Vytvořit kvalitní fotografii sochy patří k jednomu z nejtěžších úkolů a největších výzev pro historiky umění, proto kvalita není rozhodně něčím, čím by se mohl tento fotografický záznam pochlubit. I přesto pro mne tento snímek uchovává vzpomínku na krásný prchavý okamžik jednoho temného podzimního odpoledne, kdy jsem v rámci svého prvního získaného odborného projektu během doktorského studia objížděla moravské zámky a fotografovala mytologické malby a sochy.
Personifikace zimy, zámecká zahrada v Jevišovicích
Personifikace podzimu, zámecká zahrada v Jevišovicích
Závan zimy už byl cítit ve spadaném listí jevišovické zámecké zahrady a personifikace zimy upomínala, že zima pomalu přebírá vládu nad podzimem, jejž zvěčňuje alegorická postava stojící na vedlejším podstavci.
Sochařský soubor v zahradách tzv. nového zámku v Jevišovicích je tvořen z několika celků, které souvisejí s různými etapami úprav a stavebních přestaveb zámecké budovy a přilehlé zahrady. Anonymní sousoší Zimy, jakož i ostatních personifikací čtyř ročních období, náleží k patrně nejstarší sochařské výzdobě původní barokní francouzské zahrady, která obklopovala někdejší lovecký letohrádek hrabat de Souches a která tu byla vybudována před rokem 1742.
Personifikace jara, zámecká zahrada v Jevišovicích
Další část sochařského konvolutu, spojená se jménem předního italského mistra Lorenza Mattielliho, se do Jevišovic dostala před rokem 1789 z majetku zrušeného premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Za touto akvizicí stál Alois hrabě Ugarte, který nový zámek v Jevišovicích přestavěl do podoby barokně-klasicistní vily. Osm louckých soch z ruky Lorenza Mattielliho nalezlo své nové umístění před hlavním průčelím zámecké budovy. Zámecký park byl poté obohacen o další klasicistní skulptury představující například antické múzy.
Čtveřice ročních období je v Jevišovicích reprezentována čtveřicí mužů, kteří vykonávají činnosti spojené s jednotlivými úseky roku. Mladík představující jaro nese v náručí květiny, muž v klobouku zastupující léto přidržuje klasy s obilím a srp, muž podzimu se opírá o sud a opěvuje hrozny vinné révy a stařík s kožešinovou čapkou odkazující na zimu se choulí do těžkého kabátu.
Personifikace léta, zámecká zahrada v Jevišovicích
Mužské postavy se ve sledu ročních období také proměňují věkem, od mladého a bezvousého jara přibývá vousů a vrásek na tvářích léta a podzimu a vrcholí stařeckou tváří v podobě zimy. Všechny uvedené atributy odkazují již ke starověkým teoriím vzniklým v helénistickém období, kde byly ročním obdobím přisouzeny přírodní prvky korespondující s jednotlivými ročními obdobími (květiny na jaře, klasy obilí v létě, víno na podzim a zvěř v zimě). Stejně tak se v návaznosti na aristotelovskou teorii dostávaly do vzájemného vztahu jednotlivá zodiakální znamení, roční doby, lidské věky, živly, větry, kvality vlastností, skupenství, lidské tekutiny, temperamenty a barvy. Roční období tedy plně odpovídají jednotlivým lidským věkům. V souladu se zmíněnými teoriemi, které poukazovaly na vztah mikrokosmu a makrokosmu, se vyjmenované alegorické celky stávaly oblíbenou a běžnou součástí sochařských výzdob zahradních parterů. Nejinak tomu bylo například v původní koncepci dekorace loucké klášterní zahrady, pro niž Lorenzo Mattielli vytvářel série antických bohů, denních dob či živlů.
Personifikace zimy, zámecká zahrada v Jevišovicích
Literatura:
Ingeborg Schemper-Sparholz, Die Ovidischen Statuen aus Klosterbruck und andere mögliche Arbeiten Lorenzo Mattiellis in Mähren, in: Jiří Kroupa (ed.), Ars Naturam Adiuvans. Sborník k poctě prof. PhDr. Miloše Stehlíka, Brno 2003, s. 31–49.
Jean Seznec, The Survival of the Pagan Gods. The Mythological Tradition and its Place in Renaissance Humanism and Art, Princeton 1995.