Anotace příspěvků | Bienále His Artibus

PERSPEKTIVY VIZUÁLNÍ KULTURY V RANÉM NOVOVĚKU | BRNO, 24.–25. KVĚTNA 2018

Úvod

Marek L. Krejčí: K vývoji konceptů římské barokní architektury v první třetině 20. století

Příspěvek sleduje modely, s nimiž přistupovali k vědecké práci tři historikové umění tří generací: pražský Němec Oscar Pollak, Oldřich Stefan a polská hraběnka Karolina Lanckorońská. Základem pro ně zůstává metodologie vídeňské školy dějin, s kterou se přímo, resp. v Stefanově případě zprostředkovaně přes jeho učitele Vojtěcha Birnbauma, mohli seznámit během studentských let. Právě Stefan a Lanckorońská pak vedle formální, stylové a typologické analýzy věnují pozornost i sociologickým přístupům.

Sakrální prostor

Aleš Mudra: K funkcím architektonické skulptury v městském farním kostele 16. století

Příspěvek sleduje možné významy a funkce architektonické skulptury v sakrálním interiéru 16. století v průsečíku středověké tradice a konkrétních ideových a kulturně-historických konstelací raně novověkého města. Architektonická skulptura v privilegovaném prostoru sakrálního interiéru se stala zejména od vrcholného středověku významově silným fenoménem. Tradování a proměny ikonografie, typologie a schémat umístění figurálních konzol a svorníků na počátku novověku lze interpretovat v kontextu společenského a kulturního vzestupu měšťanstva, posunů v postavení provádějících řemeslníků i v souvislostech počínajícího politického a konfesního sebeuvědomování. Tento přístup má potenciál přispět k poznání prvotního smyslu tehdejšího kostela, který přesahoval liturgickou funkci více než kdy předtím.

Andrea Huczmanová: Historická geografie x historická konstelace v dějinách umění na příkladu oltářních retabulí z kostela sv. Wolfganga ve Schneebergu a sv. Jáchyma v Jáchymově

Příspěvek chce poukázat na provázání dějin umění s historií, jejími směry a subdisciplínami na příkladu oltáře Lucase Cranacha st. ve Schneebergu. Ačkoliv mu v nedávné době byla věnována poměrně značná pozornost, nelze konstatovat, že toto dílo zůstalo beze zbytku „vytěženo“. Schneeberský oltář by měl být představen s ohledem na majetkoprávní a vrchnostenské poměry ve městě spravovaném za pomoci kondominátu Ernestinců- a Albertinců-Wettinů. Tento typ spoluvlády byl značně citlivý na majetkové, hospodářské a teritoriální spory a vyrovnání mezi oběma větvemi Wettinů, což se odrazilo v každodenním životě obyvatel města. Nedílnou součástí příspěvku je otázka, zda je možné na zdejší oltářní retabulum nahlížet bez ohledu na historii výzdoby a výstavby chrámu sv. Wolfganga či nikoliv. Schneeberské oltářní retabulum nejenže reflektuje myšlenky Martina Luthera a wittenberské reformace, nýbrž samo o sobě je „inkunábulí“ a manifestem Lutherova učení, jeho vztahu k umění a funkci, a v neposlední řadě i manifestem samotné městské obce, jež po několik let bojovala za svobodu vyznání v bouřlivých letech počátků reformace. Další otázkou, která by zde měla být představena v souvislosti se schneeberským oltářem, jsou vztahy Šliků a Wettinů od založení Jáchymova a jejich vliv na fundaci nedochovaného jáchymovského oltáře z dílny Lucase Cranacha. Obdobné otázky jako v případě schneeberského oltáře budou předloženy také u nedochovaného oltáře z Jáchymova. Tyto otázky jsou podkladem k diskuzi na téma využití historické geografie a historické konstelace v dějinách umění. Oblast Krušných hor se jeví jako vhodný materiál pro diskuzi, poněvadž nabízí východisko oběma disciplínám a jejich metodám.

