů zkoumajících zmiňovanou epochu. Continue reading
Společností koluje řada pověr a mýtů o tom, jak vypadá kunsthistorik a jak tráví svůj čas. Setkáme se s názory, že je to plachý, rachitický, shrbený, postarší muž v tvídovém saku a s brýlemi, jejichž čočky jsou tlustší než pozadí Odalisky od Bouchera. Lidé se pak domnívají, že takovýto člověk vysedává den co den za svitu olejové lampy ve svém vlhkém a nebývale rozlehlém bytě přeplněném obrazy a starými zaprášenými knihami, kde se usilovně věnuje teoretickému studiu starých renesančních mistrů, případně egyptskému umění, jelikož to je to jediné, co lidem ze světa umění utkvělo v paměti od jejich školních let. Continue reading
Mobilita nobility: Schwarzenberská sbírka historických dopravních prostředků. Tak zní celý název publikace vydané Národním památkovým ústavem. Autorka Kateřina Cichrová si v ní klade za cíl představit sbírku cenných artefaktů dopravní kultury převážně 17. a 18., ale částečně i 19. a 20. století a poukázat na kontext, v jakém byly kočáry využívány, případně na význam, jaký mohly sehrávat nejrůznější doplňky jako byly dekorativní mašle či postroje.
Kniha představuje mimo jiné klenot českých a moravských sbírkových fondů, takzvaný Zlatý eggenberský vůz. Ten je spjat s osobností Jana Antonína Eggenberga, který byl pověřen nově zvoleným císařem Ferdinandem III. K cestě do Říma, kde měl o korunovaci informovat papeže. Autorka líčí cestu knížete z Eggenbergu i setkání s papežem a dává čtenáři první indicie o fungování dvorského či papežského ceremoniálu a nutnosti specifické reprezentace. Právě v tomto kontextu hovoří Cichrová i o eggenberském kočáře, který byl celý pokryt plátkovým zlatem a zdoben řadou figurálních i rostlinných dekorů. Právě ona velkolepost celého projektu měla symbolizovat a zastupovat nepřítomného císaře a jeho dvůr. Nebylo to však pouze zlato, které mělo uchvacovat diváky a strhávat jejich pozornost. Autorka upozorňuje i na důmyslnou práci s potahy, textiliemi, ale i oděvy účastníků průvodu, který směřoval na audienci u papeže Urbana VIII.
Není to však pouze Zlatý vůz, kterému autorka věnuje pozornost. Podobně pečlivě se věnuje i vozům Schwarzenberským. Zmiňuje odlišné typy kočárů a jejich místo v reprezentaci aristokracie, zdůrazňuje ikonografické motivy použité k jejich dekorování a významy, které s sebou dané náměty nesly. Pozastavuje se i u zimních sání, hovoří o kontextu jezdectví, jeho rozličných školách, a o významu, který výuka jezdectví sehrávala v životě mladého aristokrata. Ve čtivé, ale přesto informačně bohaté knize nalezneme i rozsáhlý obrazový doprovod. Ten je nutnou součástí nejen katalogových částí knihy, ale především jednotlivých dílčích kapitol, kde autorka představuje kromě fotografií rozebíraných předmětů i řadu dobových obrazů či grafik zachycujících ceremoniální průvody, vjezdy či vyobrazujících nejrůznější doplňky spojené s jezdeckou kulturou, které jsou nám dalším svědectvím o rozsahu a důležitosti kočárů v kontextu aristokratické či panovnické reprezentace.
Franz Anton Bustelli se bezesporu mohl těšit z věhlasu jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších modelérů angažujících se na poli rokokové porcelánové skulptury. Jeho jméno je spojeno převážně s porcelánkou v Nymphenburgu, kde působil od roku 1754 až do své smrti v roce 1763 jako umělecký ředitel. Jeho tvorba sahala od galantních scén přes chinoiserie, náboženské výjevy až po tematiku Commedia dell’arte.
