Při procházkách Římem je návštěvník doslova zahlcen antickými, středověkými, renesančními a barokními památkami, a tak se zdá, jako by architektura konce 19. a začátku 20. století ve městě nezanechala příliš silnou stopu. Tedy nepočítáme-li proklínaný, leč monumentální pomník krále sjednotitele Viktora Emanuela II., nazývaný ovšem posměšně pro jeho tvar „La torta nuziale“ – svatební dort. Na tváři města samozřejmě nalezneme i další výrazné příklady moderní historizující architektury, jen je musíme chtít vidět. Úřední paláce vzniklé pro vládní kruhy sjednocené Itálie by totiž pro jejich kolosálnost nemělo být snadné přehlédnout, přesto tomu tak je.
Sjednocení Apeninského poloostrova neprobíhalo zrovna snadno – tzv. Risorgimento byl postupný a rozhodně ne mírumilovný proces mezi léty 1815–1870. Jedná se tedy o stejný časový úsek, kdy se různými formami snažili o sjednocení svých zemí Němci a kdy také probíhalo tzv. české národní obrození. Risorgimento se neobešlo bez třenic, vzpomeňme jen válku s Rakouskem ve 40. letech 19. století, kdy pro nás Benátsko hájil maršál Radecký. Přesto byl poloostrov v roce 1861 nakonec scelen jako monarchie pod vládou panovníků ze savojské dynastie, původně vévodů z Piemontu a králů ostrova Sardinie. Něco podstatného však chybělo. Krom tehdy ještě rakouských Benátek (do 1866) to byl především Řím a rozlehlé okolní Lazio, které stále patřily suverénnímu papežskému státu. Hlavním městem byl nejdříve Turín, od roku 1865 pak Florencie, kde se začala plánovat monumentální přestavba Piazza della Repubblica (tehdy přirozeně nazvaného Piazza Vittorio Emmanuele II). Nicméně Itálie bez Říma prostě nemohla být kompletní, a jen co to mezinárodní politické okolnosti umožnily, italská vojska v roce 1870 s přesilou zaútočila. V krátké šarvátce u jedné z bran padlo několik desítek vojáků, teprve poté se papež oficiálně podvolil a roku 1871 se stal Řím metropolí království. Ostatně i většina obyvatel města si to přála. Continue reading