Štěpán Vácha: Kultovní inscenace náboženského obrazu – případ sv. Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského 

Jezuitský řád – jako málokterý jiný – vyvinul v průběhu své existence nesmírně komplexní program uplatnění výtvarného umění v náboženské praxi. Klíčové místo v tomto programu zaujímají vyobrazení obou hlavních jezuitských patronů, která nemohla chybět v žádném kolejním chrámu v Čechách a na Moravě. Nejvýraznějšími příklady jsou devoční obrazy (vycházející z rozšířených prototypů „pravých podob“ světců) a oltářní obrazy, které představují více či méně ustálené výjevy z jejich života. Je hodno pozornosti, když některé z nich získaly pověst milostných, zázračných obrazů, což se projevilo ve způsobu jejich kultovního inscenování v kostele a propagaci pomocí grafických reprodukcí a pořizování kopií. Jde o jev, který ilustruje problém statusu náboženského obrazu v raném novověku ve zvlášť vyhrocené podobě.

Profánní prostor

Jan Dienstbier: Ženy v obrazech – gender a reprezentace ve výzdobě šlechtických sídel v Čechách

Příspěvek se soustředí na problematiku genderových aspektů výzdoby českých šlechtických sídel pozdního středověku a raného novověku (druhá polovina 15. století až konec 16. století). Na konkrétních příkladech (např. Žirovnice, Pardubice, Budyně nad Ohří) budu sledovat nejen jak výzdoba těchto sídel adresuje a kodifikuje vztahy mezi muži a ženami, ale i to, jakým způsobem k těmto otázkám bylo přistupováno v předchozím (umělecko)historickém bádání. Zároveň se budu snažit ukázat do jisté míry omezenou senzitivitu domácího výzkumu šlechtické reprezentace k této problematice. Mým cílem je hledat odpověď na otázku, zda je možné dát hlas i ženám v obrazech – vidět za nimi i něco více než ideové vyjádření muže-aristokrata. Zvolené časové okno je v tomto smyslu snahou po akcentaci dlouhého trvání v rámci dvou ve výzkumu spíše oddělovaných epoch. 

Martin Krummholz: České a moravské šlechtické rezidence. Typologie. Struktura. Kontext

Přestože domácí šlechta, budující a přestavující u nás v období raného novověku své zámky a paláce, byla do značné míry nedomácího původu, žila značně internacionálním životním stylem a zaměstnávala převážně italské umělce, nebývají tyto zásadní okolnosti českými historiky architektury dostatečně zohledňovány. Pozornost bývá stále zaměřena především na styl či autora (monografie), nikoliv na rezidenční typologii a kulturně-sociální kontext , který se do podoby šlechtického sídla zákonitě promítl. Nadále také převažuje metodologicky nanejvýš sporná snaha akcentovat „pražskost“,  „českost“ či „moravskost“. Příspěvek představí autorův badatelský přístup k tomuto tématu, dále shrne klíčové aspekty a otázky související s danou problematikou .

Radka Nokkala Miltová: Dis/kontinuity ikonografických programů mezi 17. a 18. stoletím

V některých raněnovověkých rezidencích zaujme využití shodné či blízké ikonografické koncepce napříč časovými vrstvami, které jde nad rámec pouhého opakování běžného ikonografického aparátu očekávatelného pro daný typ prostoru. Příspěvek se zaměří na dva příklady rezidencí s takovými ikonografickými specifiky se zamyšlením se nad důvody pro výběr těchto témat. V biskupské rezidenci v Kroměříži se opakovaně objevil motiv spojení biskupské oslavy a cyklicity roku či dne (v malbách sala terreny ze sklonku 17. století a v Maulbertschově nerealizovaném návrhu výzdoby rezidenční jídelny). Na zámku ve Lnářích byla několikrát využita astronomická/astrologická symbolika (a to jak v 17. i v 18. století a v malířské i sochařské výzdobě rezidence) odkazující k dobré znalosti antických, resp. dobových zdrojů (mytografické texty, antické kosmologické teorie). Stejně tak byly ve Lnářích v různých dobách použity stejné grafické předlohy. Příspěvek se dotkne nejen ikonografických specifik těchto dvou rezidencí, ale i otázek, které dis/kontinuity jejich ikonografických programů vyvolávají: do jaké míry je možné považovat tento jev za programový a jde o záměrný „historismus“ a návaznost na předchůdce či do jaké míry jde jen o tradičně se opakující ikonografii? Jak moc lze v různých časových vrstvách nalézt společného a které rozdíly vypovídají naopak o odlišném chápání kontextu s ohledem na časový posun atd.

