Výstavu, která proběhla v létě roku 2016 v Bershires v Massachusetts, doprovodil stejnojmenný katalog s názvem Splendor, myth, and vision: nudes from the Prado.
Jak již název napovídá, katalog se zabývá obrazy nahých těl v kontextu honosnosti, mýtů a vizí ze španělských královských sbírek Musea Nacional del Prado. Continue reading
Vyznáte se v liturgických textiliích, jejich názvech a využití? Ne tak úplně? Pak právě pro vás je zde katalog Paramenty: liturgické textílie.
Katalog ke stejnojmenné výstavě Slovenského národního muzea v Bratislavě vznikl roku 2015. Podnětem k jejímu uspořádání byla velká akvizice daru liturgických oděvů od Evy Truzulyakové.
V úvodu se dozvídáme o (ne)zájmu o liturgické textilie a také obecné informace o liturgických oděvech v římské a byzantské tradici. Dále je pak katalog rozdělen na několik hlavních kapitol, ve kterých se věnuje textiliím v různých křesťanských vyznáních: typologie římskokatolických bohoslužebných oděvů a textilií (jsou zde zmíněny např. i významy liturgických barev), typologie byzantských bohoslužebných oděvů a textilií, typologie evangelických bohoslužebných oděvů a textilií.
Každá kapitola je dále doplněna katalogem děl, který je zaměřen vždy na nějakou konkrétní tematiku (např. slavení Večeře Páně, pohřeb, Servus Christi, …). Celý katalog je doprovázen bohatým obrazovým materiálem, jak fotografiemi sbírkových předmětů (včetně detailů textilií, ze kterých jsme schopni rozpoznat strukturu tkaniny), tak i schematickými nákresy s popisy. Ovšem nenalézají se zde jen textilie, ale například i šperky (prsteny, berly, náprsní kříže, …).
Značnou předností katalogu je, že nejen mapuje sbírku SNM, ale i detailně popisuje liturgické oděvy, velice dobře vysvětluje jejich funkci a přiřazuje je k jednotlivým událostem.
Zdroj fotografie: forumhistoriae.sk
Milena Hajná, která se zabývá každodenní kulturou šlechtických rezidencí v době renesance a baroka, se zaměřením na dějiny odívání a kulturu cestování, publikovala pod záštitou NPÚ knihu Šaty chodící: každodennost a symbolika ve šlechtickém šatníku raného novověku.
Jedná se o publikaci, která sleduje oblékání šlechty ze dvou hlavních úhlů pohledu. V první části je pozornost věnována tomu, jak vůbec vypadala šlechtická garderoba, co obsahovala a jak se proměňoval styl odívání šlechty ve střední Evropě.
V druhé části knihy se autorka zaměřuje na proměnu oděvu v konkrétních fázích šlechtického života. Popisuje tato období: dítě, mládenec a panna, snoubenci a ženich s nevěstou, manžel a manželka, vdovec a vdova, pohřební šaty a šaty jako dar.
Publikace je doplněna fotografiemi šatů a uměleckých předmětů, dobovými kolorovanými kresbami a grafickými listy pro názornou ilustraci předkládaných informací.
Zdroj fotografie: www.npu.cz
Mobilita nobility: Schwarzenberská sbírka historických dopravních prostředků. Tak zní celý název publikace vydané Národním památkovým ústavem. Autorka Kateřina Cichrová si v ní klade za cíl představit sbírku cenných artefaktů dopravní kultury převážně 17. a 18., ale částečně i 19. a 20. století a poukázat na kontext, v jakém byly kočáry využívány, případně na význam, jaký mohly sehrávat nejrůznější doplňky jako byly dekorativní mašle či postroje.
