V posledním týdnu zkouškového období vyrazili studenti magisterského studia v rámci předmětu Šlechtická sídla v Anglii 16.–20. století na pětidenní exkurzi do Londýna pod vedením Tomáše Valeše a Jana Galety, za přispění kolegy z NPÚ Martina Šolce. Cílem výpravy však nebyla jen obydlí anglické šlechty, ale v širším kontextu také vizuální kultura této společenské vrstvy, jejich umělecké sbírky i architektura Londýna posledních pěti století.

První den po příjezdu jsme společně navštívili The Wallace Collection, jednu z nejvýznamnějších sbírek raně novověkého umění v Evropském prostředí. Ta je umístěna v Hertford House, v bývalém sídle stejnojmenného rodu, který jej obývá od roku 1797. Již od začátku jejich působení se Hertford House stal významným centrem výtvarných umění a nakonec připadl Richardu Wallacovi, nelegitimnímu synovi čtvrtého markýze z Hertfordu. Po jeho smrti se v roce 1897 sbírka otevřela veřejnosti a po smrti lady Wallace se její část dokonce stala majetkem britského národa. V této velice pestré sbírce jsme si mohli prohlédnout proslulou Fragonardovu Houpačku z roku 1767, Rembrandtovu Krajinu s duhou datovanou do roku 1636 nebo například Tizianova Persea a Andromedu z let 1554–1556. Mimo jiné se sbírky Wallace Collection pyšní také rozsáhlými uměleckými díly z oblasti porcelánu, nábytku nebo drobných šperků či dekorované zbroje. V kolekci zbraní je možné nalézt výjimečnou zdobenou kuši, pocházející z majetku předního moravského šlechtice Vratislava z Pernštejna. Continue reading →

Aktuálně probíhající válečné konflikty přináší každodenně nové informace o počtech mrtvých a zraněných. Při sledování takových zpráv může člověka snadno zachvátit pocit bezmoci, lítosti a nepochopení, jak je možné, že ve 21. století mocenské snahy malé hrstky lidí mohou způsobit tak brutální škodu a bolest. V takovou chvíli některá umělecká díla, která byla vytvořena v reakci na válečné události, získávají znovu na síle. A to i ta, ve kterých hraje hlavní postavu personifikovaná smrt.

Posel smrti v podobě kostlivce, který jakýmkoliv způsobem vítězí nad člověkem, tvoří součást nejrůznějších uměleckých děl. Antropomorfní skeleton, jehož podstatou je nést křesťanské ideje a upomínat člověka, že jeho život končí smrtí, nabýval v minulosti nejrůznějších ztvárnění. Od raných kostlivců odkazujících na morové rány, jimž z těla vylézaly vnitřnosti, žáby a hadi, přes ozbrojené umrlce jedoucí na koni, až po drobné, snad i roztomilé sošky, které sloužily jako osobní memento mori člověku, který je měl neustále na očích. Personifikovaná smrt hrála důležitou roli v řadě ikonografických námětů, mimo jiné v triumfu smrti a tanci smrti, hojně zobrazovaných v grafických dílech umělců 16. a 17. století. Oba zmiňované náměty jsou zastoupeny také ve sbírkách Národní galerie v Praze, a to v dílech italského kreslíře a grafika Stefana della Belly (1610–1664). Continue reading →

Druhá přednáška jarního cyklu R’n’B bude zasvěcena smyslovému vnímání v hudbě raného novověku. Náš host, docent hudební vědy FF MU Vladimír Maňas, nás provede způsoby, jakými se prostřednictím hudebních forem vyjadřovaly emoce a prožitky spojené s vodním živlem.

Přednáška proběhne v Knihovně Hanse Beltinga ve středu 10. dubna v 18:30 a její záznam budete moci dodatečně zhlédnout i na našem YouTube kanálu. Continue reading →

Drtivá většina veřejného prostoru bývá o Velikonocích vyplněna hřejivými barvami příchozího jara, velikonočními beránky, zajíčky a vajíčky, jež jsou důsledkem komercializace těchto svátků. Jejich původní význam, a sice připomínání si Kristových pašijí a jeho vítězství nad smrtí, se v současnosti jaksi vytrácí. Velikonoční ritus je postaven na vciťování se do Kristova utrpení, což nás přivádí k myšlenkám na vlastní smrtelnost, potažmo tzv. poslední věci člověka. Ústředním bodem této eschatologické koncepce je právě oslavovaná vykupitelská smrt Krista, na niž by měli křesťané myslet a připravovat se na svou vlastní smrt – nejen o Velikonocích, ale dennodenně – jak si ukážeme na ilustracích díla jezuitského kazatele Jeremiáše Drexela (1583–1638).

Continue reading →

Krádeže, ničení či padělání. Média v loňském roce snad každý měsíc přišla se zprávou o takovýchto zločinech v oblasti umění. Tento článek přináší stručnou rekapitulaci toho nejdůležitějšího, co bylo v loňském roce odcizeno, poničeno, paděláno či naopak po dlouhých letech navráceno.

Zločiny v umělecké sféře nejsou ničím novým a neslýchaným – dějí se prakticky neustále. Jen na začátku letošního roku byly například nalezeny ukradené Picassovy a Chagallovy obrazy, ale i ztracený obraz Gustava Klimta. Historie je samozřejmě krádežemi uměleckých děl opředena. Snad každý si je vědom slavné krádeže a návratu Mony Lisy v Louvru na počátku 20. století, jež učinily obraz Leonarda da Vinciho onou legendou, kterou dnes je (více zde a zde). Fascinující krádeží, jež doposud čeká na své rozuzlení, bylo také odcizení Rembrandtových, Vermeerových a Degasových obrazů a kreseb ze sbírek Isabelly Stewart Gardner v Bostonu roku 1990, která se před časem dočkala úspěšné série na Netflixu, o níž jsme referovali i na našem blogu.

Continue reading →

William Turner a Ellen Gallagher, Joshua Reynolds a Yinka Shonibare, John Singleton Copley a Hew Locke – spojení jmen malířů minulosti s autory současného umění se může na první pohled jevit překvapivým. Výstava jejich děl, organizovaná Royal Academy of Arts v Londýně, ale ukázala, že jde o zdařilý koncept. Společným jmenovatelem celého projektu je téma kolonialismu a jeho odrazu ve vizuální kultuře od konce 18. století až do současnosti.

Může se zdát, že k tragickému úmrtí George Floyda a na něj navázaným aktivitám hnutí Black Lives Matter došlo poměrně nedávno. Opak je pravdou. Již téměř před čtyřmi lety celý svět obletěly fotografie zachycující událost ze 7. června roku 2020, a tedy jak aktivisté svrhávají sochu otrokáře Edwarda Colstona (1636–1721) do vod přístavu v Bristolu. Tato a mnoho dalších veřejných manifestací, mezi které lze zařadit poničení sochy královny Viktorie (1819–1901) v guyanském městě Georgetown či odstranění soch belgického krále Leopolda II. (1835–1909), vyvolalo řadu bouřlivých debat o morální hodnotě umění, jehož významy rozkrývají témata imperialismu, kolonialismu a otroctví. V návaznosti na naléhavě aktuální problematiku se Královská akademie umění v Londýně, stejně jako mnoho dalších britských institucí (National Trust, National Gallery, English Herritage či Tate), rozhodla danému tématu podrobně věnovat ve výstavě Entangled Pasts (1768–now) Art, Colonialism and Change, jež potrvá do 28. dubna 2024. Continue reading →