Zdeňka Míchalová: Raně novověké cechy a jejich reprezentační prostory 

Cechovní korporace tvořily zásadní prvek raně novověké městské společnosti a patřily též k významným objednavatelům uměleckých děl. Ta se zachovala například v liturgickém prostředí jako cechovní oltáře a ve větší míře jako reprezentativní užitkové předměty jako jsou cechovní truhly či poháry. Menší povědomí máme o vzhledu a provozu cechovních domů a dalších reprezentativních prostor, které mohli členové cechů využívat. V příspěvku budou shrnuty dosavadní kusé poznatky o dochovaných cechovních prostorách, kde se zachovala nebo je doložena umělecká výzdoba, a na základě sondy v písemných pramenech bude nastíněno jejich fungování.

Umělecký mecenát a sběratelství

Michaela Ottová: Proč středověk neskončil: survival výtvarné tradice v první polovině 16. století v Krušnohoří

Soudobý interdisciplinární výzkum podob a specifik vizuální kultury v Krušnohoří první poloviny 16. století prokázal na obou stranách krušnohorského hřebene existenci konkrétních, vzájemně propojených městských center výtvarné produkce, která uspokojovala požadavky široké škály elitních objednavatelů, definovaných různě společensky, hospodářsky i konfesně. Šlo buď o příslušníky vysoké šlechty, členy městských či farních rad a jiných korporací, nebo konkrétní nobilitované měšťany, kteří objednávkou oltářního nástavce sledovali myšlenku posílení naděje na spásu nebo osobní, rodové či korporativní reprezentace. Pozornost jistě zaslouží, že až na drobné výjimky se zde nesetkáváme s objednávkami panovníka. Sochařské a malířské provozy v subregionálních centrech (např. Cheb, Kadaň, Most, Litoměřice, Ústí nad Labem) působily i v několika následných generacích a společně s uměleckými importy ze vzdálenějších uměleckých center (Cvikov, Freiberg, Annaberg) vytvářely aktuální nabídku vizuálních modů oblíbených v dané oblasti. Lokální dílny konzervovaly, opakovaly či modifikovaly mody (styly) z úspěšnějších oblastí (Franky, Sasko). Příspěvek si klade otázku, proč se tradiční předěl kolem roku 1526 (kde se koncentrují obecné změny dynastické, sociálně-politické, konfesní a umělecké) při drobnohledu na jednotlivá městská kulturní centra ztrácí. Pokusí se představit konkrétní případy, na nichž lze popsat a vysvětlit specifika lokálních výtvarných tradic a jedinečných sítí determinant, z nichž pouze některé se týkají politiky vládnoucího rodu, náboženských reformací nebo humanismu a renesance. Pokud tradiční periodizační kritéria přispívají k pochopení sledovaného jevu jen málo, které aspekty tedy určily zdejší nárůst objednávek kostelního zařízení v první polovině 16. století a udržely kontinuitu dílen (např. Mistr oltáře ze Štětí, Mistr Slavětínského oltáře, Mistr Týneckého Zvěstování, Mistr oltáře ze Seebergu a další) až do poloviny 16. století? Teprve koincidence hospodářského a politického poklesu měst po povstání roku 1547 s etablováním luterské reformace učinila přítrž tomuto vývoji, který jinde v českých zemích nenachází obdoby.

Pavel Štěpánek: Vizuální kultura španělských velvyslanců v Praze (Juan de Borja a Guillermo de San Clemente)

Ze čtyř španělských velvyslanců působících v Praze v rudolfinské době znamenají pro umění nejvíce dva humanisticky vzdělaní: Juan de Borja a Guillermo de San Clemente. První vydal v Praze roku 1581 knihu Emblemas morales (Morální emblémy) ve španělské verzi, která byla následně přeložena do latiny a do němčiny, takže značně ovlivnila středoevropské emblematické a ikonografické myšlení (ale i španělské, např. El Greca); vyučoval také rétoriku na pražském jezuitském učení. Druhý, San Clemente, pak byl mecenášem umělců i vědců, např. u sebe ubytoval Giordana Bruna, když se ucházel o práci u dvora Rudolfa II., byl členem některých pražských bratrstev a příznivcem tehdy hlavního katolického dvorského kostela sv. Tomáše na Malé Straně, kde nechal zbudovat hrobku pro pražské Španěly a kde je také vypodobněn v dosud nerozluštěném ikonografickém kontextu.  