Bustelli se i v dnešní době těší značné pozornosti a není proto divu, že byl předmětem zájmu nejednoho badatele, mezi které řadíme i Rainera Rückerta či Maxe Hirmera, ale především Renate Eikelmann, která je jako editorka a spoluautorka spjata s publikací Franz Anton Bustelli: Nymphenburger Porzellanfiguren des Rokoko: Das Gesamtwerk. Kniha z roku 2004 vznikla jako doprovod úspěšné výstavy Národního muzea v Mnichově. V úvodních kapitolách je představena nejen osobnost Bustelliho či jeho „oeuvre“, ale jeho práce je zde prezentována především v kontextu soudobé společenské nálady a je zdůrazněna funkce Bustelliho líbivých rokokových porcelánových skulptur. Mimo to se však kniha zabývá například i otázkou technologie a stává se čtenáři průvodcem vzniku podobných děl, od práce s formou přes komponování dílčích částí až po nakládání s barvou. Publikace neopomíjí ani kategorizaci děl s přihlédnutím k jejich námětu, kde se opět rozvíjí otázka funkce drobných figurálních plastik, jak to pozorujeme například v kapitole Alfreda Ziffera Putti jako Bohové a Hrdinové. V neposlední řadě je součástí knihy i rozsáhlý katalog, který představuje na 259 objektů včetně jejich provenienční historie a základní literatury. Za neobyčejně přínosný pak můžeme považovat i poslední oddíl s dílenskými značkami používanými v průběhu celé existence nymphenburské porcelánky. Právě studium těchto značek může být základním východiskem pro určení často složitě identifikovatelných námětů a funkce díla, stejně jako může sloužit ke zpřesnění datace zkoumaných skulptur.
V roce 2016 uběhlo 250 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších barokních architektů českého původu Františka Maxmiliána Kaňky. Pod záštitou Kotěrova centra architektury u této příležitosti vznikla výstava a s ní související katalog. Publikace s názvem Slavné stavby Františka Maxmiliána Kaňky, jejímž autorem je Pavel Vlček, profesor dějin umění a jeden z předních historiků architektury, představuje životní osudy tohoto architekta, který výrazným způsobem ovlivnil vývoj barokní architektury na našem území.
Po stručném úvodu seznamujícím čtenáře s klíčovými momenty architektova života, představuje Vlček v chronologickém sledu na čtyřicet pět realizací, kterých se Kaňka prokazatelně zhostil. Mezi ně řadíme například projekty realizované pro významné představitele šlechtických rodů jako jsou Černínové, Valdštejnové a Kinští. Vlček neopomíjí zdůraznit ani důležité hráče na poli církevního mecenátu, mezi které řadíme především pražské jezuity. Závěrem autor doplňuje publikaci i o pětici staveb, u kterých je autorské určení nejednoznačné, nicméně vykazují stopy Kaňkovy práce.
Informačně bohatý text se Vlčkovi podařilo vměstnat na celých 144 stran, které kromě čtivých pasáží představujících okolnosti vzniku a analyzujících formální znaky jednotlivých realizací autor rovněž doplňuje o bohatý obrazový materiál. Ten sestává nejen z fotografií současného stavu objektů a půdorysných schémat, ale především dobových maleb zachycujících stavby či kreseb a nárysů samotného Kaňky, které nám dávají možnost ještě lépe prozkoumat schopnosti tohoto významného architekta.
Hybrid Renaissance: Culture, Language, Architecture je název v pořadí osmadvacáté knihy Petera Burka. Cambridgeský profesor ve své nejnovější publikaci již tradičně pohlíží na svět raného novověku neotřelým pohledem kulturního a sociálního historika a tentokrát zkoumá období renesance jako živý organismus, ve kterém vedle sebe koexistují a prolínají se nejrůznější vlivy. Na příkladu italského i neitalského prostředí poukazuje na to, jakým způsobem se podařilo propojit italskou renesanční kulturu s kulturou evropského i mimoevropského prostoru. Burkovým cílem je pak prozkoumat nově vznikající formy, které pramení ze spojení starší lokální tradice a nově přicházejících podnětů italské renesance.
Ve svém textu pracuje s pojmem „hybridizace“, prostřednictvím kterého se snaží vypořádat s vnímáním kultury jako statického stavu a poukázat na skutečnost, že se jedná o neustále se proměňující fenomén „bez ostrých hran“. Burke v úvodu knihy zdůrazňuje, že „hybridizace“ může mít pro rozvoj kultury značný potenciál. Předkládá například domněnku, že vykořenění tradic a přenos myšlenek do jiného prostředí může být často předpokladem kreativity. Vzájemná interakce dvou myšlenkových světů, která probíhá srze debatu a často i nepochopení názorů dílčích stran, vede k výměně vědomostí.