Kniha představuje mimo jiné klenot českých a moravských sbírkových fondů, takzvaný Zlatý eggenberský vůz. Ten je spjat s osobností Jana Antonína Eggenberga, který byl pověřen nově zvoleným císařem Ferdinandem III. K cestě do Říma, kde měl o korunovaci informovat papeže. Autorka líčí cestu knížete z Eggenbergu i setkání s papežem a dává čtenáři první indicie o fungování dvorského či papežského ceremoniálu a nutnosti specifické reprezentace. Právě v tomto kontextu hovoří Cichrová i o eggenberském kočáře, který byl celý pokryt plátkovým zlatem a zdoben řadou figurálních i rostlinných dekorů. Právě ona velkolepost celého projektu měla symbolizovat a zastupovat nepřítomného císaře a jeho dvůr. Nebylo to však pouze zlato, které mělo uchvacovat diváky a strhávat jejich pozornost. Autorka upozorňuje i na důmyslnou práci s potahy, textiliemi, ale i oděvy účastníků průvodu, který směřoval na audienci u papeže Urbana VIII.
Není to však pouze Zlatý vůz, kterému autorka věnuje pozornost. Podobně pečlivě se věnuje i vozům Schwarzenberským. Zmiňuje odlišné typy kočárů a jejich místo v reprezentaci aristokracie, zdůrazňuje ikonografické motivy použité k jejich dekorování a významy, které s sebou dané náměty nesly. Pozastavuje se i u zimních sání, hovoří o kontextu jezdectví, jeho rozličných školách, a o významu, který výuka jezdectví sehrávala v životě mladého aristokrata. Ve čtivé, ale přesto informačně bohaté knize nalezneme i rozsáhlý obrazový doprovod. Ten je nutnou součástí nejen katalogových částí knihy, ale především jednotlivých dílčích kapitol, kde autorka představuje kromě fotografií rozebíraných předmětů i řadu dobových obrazů či grafik zachycujících ceremoniální průvody, vjezdy či vyobrazujících nejrůznější doplňky spojené s jezdeckou kulturou, které jsou nám dalším svědectvím o rozsahu a důležitosti kočárů v kontextu aristokratické či panovnické reprezentace.
Franz Anton Bustelli se bezesporu mohl těšit z věhlasu jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších modelérů angažujících se na poli rokokové porcelánové skulptury. Jeho jméno je spojeno převážně s porcelánkou v Nymphenburgu, kde působil od roku 1754 až do své smrti v roce 1763 jako umělecký ředitel. Jeho tvorba sahala od galantních scén přes chinoiserie, náboženské výjevy až po tematiku Commedia dell’arte.
Bustelli se i v dnešní době těší značné pozornosti a není proto divu, že byl předmětem zájmu nejednoho badatele, mezi které řadíme i Rainera Rückerta či Maxe Hirmera, ale především Renate Eikelmann, která je jako editorka a spoluautorka spjata s publikací Franz Anton Bustelli: Nymphenburger Porzellanfiguren des Rokoko: Das Gesamtwerk. Kniha z roku 2004 vznikla jako doprovod úspěšné výstavy Národního muzea v Mnichově. V úvodních kapitolách je představena nejen osobnost Bustelliho či jeho „oeuvre“, ale jeho práce je zde prezentována především v kontextu soudobé společenské nálady a je zdůrazněna funkce Bustelliho líbivých rokokových porcelánových skulptur. Mimo to se však kniha zabývá například i otázkou technologie a stává se čtenáři průvodcem vzniku podobných děl, od práce s formou přes komponování dílčích částí až po nakládání s barvou. Publikace neopomíjí ani kategorizaci děl s přihlédnutím k jejich námětu, kde se opět rozvíjí otázka funkce drobných figurálních plastik, jak to pozorujeme například v kapitole Alfreda Ziffera Putti jako Bohové a Hrdinové. V neposlední řadě je součástí knihy i rozsáhlý katalog, který představuje na 259 objektů včetně jejich provenienční historie a základní literatury. Za neobyčejně přínosný pak můžeme považovat i poslední oddíl s dílenskými značkami používanými v průběhu celé existence nymphenburské porcelánky. Právě studium těchto značek může být základním východiskem pro určení často složitě identifikovatelných námětů a funkce díla, stejně jako může sloužit ke zpřesnění datace zkoumaných skulptur.