Jitka Ciampi Matulová: Zámecké divadlo v Českém Krumlově – odraz kulturních zálib Schwarzenbergů

Mimořádné kulturní zájmy majitelů českokrumlovského panství se promítly do přestaveb zámku, jejichž výsledkem je dodnes zachovaná architektonická koncepce a interiérová výzdoba. Současný stav odpovídá polovině 18. století. Základ tvoří pro pozdní baroko typická osa spojující prostory a objekty nesoucí funkci zábavnou, relaxační a reprezentační. Soubor zmíněných prostorů začíná na čtvrtém nádvoří Zrcadlovým a Maškarním sálem a pokračuje krytými chodbami jako spojnicí zámku s divadlem i zámeckým parkem – místem dalších radovánek. Zámecké divadlo v Českém Krumlově představovalo pouze jeden prvek sofistikovaného komplexu, ale v kontextu kulturních a divadelních zájmů majitelů zámku v 18. století prvek velmi významný. Příspěvek se zaměří jednak na ikonografický koncept výzdoby interiéru barokního zámeckého divadla v Českém Krumlově, kterému dosud nebyla odbornou veřejností věnována takřka žádná pozornost (poprvé a současně naposledy Jan Port /1930/, jehož interpretace nástropní malby byla pozdější literaturou přebírána a v rámci příspěvku bude korigována), a dále na zapojení divadla do kontextu společenských prostor zámku.

Zuzana Macurová, Tomáš Valeš: Poznámky ke sběratelské činnosti Karla Kühnla

Na jaře roku 1868 obdržel Institut Ossolińský pozoruhodný dar. Karl Kühnl, haličský rodák, penzionovaný major rakousko-uherské armády a rovněž milovník a sběratel umění nečekaně věnoval lvovské instituci část své umělecké kolekce. Sbírka zahrnující mimo jiné na 400 kreseb zejména středoevropských a italských tvůrců 17. a 18. století byla oceňována již mezi současníky, nikdy však nebyla plně odborně zhodnocena. Dílčí pozornost věnoval sbírce Otto Benesch, který ve Lvově v roce 1937 pátral po kresbách Rembrandta van Rijn. Rukopisné poznámky z jeho pozůstalosti využil následně Dmitrij Schelest, jenž prezentoval omezený výběr děl prostřednictvím několika odborných studií a výstav. Příspěvek představí osobnost sběratele Karla Kühnla, nastíní strukturu jeho kolekce a rovněž na několika konkrétních příkladech přiblíží její význam pro poznání (nejen) středoevropského umění.

Večerní přednáška

Andrzej Kozieł: Malarstwo barokowe na Śląsku czyli rzecz o „metodologii sukcesu”

W 2017 roku została opublikowana książka Malarstwo barokowe na Śląsku, która jest zwieńczeniem prawie 20 lat badań polskich i czeskich historyków sztuki na tym polu. To obszerne dzieło przyniosło nie tylko wiedzę o dziesiątkach nieznanych wcześniej artystów i setkach nowo odkrytych dzieł, lecz także nowy sposób narracji o fenomenie malarstwa na Śląsku w dobie baroku. Dotychczasowy stylistyczno-ikonograficzny paradygmat został zastąpiony nowym podejściem, w którym uwzględnione zostały także społeczno-ekonomiczne warunki funkcjonowania nowożytnych artystów na tym terenie. Było to możliwe dzięki wykorzystaniu w badaniach nad malarstwem barokowym na Śląsku tzw. „metodologii sukcesu”, która po raz pierwszy została zastosowana w opublikowanej w 2013 roku monografii malarskiej twórczości Michaela Willmanna. Polega ona na badaniu różnego rodzaju działań, jakie podejmowali malarze, by odnieść komercyjny i artystyczny sukces, czyli osiągnąć odpowiedni status majątkowy, uzyskać społeczną pozycję i ewentualnie także sławę. Celem niniejszego referatu będzie prezentacja tego nowego metodologicznego podejścia w badaniach nad dawną sztuką na Śląsku. Zostaną przedstawione jego źródła, podstawowe założenia oraz rezultaty badawcze, jakie dzięki tej metodzie osiągnięto na gruncie barokowego malarstwa tego regionu.

