V posledním týdnu zkouškového období vyrazili studenti magisterského studia v rámci předmětu Šlechtická sídla v Anglii 16.–20. století na pětidenní exkurzi do Londýna pod vedením Tomáše Valeše a Jana Galety, za přispění kolegy z NPÚ Martina Šolce. Cílem výpravy však nebyla jen obydlí anglické šlechty, ale v širším kontextu také vizuální kultura této společenské vrstvy, jejich umělecké sbírky i architektura Londýna posledních pěti století.

První den po příjezdu jsme společně navštívili The Wallace Collection, jednu z nejvýznamnějších sbírek raně novověkého umění v Evropském prostředí. Ta je umístěna v Hertford House, v bývalém sídle stejnojmenného rodu, který jej obývá od roku 1797. Již od začátku jejich působení se Hertford House stal významným centrem výtvarných umění a nakonec připadl Richardu Wallacovi, nelegitimnímu synovi čtvrtého markýze z Hertfordu. Po jeho smrti se v roce 1897 sbírka otevřela veřejnosti a po smrti lady Wallace se její část dokonce stala majetkem britského národa. V této velice pestré sbírce jsme si mohli prohlédnout proslulou Fragonardovu Houpačku z roku 1767, Rembrandtovu Krajinu s duhou datovanou do roku 1636 nebo například Tizianova Persea a Andromedu z let 1554–1556. Mimo jiné se sbírky Wallace Collection pyšní také rozsáhlými uměleckými díly z oblasti porcelánu, nábytku nebo drobných šperků či dekorované zbroje. V kolekci zbraní je možné nalézt výjimečnou zdobenou kuši, pocházející z majetku předního moravského šlechtice Vratislava z Pernštejna. Continue reading →

Aktuálně probíhající válečné konflikty přináší každodenně nové informace o počtech mrtvých a zraněných. Při sledování takových zpráv může člověka snadno zachvátit pocit bezmoci, lítosti a nepochopení, jak je možné, že ve 21. století mocenské snahy malé hrstky lidí mohou způsobit tak brutální škodu a bolest. V takovou chvíli některá umělecká díla, která byla vytvořena v reakci na válečné události, získávají znovu na síle. A to i ta, ve kterých hraje hlavní postavu personifikovaná smrt.

Posel smrti v podobě kostlivce, který jakýmkoliv způsobem vítězí nad člověkem, tvoří součást nejrůznějších uměleckých děl. Antropomorfní skeleton, jehož podstatou je nést křesťanské ideje a upomínat člověka, že jeho život končí smrtí, nabýval v minulosti nejrůznějších ztvárnění. Od raných kostlivců odkazujících na morové rány, jimž z těla vylézaly vnitřnosti, žáby a hadi, přes ozbrojené umrlce jedoucí na koni, až po drobné, snad i roztomilé sošky, které sloužily jako osobní memento mori člověku, který je měl neustále na očích. Personifikovaná smrt hrála důležitou roli v řadě ikonografických námětů, mimo jiné v triumfu smrti a tanci smrti, hojně zobrazovaných v grafických dílech umělců 16. a 17. století. Oba zmiňované náměty jsou zastoupeny také ve sbírkách Národní galerie v Praze, a to v dílech italského kreslíře a grafika Stefana della Belly (1610–1664). Continue reading →

Druhá přednáška jarního cyklu R’n’B bude zasvěcena smyslovému vnímání v hudbě raného novověku. Náš host, docent hudební vědy FF MU Vladimír Maňas, nás provede způsoby, jakými se prostřednictím hudebních forem vyjadřovaly emoce a prožitky spojené s vodním živlem.

Přednáška proběhne v Knihovně Hanse Beltinga ve středu 10. dubna v 18:30 a její záznam budete moci dodatečně zhlédnout i na našem YouTube kanálu. Continue reading →

Drtivá většina veřejného prostoru bývá o Velikonocích vyplněna hřejivými barvami příchozího jara, velikonočními beránky, zajíčky a vajíčky, jež jsou důsledkem komercializace těchto svátků. Jejich původní význam, a sice připomínání si Kristových pašijí a jeho vítězství nad smrtí, se v současnosti jaksi vytrácí. Velikonoční ritus je postaven na vciťování se do Kristova utrpení, což nás přivádí k myšlenkám na vlastní smrtelnost, potažmo tzv. poslední věci člověka. Ústředním bodem této eschatologické koncepce je právě oslavovaná vykupitelská smrt Krista, na niž by měli křesťané myslet a připravovat se na svou vlastní smrt – nejen o Velikonocích, ale dennodenně – jak si ukážeme na ilustracích díla jezuitského kazatele Jeremiáše Drexela (1583–1638).

Continue reading →

Krádeže, ničení či padělání. Média v loňském roce snad každý měsíc přišla se zprávou o takovýchto zločinech v oblasti umění. Tento článek přináší stručnou rekapitulaci toho nejdůležitějšího, co bylo v loňském roce odcizeno, poničeno, paděláno či naopak po dlouhých letech navráceno.

Zločiny v umělecké sféře nejsou ničím novým a neslýchaným – dějí se prakticky neustále. Jen na začátku letošního roku byly například nalezeny ukradené Picassovy a Chagallovy obrazy, ale i ztracený obraz Gustava Klimta. Historie je samozřejmě krádežemi uměleckých děl opředena. Snad každý si je vědom slavné krádeže a návratu Mony Lisy v Louvru na počátku 20. století, jež učinily obraz Leonarda da Vinciho onou legendou, kterou dnes je (více zde a zde). Fascinující krádeží, jež doposud čeká na své rozuzlení, bylo také odcizení Rembrandtových, Vermeerových a Degasových obrazů a kreseb ze sbírek Isabelly Stewart Gardner v Bostonu roku 1990, která se před časem dočkala úspěšné série na Netflixu, o níž jsme referovali i na našem blogu.

Continue reading →