V předchozích dvou dílech našeho nepravidelného cyklu jsme navštívili dnešní Polsko a setkali se s několika urozenými mecenáši a mecenáškami, kteří propadli kouzlu ztracených a v 18. století znovu objevovaných antických měst pod Vesuvem.

Pelagia Róża Potocká (1775–1846) byla vzdálenou příbuznou „polského Winckelmanna“ Stanisława Kostky Potockého, o kterém jsme psali v minulém díle. Stejně jako Izabela Lubomirská, o jejímž pompejském kabinetu na zámku Łańcut byla už také řeč, byla také devatenáctiletá Pelagia Róża obdivovatelkou slavné francouzské portrétistky Louise Élisabeth Vigée Le Brun (1755–1842). Continue reading →

Druhá část zamyšlení profesora Jiřího Kroupy nad výstavou „Tváří v tvář“

(navazujeme zde na předchozí příspěvek Ohlédnutí za výstavou | Aristokratický portrét v baroku – I. část)

Výstavu barokního portrétu v Moravském zemském muzeu jsme dosud procházeli s myšlenkami na specifický burckhardtovský přístup k uměleckým dílům. Ten nás neopustí ani při přechodu k dalším oddílům výstavy. Myslím totiž, že podobný způsob diferenciace a interpretace portrétů může být mimo jiné hodně zábavný. Osobně jsem si sám pro sebe podobný přístup zkoušel alespoň hypotetickou rozvahou. To, že se nám však takový přístup ne tak zcela daří, je zjevně způsobeno tím, že máme jen nepříliš přesné informace o „fungování“ oněch portrétů v rámci zámeckých či palácových interiérů (srov. naopak některé recentní poznatky o renesančních portrétech v Itálii na základě znalosti původního umístění obrazů v konkrétních soukromých a společenských prostorách). Continue reading →

Profesor Jiří Kroupa se formou dvou navazujících příspěvků zamýšlí nad výstavou „Tváří  v tvář“, významnými díly, které na ní mohl návštěvník spatřit, a také historickým pozadím jejich vzniku

Pouze do 14. března tohoto roku byla plánována výstava v Moravském zemském muzeu nazvaná „Tváří v tvář – aristokratický portrét v baroku“. Bohužel skončila v termínu, a to i přesto, že ji mohlo spatřit jen velmi málo návštěvníků. Byla to totiž jedna z těch dnešních nešťastných muzejních realizací, která byla za současné epidemiologické situace sice připravena se značným úsilím, ale byla takřka okamžitě po svém prosincovém zahájení uzavřena na celou dobu jejího trvání. Jistou vzpomínku na ni nalezneme pouze na muzejních webových stránkách, kde je alespoň vizuálně připomenuta fotografiemi výstavních sálů s obrazy na stěnách. Myslím si však, že za ní stálo nemalé tvůrčí nasazení a pozoruhodný tvůrčí koncept a že je proto třeba ji alespoň v krátkosti blíže připomenout.

Continue reading →