Znalectví

Markéta Ježková: Sbírky a sběratelé. Originál – kopie – „memorie“ – falzum v raně novověkých sbírkách: příklad sbírky rodiny Granvelle

Sbírka, kterou během půl století vybudovali Nicolas, jeho syn kardinál Antoine Perrenot de Granvelle a jeho synovec François Perrenot de Granvelle, comte de Cantecroix v palácích v Besançonu a Bruselu, patřila k jedné z nejcennějších kolekcí Evropy konce 16. století. Na konci roku 1600 se císaři Rudolfu II. požadoval nejcennější z děl, která kolekce obsahovala. Mezi nimi nacházíme několik děl, která nelze považovat za „originály“ v moderním slova smyslu. Zejména jde o kopie antických soch známých v novověkých sbírkách pod názvy „vacca di Mirone“, „letto di Policletto“, „Herkules mingens“ (Herkules bibax)“ nebo později pojmenovaná Venuše kardinála Granvelly. Předkládaný příspěvek si klade otázku, jak byla ve sbírce Granvelle přelomu 16. a 17. století zmíněná díla vnímána. Jako zástupce „originálu“, „memorie“ originálu nebo dokonce šlo v případě Venuše kardinála Granvelly o jedno z prvních promyšlených falz v dějinách, jak předpokládají badatelé od počátku 20. století? Na příkladu dvou známých a dvou nově identifikovaných kusů ze sbírky Granvelle se ukazuje problematičnost současné terminologie (falzum) při pokusu o „dobový pohled“ na sbírku 16. století a zároveň se naznačuje posun, ke kterému ve vnímání „originálu“ a „kopie“ v této době ve sbírkách dochází.

Zdeněk Kazlepka: Portréty Diega Pignatelliho d’Aragona od Franceska Solimeny a jeho dílny

V portrétní tvorbě představují dva Solimenovy portréty Diega Pignatelliho (1687–1750), z nichž jeden se nachází v Metropolitním muzeu a druhý, který identifikoval autor příspěvku, v Ermitáži, nástup nového modu portrétování. Svým pojetím tvoří kontrast k vrcholně barokní podobizně Seicenta. Od třicátých let následujícího století hrají atributy hodností a prostředí portrétovaného stejně tak důležitou roli, jako jeho podoba. Malířské dílo se stává nejen zobrazením člověka, ale i místa, v němž se nachází. Oba portréty Diega Pignatelliho bychom mohli zařadit do skupiny podobizen nazývaných „portréty statutu“ („ritratto di stato“). Na rozdíl od psychologizujícího nebo symbolického portrétu, které upřednostňovaly intelektuální elity, byly „portréty statutu“ charakteristické pro císaře, krále a knížata, tedy vládnoucí vrstvy, které v nich prezentovaly své postavení a moc. Jakákoliv forma psychologizace fyziognomie tváře, která by mohla narušit auru státníka a politicky vysoce postavené osobnosti, nebyla pro podobiznu tohoto typu vhodná.

Petr Arijčuk: Paul Troger v Třebíči? K nálezu původního obrazu z hlavního oltáře farního
kostela sv. Martina

K jen málo dosavadním bádáním reflektovaným úsekům ze života a zejména tvorby ve Vídni usazeného a působícího malíře Paula Trogera (1698–1762) náleží posledních deset let jeho života. V tomto čase, od počátku padesátých let 18. století, je Trogerovo jméno úzce spojeno s děním na vídeňské Akademii. Naopak jen poměrně poskrovnu zůstává pro toto období podchycena a doložena Trogerova vlastní tvorba. Přijímal snad Troger v tomto čase zakázky již pouze výjimečně a věnoval svůj čas především budoucím adeptům malby vzdělávajícím se na vídeňské Akademii? Dílčí příspěvek k rozšíření poznání tohoto spíše přehlíženého období Trogerovy tvorby nabízí literaturou nepovšimnutý obraz Apoteóza sv. Martina. I s využitím pramenných zpráv jej lze jednoznačně ztotožnit s dlouhodobě postrádaným původním obrazem určeným pro hlavní oltář farního kostela sv. Martina v Třebíči, kde jej v závěru 19. století nahradila stávající malba Josefa Šichana. Ostatně Trogerovo pracovní spojení s Třebíčí v závěru padesátých let 18. století zmínil již Jan Petr Cerroni. Nakolik můžeme tuto jeho informaci považovat za oprávněnou, zavítal sám Paul Troger pracovně kolem roku 1758 do Třebíče? Nově povšimnutému obrazu a těmto i dalším k němu se vážícím otázkám se bude více věnovat samotný příspěvek.