V roce 2016 uběhlo 250 let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších barokních architektů českého původu Františka Maxmiliána Kaňky. Pod záštitou Kotěrova centra architektury u této příležitosti vznikla výstava a s ní související katalog. Publikace s názvem Slavné stavby Františka Maxmiliána Kaňky, jejímž autorem je Pavel Vlček, profesor dějin umění a jeden z předních historiků architektury, představuje životní osudy tohoto architekta, který výrazným způsobem ovlivnil vývoj barokní architektury na našem území.
Po stručném úvodu seznamujícím čtenáře s klíčovými momenty architektova života, představuje Vlček v chronologickém sledu na čtyřicet pět realizací, kterých se Kaňka prokazatelně zhostil. Mezi ně řadíme například projekty realizované pro významné představitele šlechtických rodů jako jsou Černínové, Valdštejnové a Kinští. Vlček neopomíjí zdůraznit ani důležité hráče na poli církevního mecenátu, mezi které řadíme především pražské jezuity. Závěrem autor doplňuje publikaci i o pětici staveb, u kterých je autorské určení nejednoznačné, nicméně vykazují stopy Kaňkovy práce.
Informačně bohatý text se Vlčkovi podařilo vměstnat na celých 144 stran, které kromě čtivých pasáží představujících okolnosti vzniku a analyzujících formální znaky jednotlivých realizací autor rovněž doplňuje o bohatý obrazový materiál. Ten sestává nejen z fotografií současného stavu objektů a půdorysných schémat, ale především dobových maleb zachycujících stavby či kreseb a nárysů samotného Kaňky, které nám dávají možnost ještě lépe prozkoumat schopnosti tohoto významného architekta.
Umění tkaných tapisérií kvetlo v zemích Beneluxu již od středověkých dob, ale svého uměleckého a ekonomického vrcholu dosáhlo během 16. století za nadvlády Habsburků. Ti byli aktivní jak v získávání tapisérií, tak při zvětšování průmyslu s tapiseriemi a udržování jejich ekonomické důležitosti. Brusel, jenž byl hlavním centrem tapisérií, v této oblasti průmyslu zaměstnával kolem 15 000 pracovníků.
Tapisérie mohly být srolovány a snadno převezeny mezi množstvím rezidencí vladaře, byly proto oblíbeny pro jednodušší transport, než je možný u maleb a také pro menší citlivost k poškození. Císař Karel V. měl sbírku čítající 96 tapisérií, které vždy cestovaly s ním. Tapisérie byly zavěšeny při všech velkých příležitostech jako křtech, korunovacích, svatbách a pohřbech a utvářely veřejný obraz o vladaři, jeho moci, bohatství a vznešenosti. Vlámské tapisérie jsou často srovnávány s italskými freskovými malbami, pro jejich narativní funkci a politický význam.
Publikace Habsburg Tapestries je čtvrtým svazkem série Studies in western tapestries, kterou vydává Brepols.
Zdroj obrázku: Booktopia
Ludvík XIV. je v této knize představen nejen jako patron a sběratel maleb, ale především tapisérií, které tvoří jednu z nejvýznamnějších částí majetku francouzských královských sbírek. Král žil obklopen uměleckými díly, které se podílely na vytváření nejkrásnějšího paláce v Evropě a byl obdivován již za svého života jako patron (architektury, zahradního designu, maleb, soch, tkaných gobelínů) všech forem umění, které kvetly pod vizí a vedením jeho talentovaného a všestranného dvorního malíře Charlese le Bruna.
Královská kolekce zahrnuje velmi staré, ale i soudobé kusy, které následují modely největších mistrů renesance a barokní doby jako byl Raffel, Guilio Romano či Petr Paul Rubens. V knize je představena sbírka, která patřila francouzskému království v době vlády Ludvíka XIV., se scénami zobrazujícími příběhy z bible, historie a mytologie.
Mimořádné výdaje peněz, času a uměleckého talentu, jež byl vynaložen na tapiserie, měl dát najevo vzdělanost, virtuozitu a estetickou sofistikovanost jejich patrona. Ludvík formoval jednu z největších raně moderních evropských sbírek tapisérií, jež ke konci jeho vlády obsahovala kolem 2650 kusů.
