Při prvním zběžném pohledu na grafiky starých mistrů se většina z návštěvníků muzeí a galerií snaží rozpoznat zobrazený námět či ikonografické významy detailně provedených tisků. Za těmito otázkami pak často následují úvahy nad rozmanitými technikami, kterými mohla být práce na papíru zhotovena. Nikdy nekončící úsilí badatelů směřuje rovněž k hledání předloh reprodukčních grafik v podobě návrhových kreseb či maleb. Důmyslnost inventora a technicky precizní schopnosti rytce by však přišly vniveč bez využití kvalitního tiskařského inkoustu, kterému je věnován tento příběh měsíce.

Tiskařský lis, papír a inkoust představují klíčové materiální podmínky, na kterých je výsledná podoba uměleckého tisku závislá, díky čemuž lze cílenou specializaci v jejich výrobě vysledovat již od počátku 16. století. Bez ohledu na způsob inovace v procesu zhotovování inkoustu byla primárním požadavkem na všechny techniky co nejvyšší sytost barvy, která zajišťovala vysoký kontrast mezi papírem a potištěnými liniemi a plochami. Standartní tiskařský inkoust se skládá ze dvou základních složek: pojidla a pigmentu. Pojidlem je míněna fermež, která je vyrobena z oleje na rostlinné bázi, v drtivé většině případů lněného. Olej byl při výrobním procesu zahříván ve speciálně zhotovených měděných kotlích za účelem zajištění potřebného schnutí a zvýšení viskozity výsledného produktu. Při zahřívání oleje vznikal silný zápach a výroba s sebou nesla vysoké riziko požáru, kvůli čemuž byly tyto aktivity zpravidla vykazovány za městské hradby.

Pigment, tedy látka dodávající po smíchání s fermeží černou barvu výslednému inkoustu, lze rozdělit dvou kategorií: přírodně se vyskytující a uměle vyrobený. Přírodně se vyskytující černé pigmenty zahrnují grafit, uhelný prach či lávový prášek. Uměle vyrobené černé pigmenty se vyrábějí ze zuhelnatěných pecek meruněk a broskví, korku, úponků vinné révy, rašeliny, mandlových skořápek nebo kokosových, lískových a vlašských ořechů. Hojně využívaným pigmentem byla sazová čerň, která byla zhotovována sběrem sazí vznikajících při nedokonalém spalování organických materiálů. Stejně jako v případě fermeže ovlivňuje způsob výroby výsledné vlastnosti inkoustu: ne všechny pigmenty jsou vhodné pro provedení veškerých tiskařských technik. V případě vyššího nákladu grafik tak byla kupříkladu nezbytným měřítkem kvality velikost pigmentových částic, na kterých je závislá míra opotřebení tiskařské matrice. Pro tisk z hloubky, při němž jsou tisknoucí prvky vyryty nebo vyleptány do tiskové desky, jsou vhodné pigmenty s hrubšími částicemi, které ve vyrytých drážkách matrice udržují dostatek barvy, přičemž její povrch lze snadno otřít.

Již od poloviny 17. století lze sledovat obzvláštní oblibu evropských tiskařů v tzv. frankfurtské černi, která se vyráběla z vinných kalů či sedimentů. Pomocí zahřívání tohoto materiálu za nepřítomnosti kyslíku docházelo k vydělení uhlíku a za účelem vytvoření finálního inkoustu bylo nutné produkt následně rozemlít a smíchat s fermeží. Díky danému typu pigmentu tak byla frankfurtská čerň oceňována především pro svoji jemnou a zároveň hutnou konzistenci, což byly ideální vlastnosti pro vykreslení nejdrobnějších detailů v technice tisku z hloubky. Jak již název napovídá, pocházela nejkvalitnější čerň tohoto typu z vinařské oblasti kolem řeky Mohan, konkrétně z obce Kitzingen, odkud byla následně přes Frankfurt nad Mohanem a Stuttgart přepravována do dalších evropských regionů, především v Německu a Francii.

 

První a poměrně primitivní metodu uvedl v příručce o iluminačních tiscích již roku 1616 nizozemský autor Gerard ter Brugghen. Vinný kal se podle jeho návodu má vyválet, vysušit, nechat zuhelnatět a umlít v ručním mlýnku „stejně jako hořčice“. Monopol Kitzingenu se již záhy po uvedení frankfurtské černě na trh pokusilo narušit alternativní produkcí mnoho dalších evropských výrobců, o čemž svědčí například komentář pařížského obchodníka Pierra Pometa z roku 1694. Frankfurtskou čerň (fr. Noir d’Allemagne), vyráběnou podle jeho informací v daném období v okolí Paříže, Orleánsu a Troyes, je podle jeho návodu daleko efektivnější zpracovávat ve speciálně zhotovených mlýnech. Receptura frankfurtské černi byla v průběhu osmnáctého století dále inovována různými doporučeními na přidání menšího množství dalších černých pigmentů. Důraz byl v procesu výroby kladen i na zdánlivé detaily, jako byla odrůda vinné révy. Německý vydavatel Johann Leuchs například roku 1825 spatřoval kvalitnější výsledky u výroby inkoustu z kalů bílého vína, které na rozdíl od červeného na výsledném tisku absentují nežádoucí rudý nádech v odlescích zaschlé barvy.

ZDROJE:

Colin Bloy, History of Printing Ink, Balls, and Rollers 1440–1850, London 1967.

Ad Stijnman, Frankfurt black: Tryginon appelantes, faex vini arefacta et cocta in furnace, in: Jo Kirby – Susie Nash – Joanna Cannon (edd.), Trade in Artists Materials: Markets and Commerce in Europe to 1700, London 2010, s. 415–425.

Ad Stijnman, Arti cial Black Pigment: The Case of Frankfurter Schwarz / Frankfurt Black / noir de Francfort / Frankfort zwart / negro de Frankfurt, in: C. Diego – M. Domingo Fominaya – I. Muiña (edd.), Fatto d archimia: los pigmentos arti ciales en las técnicas pictóricas, Madrid 2012, s. 293–306.

 Ad Stijnman, Engraving and Etching 1400–2000. A History of the Development of Manual Intaglio Printmaking Process, London 2012, s. 271–273.

OBRÁZKY: 

Marie Kern – Ad Stijnman – Jana Müller et al., From Wine to Print: Reconstruction of Frankfurt Black Pigment and Intaglio Printing Ink, Journal of Paper Conservation 21, 2020, č. 2, s. 42–56.

Ad Stijnman, Engraving and Etching 1400–2000. A History of the Development of Manual Intaglio Printmaking Process, London 2012, s. 271–273.