Vizuální kultura osvícenství

Michaela Šeferisová Loudová: Papež, který zmizel. Několik poznámek k ikonografii knihoven v poslední třetině 18. století na příkladu knihovního sálu v Nové Říši 

Obraz na klenbě knihovního sálu premonstrátské kanonie v Nové Říši je dílem Ignaze Mayera st. (1720-1785), jež malíř vytvořil na objednávku novoříšského opata Josefa Bernarda Pelikána v roce 1770. Ve středu klenby jsou zobrazeni andělé adorující eucharistii uloženou v monstranci, po obvodu jsou umístěny čtyři další samostatné výjevy. Mezi nimi vyniká výjev Zástupci moci církevní a světské uctívají eucharistii. U něj došlo k neobvyklé modifikaci tradičního ikonografického pojetí tohoto tématu, a sice k vynechání postavy papeže na straně představitelů církve. K malbě se ve sbírkách Moravské galerie zachovala pozoruhodná přípravná práce, která zachycuje scénu se Zástupci moci církevní a světské obvyklým způsobem, tedy včetně postavy papeže v čele církevních hodnostářů. Proč byla postava papeže na fresce vynechána? Hledání odpovědí na tuto otázku má dalekosáhlé důsledky pro interpretaci celé malby. Zaprvé ukazuje, že absentující ikonografický motiv může mít stejnou vypovídací hodnotu jako motiv, jenž je na malbě přítomen. Zadruhé potvrzuje stěžejní roli objednavatele, jenž změnu tématu nepochybně schválil a nejspíše i sám inicioval. Zatřetí dokládá nutnost vnímat vedle malby samé i společenský, politický a kulturní kontext, v němž umělecké dílo vznikalo. V tomto případě šlo nejspíše o proměnu chápání role církve ve společnosti, za níž stály osvícenské teorie o podřízenosti církve státní moci, které se prosazovaly na konci vlády Marie Terezie a později svůj výraz nalezly v josefínských reformách. Tento kontext pak ovlivňuje i interpretaci zbývajících novoříšských scén (Triumf sv. Norberta nad kacířem Tanchelmem s motivem pálení kacířských knih, Papež Gelásius II. uděluje Norbertovi povolení kázat a Personifikace Lásky a Naděje nesou hrozen Víry), které se dosud jevily jako tradiční, avšak kromě pro baroko typického zdůraznění zbožnosti zahrnují (či mohou zahrnovat) i sdělení dobově aktuální, korespondující se situací církve v poslední třetině 18. století. Nový pohled na novoříšskou malbu nakonec vyúsťuje v otázku, v této fázi výzkumu zatím diskusní, zda můžeme podobnou ikonografickou „dvojznačnost“ pozorovat i u jiných maleb tohoto období a na příkladu dalších „knihovních“ fresek v českých a moravských klášterech se ji pokusíme zodpovědět.

Radim Weiss: Josef Ignác Weidlich jako malíř sakrálních obrazů na přelomu baroka a osvícenství

Osobnost malíře Josefa Ignáce Weidlicha poutá pozornost především díky dlouholetému školení v Římě, kde bylo jméno tohoto velkomeziříčského rodáka spojováno s dílnami Pompea Batoniho a Antona Raphaela Mengse. Po svém návratu na Moravu se usadil v Brně, kde působil především jako portrétista, zároveň však dodával oltářní plátna pro venkovské kostely především v okolí Velkého Meziříčí. Lze zde pozorovat zřejmý vliv Weidlichovy mecenášky Marie Eleonory z Liechtensteina, stejně tak i aktivity lokálních farářů či osvícensky smýšlející aristokracie, pohybující se v prostředí brněnských lóží, ke kterým měl blízký vztah rovněž Weidlich. Cílem příspěvku je tak nejen představit Weidlichovy objednavatele sakrálních obrazů na Moravě a z nich obzvláště dosud nepříliš známé lokální faráře, ale především poukázat na jakýsi „horizont očekávání“, tedy představit proměňující se povahu sakrálního obrazu na periferii v závěru 18. století s přihlédnutím k recepci děl věřícími.

