Historik umění pohledem společnosti
Společností koluje řada pověr a mýtů o tom, jak vypadá kunsthistorik a jak tráví svůj čas. Setkáme se s názory, že je to plachý, rachitický, shrbený, postarší muž v tvídovém saku a s brýlemi, jejichž čočky jsou tlustší než pozadí Odalisky od Bouchera. Lidé se pak domnívají, že takovýto člověk vysedává den co den za svitu olejové lampy ve svém vlhkém a nebývale rozlehlém bytě přeplněném obrazy a starými zaprášenými knihami, kde se usilovně věnuje teoretickému studiu starých renesančních mistrů, případně egyptskému umění, jelikož to je to jediné, co lidem ze světa umění utkvělo v paměti od jejich školních let.
Vlastníci nemovitostí pak vidí historika umění jako největšího nepřítele, zhrzeného starce, který kdyby mohl, nosil by kožich z dalmatinů a požíral malé děti. Tento nepříliš objektivní pohled je způsoben frustrací z neustálých zamítnutí návrhů na zkrášlení jejich památkově chráněné vily vrstvou polystyrenu pokrytou nádhernou pistáciově zelenou či meruňkově oranžovou barvou.
Někteří lidé se pak mylně domnívají, že historikem umění je kustod v galerijních či muzejních expozicích. V takovém případě je pak v jejich očích tento uměnímilovný člověk silnější ženou předdůchodového věku, jejíž největší nepřátelé jsou návštěvníci s foťákem a plastovou láhví plnou vody.
Čtvrtý společností často přijímaný pohled na historika umění vděčí za svůj vznik filmovému zpracování knihy Dana Browna Šifra mistra Leonarda. Charismatický Tom Hanks zde představuje kunsthistorika jako atletického muže středního věku, který díky svým deduktivním a analytickým schopnostem v kombinaci s dokonalým přehledem o umění působí jako někdo, kdo je potomkem Sherlocka Holmese a Jamese Bonda.
Ačkoliv se nejeden kunsthistorik často vidí jako posledně zmíněná postava v knize Dana Browna, musím s politováním konstatovat, že reální historici umění se od všech zmíněných společenských přesvědčení dosti odlišují. Právě proto vzniká tento deník kunsthistorika, který by měl prostřednictvím osobních zážitků „raných novověkářů“ ukázat, jak se věci opravdu mají. Mějte na paměti, že všechny postavy v tomto deníku jsou skutečné a podobnost s žijícími osobnostmi není náhodná.
Radim Weiss