Burke zkoumá „hybriditu“ v širokých kulturních a sociálních souvislostech. Neopomíjí se zastavit u otázky migrace, globalizace či multikulturalismu raného novověku, dívá se na rozlišné demografické skupiny a zkoumá tak prostředí dvora či města. Neopomíjí ani jazykovou stránku, literaturu, hudbu, otázku náboženství či filozofie. V neposlední řadě pak otevírá v kapitolách věnovaných architektuře, respektive umění, otázku vizuální kultury. Zde Burke poodhaluje významy použitých vizuálních forem. Věnuje se tak například pronikání flámského umění do Itálie a jeho roli v dvorské kultuře.
Portrétní tvorba je mezi uměleckými žánry bezesporu jedním z nejdiskutovanějších témat dějin umění. Soustavný zájem o tuto problematiku projevuje rovněž kurátorka Národní galerie Blanka Kubíková. Její kniha Portrét v renesančním malířství v českých zemích – jeho ikonografie a funkce ve šlechtické reprezentaci poskytuje ucelený pohled na téma šlechtické podobizny 16. a 17. století na našem území. Z hlediska metodologie projevuje autorka zájem o klasické uměleckohistorické disciplíny, mezi které řadíme znalectví či ikonografickou analýzu, ale po vzoru osobností jako je například Peter Burke pracuje i v intencích kulturně-historických.
V úvodní kapitole autorka představuje dostupné archivní prameny a nabízí čtenáři rozmanitý výčet funkcí portrétu zkoumaného období. Dále knihu člení na základě příslušnosti obrazů k daným rodům. Prvně se zaměřuje na iniciační moment vzniku portrétních souborů, který autorka odkrývá v kapitole Počátky portrétních galerií v českých zemích, sbírka hradecká. Posléze se věnuje obrazům představujícím pány z Rožmberka, pozornosti neunikla galerie pernštejnsko-lobkovická a cyklus obrazů Prakšických ze Zástřizl. V každé z kapitol se pak autorka pozastavuje u odlišných funkcí portrétu. Například u podobizen Viléma z Rožmberka si všímá jeho výsadního politického postavení a hledá tak analogie k portrétům z císařského prostředí. V kapitole věnované obrazům pernštejnské provenience se pozastavuje u dvojportrétu Marie Manrique de Lara s nahým dítětem a jejího chotě Vratislava z Pernštejna, na kterých poukazuje na použití mariánské symboliky sloužící ke zdůraznění kontinuity rodu, stejně jako konfesijní stálosti. Na díle Rolama de Mois představujícím protějškové svatební obrazy Johany z Perštejna a jejího manžela Fernanda de Gurrea z Aragonu upozorňuje na přítomnost děl vytvářených podle španělské módy. Portrét Jiřího Zikmunda Prakšického ze Zástřizl pak autorka používá jako prostředek k vykreslení osobnosti tohoto člena Jednoty bratrské a doložení jeho vazeb v humanistických kruzích.
Radka Nokkala Miltová, odborná asistentka Semináře dějin umění Masarykovy univerzity, se ve své vědecké práci dlouhodobě zabývá otázkou profánní ikonografie, a to především v moravské freskové malbě 17. a 18. století. To dokládá nejen její publikovaná disertační práce Mezi zalíbením a zavržením: Recepce Ovidiových Metamorfóz v barokním umění v Čechách a na Moravě, ale i řada dílčích studií, z nichž můžeme zmínit například text Bůh Harpokratés, alegorie mlčenlivosti a Slavkov u Brna. Nejnovějším příspěvkem k dané problematice je pak kniha Ve společenství bohů a hrdinů s podtitulem Mýty antického světa v české a moravské nástěnné malbě šlechtických venkovských sídel v letech 1650–1690. Continue reading
V roce 2016 vydal Yale University Press dvoudílný katalog k výstavě Muzea krásných umění v Houstonu, která se věnovala tvorbě Pompea Batoniho. Pod výstavním katalogem se coby autor podepsal Edgar Peters Bowron, přední odborník na římské malířství 18. století. Ten je mimo jiné i tvůrcem knihy Pompeo Batoni: Prince of Painters in Eighteenth-Century Rome, jejíž vznik se vázal na stejnojmennou výstavu či práce The Splendor Rome: The 18th Century, která zkoumá Řím osmnáctého století jako evropské kulturní centrum. Continue reading