Dne 17. června zemřel ve věku 87 let historik Carlo Ginzburg

Zpráva o úmrtí italského historika a jednoho z otců mikrohistorické metody Carla Ginzburga (1939–2026) zasáhla v polovině června nejen příznivce příběhů „bezejmenných mas,“ tedy marginalizovaných a zdánlivě nezajímavých osob náležejících k nižším společenským příčkám společnosti 16. a 17. století. Ginzburg se narodil roku 1939 v Turíně do intelektuálně a společensky angažované rodiny. Matka Natalia (1916–1991) byla spisovatelkou a jako první přeložila do italštiny díla Marcela Prousta. Otec Leone (1909–1944) pocházel z židovské rodiny, která do Itálie emigrovala z ukrajinské Oděsy. Profesor ruské literatury a spoluzakladatel italského nakladatelství Einaudi zemřel na následky mučení v římské věznici Regina Coeli roku 1944, když mladému Carlovi nebylo ani pět let. Ginzburg započal svá studia historie na univerzitě v Pise, kde také roku 1964 obhájil svoji disertační práci. Profesuru získal již roku 1970 na univerzitě v Bologni a od osmdesátých let pak přednášel také na kalifornské univerzitě v Los Angeles.

V Ginzburgově mikrohistorickém přístupu je nutné spatřovat přímou reakci na tradiční pojetí historické vědy, která upřednostňovala vytváření velkých teorií odhalujících existenci společenských struktur, procesů a hnutí. Italský historik se oproti tomuto jednostrannému vyzdvihování ekonomických, demografických či sociálních struktur zaměřil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století na konkrétní osoby a rekonstrukci způsobů, kterými reagovali na závažné životní situace. Daný přístup zúročil již v publikování své disertační práce Benandanti: čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století (1966), v němž zkoumal tyto nositele kultu plodnosti pokládané italskou inkvizicí za čarodějníky. Dnes již klasickým a nejznámějším Ginzburgovým dílem je kniha Sýr a červi (1976), která analyzuje osobité myšlení a pociťování světa mlynáře Menocchia, jež byl v severoitalském Furlánsku inkvizičně souzen a následně popraven. Autor rekonstruuje mlynářův duchovní svět a vyprávění přerušuje vlastními zásahy do příběhu, v nichž objasňuje zvolené postupy. Ginzburg netvrdil, že detailní pohled na jeden příklad dokáže v celé šíři objasnit veškeré prvky již neexistující kultury. Daný způsob práce však lze přirovnat ke stopě, po níž je možné se vydat a pokusit se oživit způsoby uvažování určité sociální vrstvy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ginzburgův pokus o přenesení konceptu mikrohistorie do světa umělců a humanistů 15. století představuje kniha Pierovo tajemství (1981). Na základě rozboru široké škály písemných pramenů autor detekoval faktory ovlivňující rozmanité spektrum objednavatelských intencí, které využil k interpretaci maleb Pierra della Francesca (1416–1492). Ginzburg tak ve své provokativní práci demonstrující limity studia uměleckých děl na čistě slohovém základě ukázal, jak se představy zadavatelů promítaly do uměleckého projevu renesančního malíře.

 

Uměleckohistorických metod se Ginzburg dotknul již v první verzi eseje Stopy: kořeny indiciálního paradigmatu (1978), v níž představil určitý způsob zkoumání praktikovaného v období na konci 19. století, který byl založen na hledání zdánlivě nepodstatných detailů jako symptomů komplexnějších a jinak obtížně přístupných skutečností. Tento způsob práce autor demonstruje na příkladech tří mužů, kteří byli původním vzděláním lékaři a do svých oborů přenesli základní metodu právě z medicíny. Vedle  psychoanalýzy Sigmunda Freuda (1856–1939) tak byl sběr indicií vysvětlen také na detektivním pátrání Sherlocka Holmese v dílech Arthura Conana Doyla (1859–1930). Ginzburg zahrnul do této kategorie rovněž znaleckou metodu, kterou pod pseudonymem Ivan Lermolieff zformuloval ve svých textech Giovanni Morelli (1816–1891). Tento italský lékař a přírodovědec využíval analýzu a srovnání měřitelných formálních znaků (zobrazení ušních lalůčků či prstů) k atribucím uměleckých děl. V pozoruhodné časové totožnosti tak byly pomocí nacházení jednotlivých stop určovány poruchy a strachy osobnosti, identita pachatele i autorství uměleckých děl.

 

Jak sám Carlo Ginzburg uvedl, chtěl v mládí původně studovat kunsthistorii, avšak byl odrazen způsobem, kterým byla tato disciplína v Itálii pěstována. V jeho textech však lze nezřídka nalézt řadu témat z dějin umění, jejichž alternativní řešení bude nepochybně poskytovat inspiraci k mezioborové spolupráci mnoha badatelům i dlouho po smrti tohoto neobyčejného autora.

Výběr nejvýznamnějších prací přeložených do češtiny (dostupné v knihovnách FF MU):

Sýr a červy. Svět jednoho mlynáře kolem roku 1600 (Praha: Argo, 2000/2022)

Benandanti. Čarodějnictví a venkovské kulty v 16. a 17. století (Praha: Argo, 2002)

Noční příběh. Sabat čarodějnic (Praha: Argo, 2003)

Mocenské vztahy. Historie, rétorika, důkaz (Praha: Karolinum, 2013)

Pierovo tajemství. Piero della Francesca: malíř rané renesance (Praha: Argo 2020)

Stopy. Kořeny indiciálního paradigmatu (Praha: Akademie múzických umění, 2023)

Dřevěné oči. Deset úvah o distanci (Praha: Argo, 2024)

 

Zdroje:

Josef Grulich, Zkoumání „maličkostí.“ (okolnosti vzniku a významu mikrohistorie), Český časopis historický 99, 2001, č. 3, s. 519–547.

Tony Molho, Carlo Ginzburg. Reflections on the intellectual cosmos of a 20th-century historian, History of European Ideas 30, 2004, s. 121–148.

Jan Horský, Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním. Úvahy o povaze, postupech a mezích historické vědy, Praha 2009, s. 95–97.

Jiří Kroupa, Metody dějin umění, Brno 2010, s. 218–225, 271–274.

Tomáš Dvořák – Martin Charvát, Co lze vidět pokřiveným sklem? Od lékařské diagnostiky k historiografii, in: Carlo Ginzburg, Stopy. Kořeny indiciálního paradigmatu, Praha 2023, s. 93–112.

Obrázky:

Carlo Ginzburg : “L’historien est un avocat du diable”

Remembering the Italian Resistance: A Conversation with Carlo Ginzburg

The University of Chicago Press

Wikimedia Commons / Argo.cz / Kosmas.cz / uni-heidelberg.de