Dílem měsíce bláznovství je tak trochu bláznivá mědirytina
Jak se říká, 1. duben, všech bláznů den. Proto jsem jako dílo tohoto měsíce vybrala rytinu, která vlastně bláznovství reprezentuje. Jedná se o mapu světa znázorněnou v oděvu dvorního šaška (Fool’s Cap Map of the World ve sbírkách RMG). Tuto záhadnou mědirytinu se dosud nepodařilo zcela objasnit, a tak jediné, co o ní můžeme s jistotou říci je, že vznikla někdy na konci 16. století, zřejmě mezi lety 1580–1590, jelikož rozvržení kontinentů odpovídá mapě Typus Orbis Terrarum z roku 1570 od Abrahama Ortelia.
Samotná mapa zaujímá prostor šaškova obličeje a je doplněna několika latinskými nápisy. Ačkoliv se rytina zdá být naprosto jedinečná, není bezprecedentní. Jedná se o vytříbenější verzi mapy francouzského rytce Jeana de Gourmonta, na níž jsou motta týkající se lidské pošetilosti a která vyšla roku 1570 v Orteliově atlase Theatrum Orbis Terrarum.
Autor záhadné mapy se touto rytinou nejspíš inspiroval, faktem ovšem zůstává, že jeho identitu neznáme. V levém horním rohu je sice napsáno Orontius Fineus, latinizované jméno francouzského matematika a kartografa Oronce Finého, kterého někteří považují za autora mapy. Ten ovšem zemřel roku 1555, tedy přibližně o třicet let dříve, než rytina vyšla. Podle některých byl Finé ve skutečnosti jen terčem posměchu pro jeho praktikování soudní astrologie, tedy způsobu předpovídání budoucnosti na základě studia postavení nebeských těles ve vztahu k zemi, proto je zde zmiňován. Dalším možným tvůrcem je Epichthonius Cosmopolites, zmiňovaný v levé kartuši: Democritus Abderites deridebat, Heraclitus Ephesius deflebat, Epichthonius Cosmopolites deformabat. Tzn. „Démokritos z Abdér se světu smál, Hérakleitos z Efesu ho oplakával a Epichtonius jej kreslil.“
Otázkou je, koho jméno Epichthonius Cosmopolites představuje, ve volném překladu totiž znamená něco jako občan světa. Zato ostatní zmiňovaná jména v kartuši jsou dobře známá. Démokritos, smějící se filozof, který se bavil lidskou pošetilostí a jehož atributem je glóbus, tvoří protiklad druhého zmiňovaného, Hérakleita, známého jako plačící filozof smutnící nad lidskou pomíjivostí. Tito dva filozofové, stavěni do kontrastu florentskými humanisty 15. století, byli také častým námětem evropských malířů období renesance a baroka.
Všechny latinské nápisy se pak týkají marnivosti a hlouposti lidí (viz obrázek s překlady). Za povšimnutí stojí třeba nápis na cípech šaškovské čapky, které příznačně připomínají oslí uši: Auriculas asini quis non habet, tedy „Kdo nemá oslí uši?“. Nápis cituje první satiru starořímského básníka Persia, známého mravokárce upozorňujícího na pokleslost své doby, který tímto veršem odkazuje na krále Midase.
Hlavním nápisem na šaškovské čapce je: O caput elle boro dignum, v překladu „Ó hlava hodná čemeřice“. K tomu nutno podotknout, že helleboro byl název jedu obsažený v čemeřici. Tato rostlina se v minulosti hojně využívala nejen k výrobě šípového jedu, ale byla spojována i s čarodějnictvím a lidovou magií, a co je v kontextu tohoto díla důležité, sloužila také k léčbě nadměrné melancholie či při posednutí zlými duchy. To souvisí s onou dvojicí filozofů. Démokritův veselý přístup k životu byl, především v okruhu filozofů a humanistů, upřednostňován před tím zasmušilým, resp. melancholickým přístupem Hérakleita.
Samotná postava šaška bývá obecně spojována s bláznovstvím, což bylo především v renesanci velmi častým tématem. V literatuře se můžeme setkat s výraznými díly jako je Loď bláznů od Sebastiana Branta nebo Chvála bláznovství od Erasma Rotterdamského, které se promítaly i do výtvarného umění (např. Hieronymus Bosch, Loď bláznů). Bláznovstvím se rozumělo jakékoliv chování mimo společenské normy a krom jiného zahrnovalo také melancholii, které se společnost snažila vyvarovat, případně ji vyléčit. Bláznovství bylo projevem tzv. renesančního pesimismu, který zesílil hlavně v 16. století, kdy začalo docházet k pohrdání světem a snižování hodnoty člověka. Člověk začal být vnímán jako špatný a jeho rozum jako bezmocný.
Postava šaška s mapou světa odpovídá veselé povaze smějícího se filozofa. I přes svou bláznivou podstatu to byli právě dvorní šašci, kteří měli výsadu mluvit před vrchností zcela otevřeně takřka o čemkoliv, a ještě si z nich tak říkajíc „dělat blázny“.
Zdroje:
Jean DELUMEAU, Hřích a strach: pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století, Praha 1998.
Jiří Patočka, Už vám kvete na zahrádce čemeřice? Vesmír LXXXVIII, 2009, s. 108.
David Turnbull, Masons, Tricksters and Cartographers: Comparative Studies in the Sociology of Scientific and Indigenous Knowledge, London 2000.
Christina G. Waldman, Francis Bacon’s Hidden Hand in Shakespeare’s The Merchant of Venice: A Study of Law, Rhetoric, and Authorship, New York 2018.
Atlasobscura, Libertalia, Random-times