Sedm esejí o sochařství raného novověku, které na našem blogu postupně představíme v následujících týdnech, vzniklo původně v rámci jednoho z kurzů na Semináři dějin umění. Společné zadání – interpretovat „sochu, která nejlépe vyjadřuje lidskou zranitelnost“ – se ukázalo jako mimořádně podnětné pole pro rozmanité interpretace i osobní čtení sochařských děl. Autorkami textů jsou začínající, avšak velmi vnímavé historičky umění, které spojuje cit pro detail, kontext a schopnost číst sochu jako výraz lidské zkušenosti. Každá z nich k tématu přistupuje jinak, všechny však sdílejí citlivost k tělesnosti, emocím a času – k aspektům, jež činí sochařství tak výmluvným médiem lidské existence.
Může se zdát absurdní mluvit o pocitech sochy. Pokud bychom se ale vcítili do ženy žijící v době vzniku sochy Skromnosti od Antonia Corradiniho – tedy v druhé polovině 18. století – uvědomili bychom si, že se v mnohých ohledech mohla s touto sochou ztotožňovat. Nejenže viděla samotné umělecké dílo, ale i to, jak o něm muži mluví, přemýšlí, či dokonce píšou. Žena si tak mohla představovat samu sebe, jak stojí na místě sochy a přijímá na ni směřované pohledy. Domnívám se, že Corradiniho Skromnost ztělesňuje ten nejniternější pocit lidské zranitelnosti, který mohly ženy při pohledu na toto dílo zažívat na vlastní kůži. Continue reading
