Příběh měsíce | Ut pictura poesis a Jan van Mieris (1660–1690)

Monografie Jan van Mieris (1660–1690) His Life and Work od Margreet van der Hut byla publikována v loňském roce k výročí 360 let od narození tohoto umělce. Kniha přináší řadu nových poznatků o jeho životě i díle. Kromě úspěchů na poli malby neopomíjí ani Mierisovo básnické dílo, a proto je dobrým výchozím bodem pro připomenutí si tohoto zajímavého umělce v červnovém Příběhu měsíce. 

Jan van Mieris (17. 6. 1660 – 17. 3. 1690) byl nejstarším synem a žákem leidenského malíře Franse van Mierise (1635–1681), který své zkušenosti čerpal v dílnách Gerarda Doua (1613–1675) a Abrahama van den Tempela (1622–1672). Téměř celý svůj krátký život, který byl doprovázen řadou zdravotních komplikací, pobýval Jan van Mieris v Leidenu. Působil zde jako člen zdejšího malířského cechu sv. Lukáše a věnoval se převážně portrétní a žánrové tvorbě. Výjimku v rámci zahraničních pobytů představuje poslední rok umělcova života, který strávil v Římě, kde také zemřel.

Autoportrét (1683)

Společně s Janem pokračoval v uměleckých šlépějích svého otce také bratr Willem (1622–1647). Díky jejich úzkému vztahu během uměleckého školení není překvapivé, že způsob práce tohoto tria malířů obsahuje obdobné stylové akcenty. Tato skutečnost často přivádí badatele do slepé uličky. Práce jednotlivých členů rodiny van Mierisů je velmi často obtížné od sebe odlišit – téměř každý obraz Jana van Mierise byl někdy v průběhu své existence připisován Fransovi, Willemovi, nebo dokonce Willemovu synovi Fransovi ml. (1689–1763). Nová publikace Margreet van der Hut tak značnou měrou přispívá ke zkorigování těchto nejasností spojených s atribucemi pláten. Kromě nových poznatků o životě malíře obsahuje monografie také obsáhlý katalog van Mierisovy tvorby, který zahrnuje čtyřicet jedna obrazů, sedm kreseb a tři mezzotinty.

Kavalír (1681)

Portrét mladé dívky s tématem Vanitas (1687)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autorčina studie nabízí čtenáři mimo jiné pohled na pozoruhodnou dvojkolejnost umělecké orientace Jana van Mierise. Leidenský rodák se totiž nezabýval pouze malbou, ale také poezií. Fenomén propojení lyričnosti textu a obrazu není jen van Mierisovým rozmarem, který by bylo možné přičíst na vrub pouhému rozmělnění malířské činnosti v určitém výseku období jeho života. Jedná se o komplexní problematiku, jejíž kořeny je možné nalézt již v antické literatuře. Ideovým původcem myšlenek o identickém jádru malby a poezie je římský básník Quintus Horatius Flaccus (65 př. n. l. – 8 n. l.). Ve svém spisu O umění básnickém (mezi 24 a 20 př. n. l.) vstupuje na literární scénu s hlubokým promýšlením otázek spjatých s poetikou. Již na prvních řádcích díla čteme:

„Jako rodný bratr takové malby (a na to, mí drazí
Pisoni, vezměte jed) bude text plný podivných figur,
podobný snu, jenž se blouznícím zdá a postrádá hlavu
i patu. – Jenomže malířský stav a stejně tak básník
se vždycky těšili z práv a možností experimentu!“

Z připodobnění psaného veršovaného textu k malbě jakožto jejímu „rodnému bratru“ vychází citát Ut pictura poesis“, který je možné parafrázovat do výroku: „Jaká je malba, taková je poezie“.

První vydání Lessingova Laokoona (1766)

Tato myšlenka se v rámci úvah o umění malířském a básnickém proplétá až do období raného novověku. Jedním z nejhodnotnějších projevů této tématiky z oblasti estetické teorie je obsažen v díle nesoucí název Laokoon, čili, O hranicích malířství a poezie (1766). Jedná se o spis z pera německého básníka a filozofa Gottholda Ephraima Lessinga (1729–1781). Jak již název napovídá, ústředním předmětem analýzy je slavné sousoší Laokoon a jeho synové, které autor srovnává se zpracováním identického námětu v básnickém díle Vergilia. Oba vznešené projevy lidského ducha se u Lessinga nachází ve vzájemném smíru:

„Můj předpoklad, že výtvarní umělci napodobovali básníka, neznamená jejich snižování. Jejich moudrost se právě tímto napodobováním objevuje v nejkrásnějším světle.“

Monogram JvM na rukopisu z Leidenské univerzity

Jana van Mierise je tedy možné ve světle úvah nad fenoménem Ut pittura poesis považovat za umělce, který danou myšlenku převáděl do praxe díky tomu, že vládl nejen štětcem, ale rovněž perem. O básnických schopnostech svědčí autorův rukopis zachovaný v archivních sbírkách univerzity v Leidenu. Spis obsahuje soubor básní, jejichž hlavní náplní je vyjádření zármutku nad smrtí malířova otce, ke kterému se váže také oslava jeho uměleckých schopností. Nejrozsáhlejší část spisu pak představuje lyrická verze hry Aminta (1573), jejímž autorem je italský básník Torquato Tasso (1544–1595).

Zdroje:

Gotthold Ephraim Lessing, Laokoon, čili o hranicích malířství a poesie, Praha 1960, s. 63.

Margreet van der Hut, Jan Van Mieris (1660–1690): His Life and Work, Amsterdam 2021.

Margreet van der Hut, Een manuscript van Jan van Mieris, met daarin gedichten over zijn vader Frans van, Oud Holland 122, 2009, s. 234–241.

Piet Bakker, Jan van Mieris, in: Arthur K. Wheelock Jr. (ed.), The Leiden Collection Catalogue,
New York 2020.

Quintus Horatius Flaccus, De arte poetica: epistola ad Pisones vulgo Liber De arte poetica dictus, Praha 2002, s. 13.