Zdroj obrázku: The Getty Store
Procházka zahradami, a nejen tak ledajakými. Zahradami, které vznikaly a proměňovaly se po osm století. Vliv na ně měly různé kultury a styly, přes Francii a Anglii se můžeme dostat až do Asie. Jsou nádherné, tajemné a dech beroucí. Přesně tak se dají popsat Vatikánské zahrady. A přesně tak je představuje Alberta Campitelli ve své knize The Vatican Gardens: An Architectural and Horticultural History.
Publikace je koncipována chronologicky a soustřeďuje se na vývoj a dekoraci Vatikánských zahrad za vlády papežů, kteří jejich podobu významně ovlivnili. Autorka se snaží čtenáře vtáhnout do jednotlivých století a let nejen za pomoci dnešních fotografií, ale také maleb, vedut, historických plánů a grafik, čímž vykresluje takřka dokonalý obrázek doby. Nesoustředí se však jen na podobu zahrad, ale i na život v nich, a proto přidává dobové historky o papežích, jak který zahradu vnímal a užíval. Vše je podpořeno na počátku každé kapitoly plánkem zahrady, a tak si můžeme představit, jak se zahrady rozrostly či proměnily od předchozích úprav. Zajímavostí je také zařazení botanických informací o vysazovaných rostlinách, což je prezentováno v podobě vyobrazení jednotlivých rostlin soudobými autory.
Kniha je rozdělena do devíti kapitol, přičemž první až osmá pojednávají právě o Vatikánských zahradách a jejich proměnách za jednotlivých papežů. Například kapitola sedmá je věnována 19. století, vlivu Francie, anglického stylu zahrad a také papežům zahradníkům. Poslední, devátá kapitola mírně vybočuje z konceptu knihy a tím ji ozvláštňuje. Je věnována „papežům na prázdninách“. Papeži se jezdili dnešními slovy rekreovat do vily v městečku Castel Gandolfo a poslední kapitola je zaměřena právě na ni a její vývoji od středověku po 20. století.
Foto: www.abbeville.com
Hybrid Renaissance: Culture, Language, Architecture je název v pořadí osmadvacáté knihy Petera Burka. Cambridgeský profesor ve své nejnovější publikaci již tradičně pohlíží na svět raného novověku neotřelým pohledem kulturního a sociálního historika a tentokrát zkoumá období renesance jako živý organismus, ve kterém vedle sebe koexistují a prolínají se nejrůznější vlivy. Na příkladu italského i neitalského prostředí poukazuje na to, jakým způsobem se podařilo propojit italskou renesanční kulturu s kulturou evropského i mimoevropského prostoru. Burkovým cílem je pak prozkoumat nově vznikající formy, které pramení ze spojení starší lokální tradice a nově přicházejících podnětů italské renesance.
Ve svém textu pracuje s pojmem „hybridizace“, prostřednictvím kterého se snaží vypořádat s vnímáním kultury jako statického stavu a poukázat na skutečnost, že se jedná o neustále se proměňující fenomén „bez ostrých hran“. Burke v úvodu knihy zdůrazňuje, že „hybridizace“ může mít pro rozvoj kultury značný potenciál. Předkládá například domněnku, že vykořenění tradic a přenos myšlenek do jiného prostředí může být často předpokladem kreativity. Vzájemná interakce dvou myšlenkových světů, která probíhá srze debatu a často i nepochopení názorů dílčích stran, vede k výměně vědomostí.
Burke zkoumá „hybriditu“ v širokých kulturních a sociálních souvislostech. Neopomíjí se zastavit u otázky migrace, globalizace či multikulturalismu raného novověku, dívá se na rozlišné demografické skupiny a zkoumá tak prostředí dvora či města. Neopomíjí ani jazykovou stránku, literaturu, hudbu, otázku náboženství či filozofie. V neposlední řadě pak otevírá v kapitolách věnovaných architektuře, respektive umění, otázku vizuální kultury. Zde Burke poodhaluje významy použitých vizuálních forem. Věnuje se tak například pronikání flámského umění do Itálie a jeho roli v dvorské kultuře.
