Na začátku září jsme se zúčastnily letní školy Baroque splendor, kterou pořádala Akademie věd ČR spolu s německou univerzitou Friedrich-Alexander-Universität v Erlangen. Průvodci nám byli Martin Mádl a Sarah Lynch a sešli se zde studenti dějin umění z Prahy, Brna a Erlangen.

Společný program začínal sice až v úterý, ale my nepohrdneme žádným výletem, proto (a taky proto, že jsme začínali v Plzni) jsme vyrazily už o den dřív. Jak jistě víte, v pondělí bývá všude zavřeno, a tak jsme se vydaly, kam se dalo. Katedrála sv. Bartoloměje byla v rekonstrukci, ale aspoň jsme si vylezly na věž, odkud je dobře vidět celé město, takže jsme potrénovaly naši orientaci v něm (a taky trochu hýžďové svaly 🙂 ) Následně jsme se vypravily do Velké synagogy, kde zrovna probíhala výstava Republika Československa, která zobrazuje historické fotografie města a židovské obce. No a večer jsme zakončily jak jinak než prohlídkou a ochutnávkou v pivovaru.

Druhý den už začínal oficiální program a jako první nás čekaly Plasy. Viděli jsme nejznámější Santiniho schodiště, ale i spoustu jiných věcí. Prošli jsme si konvent s erudovaných výkladem Martina Deutsche o nástěnných malbách od Jakuba A. Pinka, Františka A. Müllera a Josefa Kramolína. Taky jsme u vodních zrcadel zkontrolovali, že stavba nepadá. Dále jsme se podívali do kostela, který byl také v rekonstrukci, ale díky tomu jsme mohli spatřit nedávno odhalený románský tympanon, což v budoucnu asi už nebude možné.

Naší další zastávkou byla opět Santiniho stavba – kaple Jména Panny Marie, která stojí někomu na zahradě v Mladoticích. Odtud jsme vyrazili do dalšího cíle, a to do Mariánské Týnice, bývalého cisterciáckého poutního místa s kostelem Zvěstování Panny Marie. V poslední době se o ní mluví hlavně v souvislosti s kontroverzní dostavbou druhého ambitu dle Santiniho plánu. Den jsme zakončili v kralovickém kostele sv. Petra a Pavla, který by měl být prací Bonifáce Wohlmuta, kterým se dlouhodobě zabývá právě Sarah Lynch.

Ve středu ráno jsme zahájili naše další barokní poznávání zastávkou u Santiniho drobné kaple v Ostrově nad Oslavou. To byla však jen ochutnávka ze Santiniho, protože nás čekaly Kladruby. Propojení baroka a gotiky byl naživo neskutečný zážitek. Až jsme se dostatečně vynadívali, čekala nás cesta do Německa a návštěva nově zrestaurovaného kostela ve Waldsassenu. Tím nás provedl jeho restaurátor a diskutovali jsme mimo jiné nad důležitostí barevnosti štukatur. Asi hlavním tahákem kostela jsou kostry raně křesťanských mučedníků, které cisterciačky vyparádily do drahých oděvů a šperků. Údajně se jedná o největší počet takto vystavených kostlivců v Německu.

Předposlední společný den (interně zvaný den varhaníků) jsme strávili na dvou sousedících kopcích. Začali jsme v poutním kostele Čtrnácti svatých pomocníků, kde jsme netušili, co nás všechno potká. Vypadalo to, že uvidíme tento barokně-rokokový kostel pouze zpoza provazu, jelikož zde věšely nové zvony,  ale  nedali jsme se! Díky kolegyni Tereze Hrdličkové z UK, která oslovila jednu holčičku, jsme viděli úplně všechno. Byla to totiž dcera varhaníka, který z nás byl nadšený a ochotně nám ukázal nejen celý kostel, ale i varhany. Věděli jste, že se dá vlézt do varhan? My jsme měli tu možnost to zažít a vidět všech jejich 5000 píšťal ve třech patrech. Vše pan varhaník doplnil zajímavým výkladem a dokonce nám daroval CD jeho varhanních skladeb, které jsme si pouštěli následující den v autobuse. Zpětně ceníme pana řidiče, že nás nenechal jít pěšky. Každopádně po obědě jsme se přesunuli na protější kopec, kde se nachází bývalý klášter Banz. Prošli jsme si kostel sv. Diviše a Petra a také část bývalé rezidence. Odpoledne jsme se vrátili do Erlangen, kde jsme přespávali, a konečně si jej prohlédli. Je to malé město s protestantskými kostely a zámkem, který disponoval velkou zahradou s oranžerií, v níž sídlí katedra dějin umění našich německých kolegů (Och, ta závist!).  No a zde se dostáváme k varhaníkovi číslo 2. Kostely ve městě nebývají veřejnosti často přístupné, ale měli jsme to štěstí, že jsme z něj viděli někoho vycházet. Ukázalo se, že je to varhaník kostela, který nás nejen pustil dovnitř, ale dokonce nám i zahrál. Měli jsme ten den opravdu štěstí!

Závěrečný den letní školy jsme strávili v Bamberku a jeho okolí. Zajímavým zážitkem bylo prohlédnout si jej z lešení při Nové rezidenci. Mohli jsme si zblízka prohlédnout nově vznikající fasádu s iluzivními architektonickými prvky. Přestože se jednalo o barokní školu, byl by hřích nenavštívit monumentální gotickou katedrálu sv. Petra a Jiří. Daly by se tam jistě strávit hodiny, ale nás už čekal zámek Weißenstein v Pommersfelden. Byla to pomyslná třešnička na našem barokním dortu. Nachází se zde bohatě až bizarně zdobená sala terrena evokující podmořský svět. Největším zážitkem zde bylo reprezentativní schodiště přes tři podlaží s nástropní malbou Alegorie čtyř kontinentů od Johanna Rudolfa Byse plnou zvířátek (i veverku a jezevce měli 😉 ). Za zámkem bývala okázalá barokní zahrada, ale dnes se zde nachází anglický park plný daňků a bobků.

Po oficiálním ukončení jsme se na cestě domů zastavili ještě v Norimberku. Nechali jsme odpočinout  zrak od bohatých barokních interiérů a prošli jsme si místní převážně gotické kostely a rodný dům Albrechta Dürera. V něm se nachází zdařilá expozice mapující jeho život a tvorbu skrze kopie jeho slavných děl a interaktivní prvky. No a pak už nás čekala jen asi osmihodinová cesta domů.

Foto: Martin Mádl (díky moc!) a Veronika Řezníčková