Tereza Liepoldová: „Více než tisíc slov“ – anatomické a chirurgické ilustrace a modely mezi uměním a (lékařskou) vědou

Málokdo si dnes dovede představit učebnici anatomie bez četných barevných ilustrací, fotografií, grafů či schémat sloužících k názornějšímu předání potřebných informací. Ilustrace, modely či preparáty ale zdaleka nebyly do poloviny 19. století vždy samozřejmou součástí výuky chirurgů a lékařů. V příspěvku se zaměřím na vstup, proměnu a „funkci“ ilustrace v chirurgických a anatomických spisech – právě v nich se jako v jedněch z prvních objevují náčrty zraněných (i ošetřovaných) těl, které mají sloužit k lepšímu pochopení (odborného) textu. Zaměřím se zde především na díla psaná ve vernakulárních jazycích, neboť právě ta měla sloužit chirurgům, ranlékařům a felčarům – tedy dobově podřadným lékařským povoláním či spíše řemeslům – často vůbec nebo nedostatečně vzdělaných v klasických jazycích. Anatomické kresby i modely (předně voskové „3D“ modely ze Susiniho známé florentské dílny) nám zároveň pomohou dokreslit proměnu výuky chirurgie i vzestup její prestiže na přelomu 18. a 19. století (příklad vídeňského Josefina).

Daniela Tinková: Učinit neviditelné viditelným. Od anatomické Venuše k tajemství počátku

Referát by měl být příspěvkem k problematice zacházení s vizuálním materiálem k výukovým a vědeckým účelům – k tématu „vědecké“, „dokumentární“, v tomto případě anatomické ilustrace. Zaměří se především ilustrace a trojrozměrné voskové či sádrové modely ze 16.-19. století (s těžištěm v osvícenském období) týkající se porodnictví, resp. obecněji lidské reprodukce. Na vybraných příkladech z francouzské (např. F. Mauriceau), britské (W. Hunter, H. Smellie…), italské ( + výukové modely z florentských a bologneských muzeí), německé (T. S. Soemmerring) a „české“ (M. Walkmberský, J. Procháska, J. Jungmann) oblasti poukážeme na některá specifika, která právě tato oblast lékařského poznání přinášela (…) –  jako vůbec „objevení“ specificky ženského těla/ ženské kostry ve vědeckém zobrazování (a artikulace genderových rozdílů – fyzických i „morálních“ (duševních); kulturní a etické problémy se zobrazováním partií, které v uměleckých dílech bývají zpravidla zakryty (kombinace zakrývání a odkrývání; spory o legitimitu takového zobrazování vůbec); formy zobrazování vývoje lidského plodu; role jednoho klíčového objevu 17. století – mikroskopu – pro možnosti zobrazení (a také interpretační limity) jevů lidským okem nepostižitelných (v našem případě především spermie, vajíčka a zárodku v rané fázi gestace – spory o preformaci/epigenezi).

Dílny, umělci a umělecká praxe

Sylva Dobalová: „Krásné nové umění“ v praxi pražské dvorské renesance

Referát se zabývá otázkou recepce antiky a italské renesance v pražském dvorském umění kolem poloviny 16. století. Výzkum týkající se Ferdinanda Tyrolského přinesl mnohá pramenná zjištění, z nichž vyplývají i zajímavé detaily týkající se formování nového uměleckého stylu. Často proklamovaná teze o následování antiky však v praxi znamenala kreativní nakládání s italskou renesancí. Na několika příkladech z Prahy bude představen způsob myšlení, transformující  importované grafiky a kresby do žádaného provedení v schenen newen art zierlich und lustig. Vybrané příklady se budou týkat zejména architektury (Serlio, DuCerceau a putovní alba architektonických kreseb), případně sochařství – podle časové dotace na příspěvek, která nebyla v CFP upřesněna. Zamyšlení ukáže badatele v pozici, kdy se musí vyrovnat s jistou mírou hypotetičnosti a nedokonalosti svého poznání, zapříčiněné navíc jen torzovitým zachováním vlastních uměleckých objektů.

Pavel Suchánek: Sochařská praxe brněnských sochařů v 18. století

Příspěvěk představí činnost brněnských sochařů 18. století v širším kontextu dobových reforem (mj. státní zásahy do cechovního systému) a s tím souvisejících ekonomických změn (merkantilismus, principy tržní ekonomiky aj.). Pozornost bude věnována odlišným ekonomickým strategiím vybraných sochařů, které dokládají proměny preferencí objednavatelů a zákazníků, a současně i měnící se obecná kritéria hodnocení umělecké tvorby jako takové. Příspěvek se dotkne rovněž otázek dílenské praxe a organizace sochařské práce, technologických postupů a inovací a v neposlední řadě i proměn sociálního postavení a vnímání role umělce ve společnosti v druhé polovině 18. století.